V džungli nejasných nařízení se Tíseň mnohým stala průvodcem: dluhové poradkyně Jana a Magda o koronaviru i svých začátcích v ČvT

Prvním překvapením byla míra profesionality; organizovaný, vysoce profesionální a možná i trochu formální přístup bychom čekaly spíše v nějakém korporátu a ne v „neziskovce“. Časem jsme však poznaly, že bez kombinace řádu, disciplíny a pravidel by vlastně ani nešlo vytvořit fungující organizaci, která ctí aspekty efektivní a seriózní práce (navenek ve svých výstupech), ale přesto dokáže udržovat neformální příjemné pracovní prostředí a atmosféru (uvnitř).

Nejlepším příkladem byla celorepubliková porada dluhových poradců hned na začátku ledna. Shodly jsme se, že jestli dluhové poradenství někdy zvládneme, pochopíme, nastudujeme a budeme schopny reprodukovat dál, bude to vlastně úplný přerod v naší profesní dráze. A tak jsme se školily, stínovaly zkušenější kolegy a kolegyně, účastnily se dalších a dalších porad (ano, trochu oné korporátní struktury se nezapře) a postupně jsme se také stávaly součástí rozsáhlých mailing listů, díky kterým jsme se dozvěděly, co dělá například exekutor v Olomouci, Úřad práce v Plzni, insolvenční správce v Liberci, či jaká rozhodnutí vydává okresní soud v Náchodě nebo Klatovech. 

Přestože samy jsme vlastně ničím konkrétním nepřispívaly, dalo nám to důležitý vhled; viděly jsme, že problémů je hodně, často se v základní struktuře opakují, ale pokaždé jsou malinko odlišné. A právě tyto malé nuance jsou důvodem, proč je ostatní mezi sebou sdílejí, protože právě reagovat správně a individuálně na každou jednotlivou situaci, je velké umění.

A pak se objevil koronavirus...

A pak konečně přišel čas, kdy to vypadalo, že budeme moci převzít své vlastní klienty. Sice tu stále byla trocha ostychu a přirozené nedůvěry ve vlastní schopnosti, jestli budeme umět rychle a jednoznačně poradit, ale už jsme se chtěly pustit do samostatné práce, …

… když se objevil koronavirus. Pro většinu škol, firem a úřadů, Tíseň nevyjímaje, znamenal technologický a informační skok do nového století. Tíseň to ovšem zvládla, a byla schopná zareagovat velmi rychle na měnící se podmínky. Veškerá práce se přesunula do on-line světa a my si musely zvykat na on-line porady, on-line školení a na komunikaci s klienty i kolegy výhradně přes internet nebo telefony. Důsledkem koronavirové krize byl také nekončící proud stále nových a nových informací přicházejících z vlády, popisů životních situací a problémů našich klientů, na které krize těžce dopadala, ale i navrhovaných postupů, jak věci řešit. Místy nám připadalo, že v té džungli mnohdy nejasných i protichůdných informací, které se šířily éterem, se Tíseň stala pro mnohé průvodcem, který prosekával alespoň úzkou cestičku, kterou se dalo běžet vpřed. Hlavní metodičky a koordinátorky víceméně v přímém přenosu zpracovávaly vládní rozhodnutí do přehledných a jasných návodů a doporučení. Mezitím školily, přednášely i úkolovaly a byly zároveň oporou pro své klienty.

Nejen parta nadšenců

Lidé v Tísni jsou kapitola sama pro sebe. Skutečně je to nasazení obdivuhodné a znovu se nemůžeme zbavit popisného adjektiva „profesionální“. Kdo byste čekal partu nadšenců soucitně komunikujících se sociálně slabšími, divil byste se. Jde o vysoce kompetentní a profesionální pracovníky, kteří disponují mnoha znalostmi a dovednostmi z několika oblastí. Je to velký rozdíl oproti specializovaným profesím, které umějí jen to své a – co je horší – nic jiného ani vidět nechtějí. Zatím nevíme, kolik je mezi našimi kolegy právníků a právniček na straně jedné a těch, kteří se přeškolili a základní principy právního státu si osvojují po večerech na straně druhé. Nicméně všichni jsou své práci oddaní, mnohdy nadšení a někdy prostě jen také unavení….