Uprchlíci: Příběhy z Idomeni

„V Idomeni si člověk musí poradit se vším,“ říká Karim ze syrského Idlíbu. Z enklávy, která byla jedním z nejvíce bombardovaných míst v Sýrii, utekl běžnou cestou přes Turecko a řecké ostrovy.  Hranice se mu ale doslova zavřela před nosem a musel zůstat v Idomeni. Od tohoto okamžiku jsou příběhy zdejších běženců skoro stejné. Přece se ale něčím liší. Karim rád hledá nová řešení a tak v Idomeni vybudoval sprchovací stan.

„Je to sice primitivní, ale lepší než čekat několik hodin ve frontě,“ ukazuje Karim na vědro, které je třeba naplnit v lepším případě vodou ohřátou na ohni. Doufá, že svoji schopnost, poradit si v každé situaci, bude moci využít i jinde, než v uprchlickém táboře.

Ali pochází z města Amuda na severu Sýrie, žije ale v Norsku. Vystudoval medicínu a úspěšně začal praxi, přesto se vydává do Idomeni pomáhat běžencům. Domluví se kurdsky a arabsky a navíc je lékařem, to zde jeho práci zvyšuje dvakrát. Neodmítne nikoho, kdo ho zatahá za rukáv, ať je to dvouleté děcko, děda na vozíku nebo výrostek, který jen žebrá. „Je to moje povinnost, a to dvakrát – jako lékaře i jako člověka, kterého Evropa také přijala,“ říká Ali.

Baida je z iráckého Mosulu, který teď zůstává pod vládou takzvaného Islámského státu. Sebou má malou dcerku a manžela, navíc je těhotná. Bydlí v nákladním vagónu, který na idomenské nádraží přisunuly řecké železnice jako prostor pro ubytování běženců. „Byli jsme první,“ usmívá se na otázku, jak získali na zdejší poměry komfortní bydlení. Ve vagónu je totiž dřevěná podlaha a neprší tam. Odejít z Idomeni nechce, děsí se toho, že středisko kam ji řecké úřady odvezou, bude ještě horší než toto provizorium. „Co bude dál, nepošlou nás domů,“ ptá se s obavami v hlase. „Nebo, co když otevřou hranici? Říkali to přece novináři...“ dodává. Mezi lidmi tu koluje obrovské množství fám, ze kterých pak vznikají zoufalé pokusy překonat hraniční plot.

Hasan žil ve válčícím Aleppu na severu Sýrie. I se ženou a ani ne ročním synem patří v Idomeni k veteránům, v „kurdském sektoru“ těsně u hraničního plotu již strávili 35 dnů. „Už toho máme opravdu dost,“ říká Hasan a balí věci, stan, oblečení, ručníky... Neví, jestli je v novém místě, kam převáží běžence řecká vláda, nebudou potřebovat. Uprchlický život je naučil počítat se vším.

Další kurdská rodina z Kobane vyčkává. Jejich město je sice pod správou kurdské autonomie a dnes se tam už nebojuje, dům však mají úplně rozbitý. Sestry Dolim, Helena a Dozam nevědí co je hraniční plot. Ještě nemají rozum z toho, že na světě prostě není možné se procházet, kde chceš. „Proč tam chodí ti vojáci?“ Ptají se rodičů a ti jen těžko hledají odpovědi na jejich otázky. Slovům jako migranti, Schengen, víza ani azyl děti nerozumí. Život v táboře ale nakonec snášejí lépe, než dospělí. Mají spoustu kamarádů, každý večer mohou posedět u ohníčku. Sledují přitom odlesky plamenů na čerstvém chromu sloupů evropského plotu a je jim docela dobře – věci jako otevírání brány děti prostě neřeší.

Mohamed Záhir pochází z Íránu. V táboře je, se skoro 40 čárkami, veteránem. Uvízl tu, protože makedonská strana přestala pouštět kohokoli jiného než Iráčany, Afghánce a Syřany. Tehdy si ještě záviděli, dnes už jsou na tom všichni stejně. Mohamed Záhir říká, že doma čelí pronásledování, prý upozorňoval na úplatky v nemocnicích. Stres se na něm již hodně podepsal a nezbývá mu než doufat, že najde pochopení u azylových úředníků a šanci na nový život na evropském kontinentě.

Zirje je osm let a do Idomeni přišla ze Sýrie. Správně by měla chodit do školy, to ale v takovém chaosu jako je tady nejde. Naštěstí jsou tu dobrovolníci, kteří občas přinesou nějakou hračku. Možné je i navštívit stan organizace Save The Children, kde se dětem věnují kvalifikovaní pedagogové. Zájem je obrovský a na několika metrech čtverečních se tam tísní několik desítek dětí, překřikují se a zakopávají o sebe navzájem. Zirja proto raději vyhledává klidnější místo vedle stanu, kde „bydlí“ i s rodiči. Volnočasové aktivity pro děti jsou v táborech velkým problémem, vzhledem k tomu, že mezi běženci je dětí zhruba čtvrtina, nestačí prostory ani kvalifikovaní pedagogové, kteří musí často pracovat prostřednictvím tlumočníků.