„Tři moji kolegové zemřeli v Aleppu při náletech,“ vzpomíná Abdul, humanitární pracovník Člověka v tísni

„Tři moji kolegové zemřeli v Aleppu při náletech,“ vzpomíná Abdul, humanitární pracovník Člověka v tísni

15. 8. 2017

#SvětovýHumanitárníDen

#NotATarget


Abdul-Rahman je jeden z humanitárních pracovníků v Sýrii. Začal jako dobrovolník v roce 2013 a na konci téhož roku se přidal do týmu Člověka v tísni. V posledních třech letech se podílel na několika projektech. „V našem týmu mám na starosti dodávky chleba pro ty nejzranitelnější lidi. Dřív jsme příjemcům chleba zdarma rozdávali, dnes na místě zajišťujeme 50 % mouky a droždí na pečení.“

Pětadvacetiletý Abdul popisuje, proč se rozhodl být humanitárním pracovníkem. „Zabýval jsem se humanitární prací delší dobu, protože to je ta vůbec nejpotřebnější věc vzhledem k současné situaci v Sýrii. Pomoc lidem v nouzi mě přivedla na tuto dráhu,“ vysvětluje a dodává, že dobrý tým je klíčový pro kvalitně odvedenou práci.

Abdul za poslední tři roky zažil opravdu mnoho. Příběhy lidí, kterým pomáhá poslouchá téměř denně. „Příjemci naší pomoci toho postrádají v těchto těžkých válečných časech vážně dost. Většina z nich nyní potřebuje přístřeší, zdroje příjmů a samozřejmě také jídlo, například chleba,“ říká. Dále vysvětluje, jakým tlakům jsou vystaveni humanitární pracovníci a s jakými riziky se musí v současné Sýrii vypořádávat.

Všechno je v  sázce

Největším nebezpečím je pro nás bombardování a minometná palba. Může to přijít odkudkoliv. Humanitární pracovníci tak riskují své životy,“ říká Abdul. „Vůbec nejnebezpečnější situace, kterou jsem zažil, byla, když probíhalo bombardování asi půl kilometru od naší kanceláře v Aleppu. Zemřelo při něm mnoho civilistů,“ vzpomíná.

 

Abdul v práci zažil šťastné i nesmírně smutné momenty. „Úplně nejsmutnější chvíle, na kterou nikdy nezapomenu, byla, když zemřeli moji tři kolegové při bombardování východního Aleppa. Rozdávali tam chleba,“ říká. V konfliktu vidíme dnes a denně, jak humanitární pracovníci přicházejí o život při distribuci pomoci. Tato válka vůbec nerozlišuje mezi vojáky a civilisty. „Na druhou stranu, ty nejšťastnější momenty zažívám, když se za nás místní lidé modlí a přejí nám to nejlepší. Hodně mě to motivuje,“ dodává Abdul.

Doufám, že válka jednou skončí

Navzdory všem rizikům vidí Abdul i výhody, které práce v humanitárním sektoru obnáší. „Ve chvíli, kdy poskytujete pomoc a podporu lidem v konfliktních oblastech, cítíte, že je to vznešená věc.“ Když popisuje svou každodenní práci, říká: „Líbí se mi, že podporou pekáren snižujeme cenu chleba a dalšího jídla, čímž lidem pomáháme lépe zvládat jejich utrpení a finanční tíseň. Tisíce rodin a vnitřních uprchlíků má z našeho projektu s chlebem užitek.“

Uvědomuje si ovšem, že humanitární pomoc „pouze“ zmírňuje utrpení ve válečných časech a nemůže na ni být nahlíženo jako na dlouhodobě řešení. I přes velkou únavu ale stále vidí naději. „Doufám, že válka nebude trvat věčně. Doufám v to, že vůle lidí bude silnější, že získají zpět svobodu a důstojnost a budou zase žít v míru.“

 

Sari Haj Jneid, Človek v tísni, Sýrie

Petr Štefan, mediální koordinátor Člověka v tísni

 

Autor: ČvT