Střet s realitou byl velký. Až ta zkušenost z tebe udělá odborníka

Nastupovala jsi do Tísně ze školy nebo z jiného zaměstnání?

Nastoupila jsem rovnou ze školy, byla jsem absolventka. V sociální oblasti jsem moc praxe neměla. Cca 2 – 3 roky jsem dělala dobrovolníka ve SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ.

Co jsi studovala?

Studovala jsem obor sociální a kulturní antropologie tady v Plzni.

Proč ses do Tísně přihlásila?

Pro mě byla organizace Člověk v tísni obrovské jméno v neziskovém sektoru. Dělat v Tísni pro mě znamenalo něco prestižního, zajímavého, něco, co zkrátka chceš. Sociální problematika byla mému oboru blízká, chtěla jsem se tomu přiblížit, lákalo mě to, hodně mě to zajímalo. Takže když byla příležitost, tak jsem to zkusila – jsem tu a jsem za to moc ráda. Do dneška mi ta organizace nedala důvod si myslet, že není profesionální nebo že nedělá svou práci dobře, ať na úrovni České republiky v rámci programů sociální integrace, tak na úrovni mezinárodní. Věřím těm lidem, co tu dělají, že tu dělají proto, že chtějí. Pro většinu z nich je to poslání a z té atmosféry v organizaci je to cítit. To jsem si myslela vždycky a po nástupu si to i potvrdila.

Střet s realitou musí přijít vždycky

Když jsi nastupovala jako absolventka bez větší praxe, jaké byly začátky u nás?

Sociální oblast mě lákala a chtěla jsem se jí věnovat. Když jsem se do Tísně dostala a začala pracovat v přímé práci, tak to bylo „ahááá“, tak tohle to obnáší. Ten střet s realitou byl velký. Měla jsem nějakou představu o skupině lidí se sociálním znevýhodněním, o okolním systému, ale pak jsem přišla do praxe a zjistila jsem - tak takhle to je, takhle se to dělá v té praxi. Střet s realitou musí přijít vždycky, zvlášť v téhle práci a zvlášť když jsi teprve po škole. Bylo by bláznovství tvrdit předem, že víš, o co jde. Nevěděla jsem, co mě tu čeká. Až ta zkušenost z tebe dělá odborníka. O to vtipnější mi přijde, když se někdo s realitou v této oblasti nikdy nesetkal a je schopen tvrdit ti, že to zná a že ví, o co jde, co a jak dělat.

Nastupovala jsi do sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, což je velmi komplexní služba pro rodiny, a do služby podpory vzdělávání, pamatuješ si na to ještě?

Pamatuju. Člověk přišel s nějakým teoretickým backgroundem, s nějakými představami o systému, ale střet s realitou, s konkrétními osudy rodin byl náročný. O to náročnější, že obě služby jsou o práci s dětmi – ty se vezou na vlně rodiny. Jejich osudy a příběhy často nejsou moc dobré. Jedna věc je sociální práce s rodinou jako taková, ta je hodně o osobnostním nastavení pracovníka, motivaci rodiny. Druhá věc je střet s institucemi, jako jsou orgány sociálně právní ochrany dětí, střediska výchovné péče, pedagogové ve školách. Když jsi teprve absolvent bez zkušeností, je těžké se prosadit, je těžké být rovným partnerem. Než v tomhle člověk získá určitou jistotu, je to hodně náročný.

Co bylo nejnáročnější?

Nejnáročnější mi přišly případové konference, kde se sejdou zástupci školy, poradenského zařízení, orgánu sociálně právní ochrany dětí, střediska výchovné péče, někdy taky policie a další. To je náročné prostředí jak pro rodiče a dítě, tak i pro mě. Často jsem znala rodinu nejlíp, protože jsem s ní trávila hodně času. Díky tomu se mohou rodiny hodně otevřít a říct spoustu věcí, které jsou významné pro řešení jejich situace. Přesto jsem byla na jednáních v obtížné pozici, velmi často ne jako rovnocenný partner. Znáš situaci rodiny, znáš kontext, ale prosadit se je obtížné. Dneska už bych si s tím poradila líp než tenkrát na začátku.

Co pomáhá tyhle obtížné situace zvládnout?

Pomáhá sdílení s kolegy, ať už v rámci služby nebo napříč službami. To je asi největší podpora. Sdílíš zkušenosti a zároveň i znalosti. Vždycky máš na koho se obrátit, na koordinátory, kolegy, kteří tě podpoří, povzbudí. Když práci děláš déle, přijdou zkušenosti, znalosti, potřebné know-how. Otrkáš se, zjistíš, že to není až takové drama, že tě na jednáních nikdo neukousne. Také pomáhá možnost dalšího vzdělávání se.

Jak dlouho jsi na téhle pozici pracovala?

Přibližně dva roky. V červnu 2017 jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a v květnu 2019 jsem nastoupila zase zpět na částečný úvazek jako koordinátorka podpory vzdělávání.

Přechod z práce na mateřskou a rodičovskou dovolenou byla nepředstavitelná změna

Co Tě vedlo k tomu se vrátit tak brzy?

Mě práce v Tísni vždycky bavila, nechtělo se mi úplně odcházet z práce na mateřskou. Když se objevila možnost návratu - kolegyně Anička pro změnu nastupovala na mateřskou - navíc na tuhle pozici, byla to pro mě fajn příležitost. Můj manžel stál o to, nastoupit na rodičovskou dovolenou, takže se to pěkně sešlo a my se na rodičovské vystřídali.

Co Tě lákalo na pozici koordinátorky podpory vzdělávání?

Ta služba jako taková, je to práce s dětmi a jejich rodinami. Je to práce blízká školskému prostředí. Jednak to bylo téma, které jsem dělala před rodičovskou, a jednak jsem během rodičovské začala studovat speciální pedagogiku a tohle je vlastně taková speciální pedagogika v praxi.

Proč ses během rodičovské rozhodla pro další studium?

Přechod z práce na mateřskou a rodičovskou dovolenou pro mě byla nepředstavitelná změna. Potřebovala jsem dělat něco dalšího, ještě něco jiného. Navíc jsem myslela i na budoucí zaměstnání, protože na rodičáku člověk nemůže být věčně. Studium antropologie ti dá možnost nahlédnout na různé společenské problémy, dá ti bezvadný background do života, ale uplatnitelnost v zaměstnání je už horší. Práce v Tísni mi pootevřela dveře ke školství a poradenství, pracovala jsem na problémech týkajících se vzdělávání, výchovy, poruch učení. Abych to mohla dělat dále a třeba i lépe, potřebovala jsem další vzdělání. Výběr oboru pro další studium byl celkem jasný – pedagogika nebo speciální pedagogika.

Věříme, že má smysl ve společnosti prosazovat rovné podmínky ve vzdělávání

O čem je služba podpory vzdělávání?

Podstatou služby je doučování dětí a také práce s celou rodinou. Na tu se v podpoře vzdělávání zaměřujeme stále více. Jde o kompetence rodiče, orientaci ve věcech týkajících se vzdělávání dítěte, důležitost vzdělání a podobně.

Pověz mi něco o samotném doučování.

Máme dvě formy doučování – skupinové a individuální. Skupinové doučování je zaměřeno na rodiny, kde rodiče zvládají přípravu dítěte do školy, nepotřebují větší podporu v komunikaci se školou nebo zprostředkování odborné péče. Nicméně nedokáží dítě podpořit v konkrétní látce. Probíhá v našich klubech nebo ve škole a je zaměřeno na konkrétní vzdělávací potřeby dítěte dle ročníku, který navštěvuje. Individuální doučování probíhá přímo v rodinách. Jde o doučování dítěte i o aktivizaci rodiče, který je u doučování přítomen. Cílem je, aby byl rodič v budoucnu schopen se s dítětem připravovat sám bez naší podpory.

Doučují jen naši pracovníci?

Výrazně nám s tím pomáhají také dobrovolníci. Jejich množství se navýšilo především v uplynulém roce a jsme za to moc rádi. Práce dobrovolníků si vážíme a kohokoliv dalšího rádi uvítáme v týmu. Bez nich bychom tuhle službu nemohli dělat v takovém rozsahu.

Na jaká témata v podpoře vzdělávání narážíte?

Věříme, že má smysl ve společnosti prosazovat rovné podmínky ve vzdělávání. Narážíme na to, že ne všechny instituce to vnímají stejně. Některé neakceptují ani to, že právo na vzdělání v běžném proudu je ukotveno v zákoně. Řada škol není ochotna vytvářet podmínky pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Často se setkáváme s rodinami a dětmi, které očividně potřebují ve vzdělávání podporu a mají na ni nárok, ale škola nepodniká žádné kroky. Je konec roku, dítě nezvládá látku, ale nemá vypracovaný ani plán pedagogické podpory, škola nenasměrovala rodiče do poradenského zařízení, nevyužívá žádné nástroje, které má k dispozici. Začneme komunikovat se školou, s rodičem a snažíme se věci dohnat a napravit. Škola často své povinnosti dané zákonem neplní. Rodič může své dítě na vyšetření do školského poradenského zařízení objednat sám. Ne každý rodič však o této možnosti ví. Není povinnost rodiče, aby takové informace měl, ale je povinnost školy, aby o tom rodiče informovala. Škola je odborníkem a garantem vzdělávání. Je to lhostejnost škol, neochota podpořit děti se znevýhodněním.

Máte i dobrou zkušenost se školami?

S dobrou praxí se nesetkáváme tak často. To ale nesouvisí s tím, že dobrá praxe není. Když některá škola dokáže rodiny a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami podpořit, tak se do naší služby tyto rodiny třeba ani nedostanou, nepotřebují naši pomoc. Dobrá praxe je, ale my spíše působíme tam, kde je nějaký problém.

Můžeš uvést nějaký příklad, abych si dokázala víc představit tu přímou práci s rodinami?

Například jedna z kolegyň spolupracuje s rodiči a jejich dcerou, která byla na základní škole šikanována až do té míry, že přešla do individuálního vzdělávání. V důsledku šikany se u ní rozjela psychická porucha, forma sociální fobie, kdy velmi obtížně zvládá samostatný pohyb ve veřejném prostoru, například cestování veřejnou dopravou. Rodina nedokáže uhradit celé její domácí vzdělávání. Dále má problém s tím, že jí chybí jakýkoliv sociální kontakt. Kolegyně začala s rodinou spolupracovat na doučování dcery. Dále hledaly možnosti trávení volného času a vybíraly střední školu. Společně podaly přihlášku na střední školu s uměleckým zaměřením, navštívily den otevřených dveří a dále se připravují na přijímací zkoušky. Kolegyně se snaží ukázat, že nejde jen o vyřešení vzdělání dcery, ale je potřeba nalézt vhodnou psychoterapeutickou pomoc pro ni i pro celou rodinu.

Koordinátorství je velká administrativní zátěž

Vrátíme se ke koordinátorství, co je náplní Tvé práce?

Jako koordinátorka nejsem v přímém kontaktu s rodinami a dětmi. Hlavní náplní mé práce je podpora a vedení pracovníků ve službě. Hodně mě překvapilo, že koordinátorství znamená tak velkou administrativní zátěž.

Co si mám představit konkrétně pod administrativou?

Kontroluji všechny dokumenty, které pracovníci služby podepíší s jednotlivými klienty. Tím, že se služba týká rodin a dětí, je takových dokumentů opravdu hodně. Také kontroluji vykazování práce jednotlivých pracovníků, píši reporty. Na druhou stranu práce obnáší i častý kontakt s jednotlivými pracovníky – probíráme situaci rodin, řešíme další možný postup podpory. Být v kontaktu s pracovníky v přímé práci je hodně důležité. Upřímně se snažím je v jejich práci podporovat.

Co ještě je součástí Tvé práce?

Zastupuji organizaci v rámci služby v kontaktu s dalšími institucemi. Jsem například členem pracovních skupin pro plánování v oblasti vzdělávání, primární prevence apod. Dále se účastním metodických a organizačních porad. Jsou to jak administrativní a organizační záležitosti, tak i mnoho zajímavých zkušeností s vedením lidí a řízením projektů. Chybí mi ale přímá práce s klienty. Ráda bych si do budoucna o přímou práci úvazek rozšířila.

Na konci března čeká pobočku dvacátý ročník festivalu Jeden svět v Plzni, zapojuješ se nějak do příprav?

Na filmy Jednoho světa jsem chodila už na vysoké škole jako divák. V roce 2016 jsem dostala možnost být součástí festivalového týmu v Plzni. Podílela jsem se na plánování, organizaci projekcí i moderování. Zároveň přišla nabídka moderovat školní projekce. Moderování školních projekcí bylo super. Líbí se mi zápal žáků i studentů. Příběhy jsou pro ně tak silné, že je vtáhnou, ptají se, jsou aktivní. U dospělého publika chybí většinou ten elán a energie. Pokud do diskuse po veřejné projekci přichází host, jedná se v zásadě o odbornou debatu nad určitým tématem.

V letošním roce jsem koordinátorkou školních projekcí v Plzni. Součástí je spolurozhodování o programu pro školy, jejich oslovování, moderování projekcí apod. Hodně se zaměřujeme na kvalitu debat s žáky a studenty po projekci. Čeká nás příprava podkladů k jednotlivým debatám, školení moderátorů.

Co děláš, když neděláš?

Nyní se dost věnuju škole, je zkouškové období. Pokud ani nepracuju, ani se neučím, tak jsem s rodinou – procházky, výlety a doma teď hlavně stavíme Lego Duplo :-)