Václav Krejčí: Migrace z Afriky do Evropy

Historie moderní africké migrace

Migrace v rámci afrického kontinentu byla vždy poměrně dynamická. Lidé zde putovali z mnoha různých důvodů, ať už to bylo kvůli obchodu, šíření náboženství nebo dobývání nových území. Tato migrace probíhala plynule až do počátku kolonialismu, kdy byly mezi jednotlivými státy uměle vytvořeny hranice, jež se staly poměrně velkou překážkou ve volném pohybu osob. Ke změně situace nedošlo ani v 60. letech, kdy mnoho afrických států oslavilo získání nezávislosti. Tento migrační útlum však neplatil pro vnější hranice Afriky a v tomto období se tak Evropa začíná potýkat s rostoucím přílivem obyvatel z oblasti Maghrebu. Mezi nejčastější cílové destinace migrantů patřila během prvním dvou dekád Francie, Německo, Nizozemí či Belgie. V 80. letech se k těmto státům přiřadilo ještě Španělsko a Itálie, kde rychle rostla poptávka po nekvalifikovaných pracovnících.

Zatímco obyvatelé Maghrebu směřovali do Evropy, v Africe se v 70. a 80. letech naplno rozproudila migrace z jihu na sever. První příčinou tohoto pohybu bylo nucené usazení kočovníků a s tím spojená ztráta hlavního zdroje jejich příjmů. Nomádi a obchodníci se tak museli stěhovat za prací na sever, kde pracovali na stavbách a ropných polích. Během následujících let se pak tito usazení kočovníci částečně podíleli na rozvoji tzv. transsaharské migrace, když pašovali obyvatelstvo „černé Afriky“ skrz Saharu, čímž vytvořili první organizované skupiny a vytyčili první pašerácké trasy. Druhou příčinou migrace na sever byla rozsáhlá sucha a časté ozbrojené konflikty v oblasti dnešního Sahelu. Lidé utíkali před hladem a konflikty do bezpečí a usazovali se v jižních oblastech států severní Afriky (převážně v Libyi, Alžírsku, Egyptě a Mauretánii). Zde byli migranti ze subsaharské Afriky často vítání, jelikož pracovali na nižších pracovních pozicích a doplnili chybějící populaci.

Obrovský nárůst migrace směrem do severní Afriky a posléze dále do Evropy přinesl počátek 90. let. Hlavním důvodem tohoto procesu byl dramatický ekonomický propad ve státech západní Afriky a Afrického rohu společně s rostoucím počtem občanských válek. Tyto konflikty byly charakteristické velkým množstvím uprchlíků, kteří směřovali do okolních zemí. Jako příklady zde můžeme uvést válečné konflikty v oblasti Velkých jezer, občanské války v Libérii a Sieře Leone nebo konflikt v Súdánu. Dalším důvodem tohoto migračního nárůstu bylo zavedení pan-africké zahraniční politiky ze strany Libye. V reakci na embargo, které na Libyi uvalila Rada OSN mezi léty 1992–2000, totiž prezident Muammar Kaddáfí sám sebe pasoval do pozice pan-afrického lídra a na důkaz vzájemné sounáležitosti s ostatními africkými zeměmi začal přijímat všechny migranty ze subsaharské Afriky, kteří se v zemi ucházeli o práci. Libye akceptovala uprchlíky až do roku 2000, kdy si Libyjci začali naplno uvědomovat rizika nekontrolovaného příchodu imigrantů. Stát vytvořil přísnější politiku, která posléze zvýšila nelegální migraci do Libye a vedla k vytvoření nových tras do Evropy.

Přísnější politika Libye vedla ke změně ve vyústění transsaharských migračních tras, které se posunuly směrem k Alžírsku, Maroku a Tunisku. V tamních přístavech se migranti ze subsaharské Afriky připojili k obyvatelům Maghrebu a část z nich se společně pokoušela přejít přes Středozemní moře. V té samé době se zároveň migranti, kteří již byli nashromážděni v Libyi, začali stále častěji pokoušet o dosažení Evropy z libyjského pobřeží. V první dekádě 21. století přicházelo ročně do Maghrebu mezi 65 a 120 tisíci občanů ze subsaharské Afriky, avšak nadále platilo, že pouze část z nich se snažila překonat Středozemní moře. Severní Afrika byla často označována za tranzitní zónu nebo jako odrazový můstek do Evropy, avšak mnoho migrantů chápalo země Maghrebu (zejména Libyi) jako jejich primární cíl. Mezi lety 2000 až 2010 požádalo ročně o azyl v EU 70 tisíc obyvatel ze subsaharské Afriky a 12 tisíc obyvatel z Afriky severní.

Odkud prchají?

V průběhu posledních 3 let (od ledna 2013 do prosince 2015) bylo v zemích Evropské unie podáno přes 400 tisíc žádostí o azyl ze strany afrických migrantů. První místo mezi africkými státy (a sedmé místo celkově) v tomto nelichotivém žebříčku zaujímá Eritrea (84 tisíc aplikací), druhá je Nigérie (60 tisíc) a třetí Somálsko (53 tisíc). Žádosti z těchto tří nejvíce opouštěných zemí tvoří dohromady téměř polovinu z celkového počtu afrických aplikací. Na dalších místech žebříčku pak můžeme nalézt Mali, Gambii, Alžírsko a Demokratickou republiku Kongo. Při bližším pohledu na vývoj počtu žádostí v průběhu jednotlivých let zjišťujeme, že migrantů odcházejících z Afriky každým rokem přibývá. Jelikož souhrnná data pro celý africký kontinent bohužel nejsou dostupná, zaměříme se na 10 afrických zemí, které produkují nejvíce azylantů (k předchozímu výčtu doplníme ještě Súdán, Senegal a Guineu). V roce 2013 podali občané těchto států 79 tisíc žádostí o azyl, v následujícím roce už to bylo 126 tisíc a v roce 2015 pak dokonce 142 tisíc žádostí.

Zajímavý je rovněž pohled na vývoj v dílčích státech, kdy v případě Eritrei vidíme markantní meziroční nárůst v roce 2014 (14 tisíc vs. 36 tisíc žádostí) a následně drobný pokles v loňském roce (34 tisíc). Naopak vcelku konstantní růst lze vidět v případě Nigérie, jejíž občané v roce 2013 podali 11 tisíc žádostí a v průběhu dvou let jejich počet vystoupal až k hranici 30 tisíc. U Somálska nejsou zřetelné žádné dramatické výkyvy, jeho číselné hodnoty v celém sledovaném období oscilují v rozmezí od 15 do 20 tisíc azylantů. Mali zaznamenalo značný nárůst mezi lety 2013 a 2014, kdy se počet aplikací ze strany tamních obyvatel dvojnásobil (6 tisíc vs. 13 tisíc), aby se pak v následujícím roce opět snížil na 8 tisíc. Gambie rovněž vykazuje vcelku vydatný růst mezi lety 2013 a 2014 (3 tisíce vs. 11 tisíc aplikací) a v loňském roce je to pak ještě o tisícovku více. V žádostech o azyl ze strany obyvatel Alžírska a Demokratické republiky Kongo nepozorujemé žádné větší odchylky, během sledovanéhoobdobí se roční hodnoty pohybují v rozmezí 6 až 8 tisíc.

Proč prchají?

Základní charakteristikou příčin, kvůli kterým lidé emigrují z afrických států, je jejich vzájemná provázanost. Ve většině případů nelze jmenovat jednu konkrétní událost, která by exodus způsobila, jedná se spíše o kombinaci mnoha dílčích důvodů. Tyto důvody, které podněcují motivaci k přesídlení, se nejčastěji dělí na tzv. push a pull faktory. Jako push faktory jsou označovány okolnosti v zemi původu, které nutí obyvatele přestěhovat se na místo jiné. Pull faktory jsou naopak podněty v zemi cílové, které povzbuzují lidi k putování za účelem zlepšení jejich stávající situace. Ačkoliv jsou push a pull faktory úzce propojeny a logicky na sebe navazují, je mezi nimi jeden velký rozdíl. Z pohledu obyvatele afrického kontinentu jsou push faktory velmi dobře identifikovatelné, jelikož není obtížné zhodnotit situaci ve své rodné zemi a rozhodnout zda je ještě snesitelná či už je nemožná k přežití. Z tohoto pohledu jsou tak pull faktory mnohem rizikovější, neboť Afričané nemají ucelený přehled o situaci v Evropě a mnohé informace se dozvídají pouze z vyprávění.Pokud budeme v rámci tohoto textu souhlasit s premisou, že pull faktory jsou pro všechny africké obyvatele takřka stejné, je třeba si vysvětlit rozdíly v počtu migrantů za pomoci push faktorů.

Eritrea

Nejdříve se zaměříme na Eritreu, která v současnosti produkuje největší počet žadatelů o azyl v zemích Evropské unie a členských státech Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Tento malý stát, jež se nachází v oblasti Afrického rohu, dlouhodobě trpí pod vládou despotického prezidenta Isaiase Afwerkiho, který v zemi surovým způsobem pošlapává základní lidská práva. Statisíce Eritrejců jsou odváděny do armády, kde mají teoreticky sloužit pouze 18 měsíců, ale ve skutečnosti jde často o doživotní službu, která nejvíce ze všeho připomíná novodobý otrokářský systém. Tamní ozbrojené síly jsou v přepočtu na tisíc obyvatel největší v Africe, což Afwerki obhajuje nutností být připraven na případné konflikty s Etiopií, z jejíž nadvlády se Eritrea v roce 1993 vymanila. Ve skutečnosti jsou za tím spíše hospodářské důvody, jelikož eritrejský režim využívá armádní složky jako levnou pracovní sílu v zemědělství či na stavbách.

Měsíční příjem v armádě téměř nikdy nepřevyšuje 30 dolarů a může být do ní povolán každý občan, kterému není více než padesát let. Školáci by tak u sebe měli nosit potvrzení, že ještě patří před tabuli, jinak mohou být nemilosrdně odvedeni do kasáren.Taktéž eritrejské ženy musejí do armády a často končí jako služebné v domácnostech prominentních občanů nebo jako sexuálníotrokyně armádních důstojníků.V Eritrei je také až deset tisíc politických vězňů, kteří jsou uvěznění na základě podezření z opozičních aktivit, dezerce z vojenské služby nebo pokusu o uprchnutí ze země. Jelikož je legální opuštění země velice obtížné, mnoho lidí je nuceno svěřit svůj život do rukou pašeráků a hrozí jim tak zatčení či rovnou zastřelení ze strany armádních složek. Eritrea se tak stala pro své vlastní občany věznicí, odkud není možné svobodně odejít, a jedinou perspektivou tamních obyvatel je nekonečná služba v armádě.Dokud bude u moci současný prezident Afwerki, není příliš pravděpodobné, že se režim v této zemi nějakým způsobem uvolní.

Nigérie

Druhé místo v počtu žadatelů obsazuje Nigérie, která je v současné době decimována hned šesti ozbrojenými konflikty najednou. Největší pozornosti se však dostává především boji proti islamistům z uskupení Boko Haram, které operuje na chudém severovýchodě země. Tato organizace vznikla už v roce 2002 a za prvotní politické cíle si vytyčila nastolení práva šaría v muslimské části země a boj proti nespravedlivému přerozdělování národního bohatství. Ve chvíle kdy se do jejího čela dostal v roce 2009 Abubakr Shekau a zesílil příliv militantních islamistů z oblasti Sahelu se však Boko Haram začala stále více radikalizovat. Během dalších let organizace podnikla útoky nejen na vojenské základny a policejní stanice, ale rovněž na křesťanské kostely a farnosti, školní budovy a sídlo OSN v hlavním městě Abuja. Po jednom z těchto útoků se od Boko Haram dokonce distancovala i Severoafrická odnož Al-Káidy (AQIM), která stejně jako somálská milice aš-Šabábdo držujepravidlo, že nevinní muslimové jsou nedotknutelní. I přes dílčí úspěchy v posledních dvou letech nejsou nigerijské bezpečnostní složky schopné Boko Haram zcela eliminovat a brutální způsob, kterým se o zničení této organizace snaží, navíc její odhodlání k boji pouze posiluje.

Obrovským zdrojem napětí je rovněž počínání nizozemsko-britské těžařské společnosti Royal Dutch Shell, která koncentruje své aktivity v ústí řeky Niger na jihu země. Tato nechvalně známá společnost zde během dlouhých desetiletí bezohledně ničila životní prostředí, protože téměř neřešila úniky z vrtů či ropovodů a současně spalovala zbytkový plyn vznikající při těžbě ropy. V reakci na tyto praktiky se tak v průběhu let zformovalo mnoho protestních skupin, ať již z kmene Ogoni či kmene Ijaw, jež podnikaly útoky na těžební zařízení a snažily se destabilizovat produkci ropy. Nejsilnější a nejviditelnější uskupení v regionu je v současnosti Hnutí za emancipaci delty Nigeru (MEND), které se stejně jako jeho předchůdci zasazuje o spravedlivější rozdělení ropných zisků a odškodnění komunit za zničené životní prostředí. Právě nerovnoměrná životní úroveň, útoky ozbrojených skupin, korupce a vysoká kriminalita vyhání nigerijské obyvatelstvo za hranice. Loňskou volbou nového prezidenta Muhammada Buhariho však svitla občanům nová naděje na možné zlepšení situace. Nejenže byly tyto volby vysoce demokratickéa došlo k hladkému předání moci, ale zároveň se Buhari profiluje jako tvrdý a nekompromisní bojovník proti všudypřítomnému násilí a korupci.

Somálsko

V pořadí třetí Somálsko je v současnosti zcela ukázkovým příkladem zhrouceného státu, ke kterému došlo  kvůli dlouholeté občanské válce. Země je rozdrobena na řadu dílčích regionů, z nichž některé dosáhly určitého stupně autonomie a víceméně fungují (např. Somaliland, Puntland a Galmudug), dalšími oblastmi pak zmítá naprostý chaos. V roce 2012 byla v hlavním městě Mogadišu vytvořena Somálská federální vláda, které se však nedostalo přilišné autority a u moci se drží především díky vojenské podpoře ze strany Africké unie (mise AMISOM).Vládní jednotky a vojáci AMISOM se navíc společně podílejí na útocích proti civilistům, sexuálním násilí na ženách a hrubém porušování lidských práv v zemi.Federální vláda není schopná zajistit bezpečnost a mír na územích, které ovládá, natož pak v oblastech, které jsou pod kontrolou islamistické milice Aš-Šabáb. V jižních a východních částech Somálska zavedla tato ozbrojená skupina islámské práva šaría, rekrutuje dětské vojáky, útočí na vzdělávací zařízení a omezujedistribuci humanitární pomoci.

Nepříznivou situaci v Somálsku dále zhoršilo rozsáhlé sucho, které zemi postihlo v roce 2011 a způsobilo zde obrovskou potravinovou krizi. Ve dvou jižních oblastech byl dokonce vyhlášen hladomor a celkově se tato krize dotkla téměř poloviny somálské populace. V reakci na sílící humanitární krizi, četné ozbrojené útoky a represe vůči civilistům tak každým rokem opouští své domovy desetitisíce Somálců. Někteří z nich zůstávají na území Somálska a spadají tak do kategorie vnitřně vysídlených osob (IDPs), další směřují do Keni, kde fungují největší uprchlické tábory na světě Dadaab a Kakuma, a jen zlomek obyvatel má dostatek prostředků na cestu do Evropy. Právě Keňa nedávno přistoupila k radikálnímu řešení uprchlické krize a rozhodla se postupně zavřít všechny tábory pro běžence. Částečně tím tak navazuje na své dřívější rozhodnutí, že na základě vzniku Somálské federální vlády začne navracet somálské občany do země jejich původu. Nic ovšem zatím nenasvědčuje tomu, že by se bezútěšný stav této země měl změnit k lepšímu.

Kudy prchají?

Afričtí migranti putují do Evropy mnoha různými trasami, které se odvíjí podle toho, z které části kontinentu prchají. Obyvatelé z oblasti Afrického rohu nejčastěji cestují skrz etiopskou Addis Abebu a súdánský Chartúm, ve kterém se pak tato migrační trasa dělí na dvě větve. První a více frekventovanou možností je cesta do libyjského města Al-Jawf a posléze do přístavů v Benghází a Tripolisu, ze kterých odplouvají lodě směrem na evropské ostrovy ve Středozemním moři (např. Lampedusu, Maltu či Sicílii). Druhá dílčí stezka vede do egyptské Káhiry, odkud lze jednak pokračovat do Alexandrie či izraelského Tel Avivu nebo se podél egyptského pobřeží vydat do Libye a připojit se zde zpět k první větvi. Částečně je využívána také trasa z východní Afriky přes Adenský záliv do Jemenu a dále napříč Saudskou Arábií do egyptského Eilatu, kde se trasa dělí na cestu do Káhiry a cestu do syrského Damašku.

Občané západoafrických států prchají převážně třemi migračními toky. První trasa se utváří v nigerském Agadezu, odkud pokračuje skrz libyjské město Sabhá do Tripolisu a zčásti pak i dále do tunisských přístavišt ve Sfaxu, Monastiru a Tunisu.V těchto městech lze nastoupit na lodě směřující na Lampedusu, Maltu, Sicílii a Sardínii. Druhá trasa se skládá z dílčích cestiček, které vedou z jednotlivých států Guinejského zálivu a sbíhají se opět v již zmiňovaném Agadezu, který je nejdůležitějším migračním uzlem v západní Africe. Z Agadezu pak tato stezka pokračuje skrz alžírská města Tamanrasset a Ouargla do marockých přístavů Tanger, Rabat a Casablanca, ze kterých odplouvají lodě směrem na Mallorcu nebo do pevninského Španělska. Maroko je častým cílem migrantů taktéž kvůli přítomnosti španělských exkláv Ceuty a Melilly, do kterých se Afričané pokoušejí vniknout a docílit tím tak vstupu do Španělska. Třetí západoafrická trasa je v současné době spíše marginální a prchají po ní převážně obyvatelé Burkiny Faso, Mali, Libérie a Senegalu. Tito migranti se různýmipevninskými a mořskými cestami dostávají do senegalského Dakaru, mauretánského Nouakchottu či do malých měst v Západní Sahaře, odkud následně plují na Kanárské ostrovy.

Na všech výše popsaných trasách z Afriky do Evropy existují významná střediska, kterým se říká migrační uzly. Jsou to obvykle metropole či větší města, kde se migranti mohou na nějaký čas usadit a v případě nutnosti nashromáždit další obnos peněz, díky kterému mohou pokračovat v cestě na sever. V lepším případě zde vydělávají peníze fyzicky náročnou prací, v horším případě pak prostitucí nebo žebráním. Hlavně se však v těchto uzlech potkávají jednotlivé migrační stezky a uprchlíci jsou předávání do rukou další skupiny převaděčů. Po několikadenním čekání jsou vyzvednuti z utajených domů a sklepů rozesetých po celém městě a scházejí se na předem domluveném místě na kraji města. Cestuje se převážně na korbách pick-upů a nákladních aut, které v zájmu ochrany před případným útokem pouštních banditů vytvoří karavanu několika desítekaž stovek vozů.

Kam prchají?

I v případě, že se afričtí migranti po strastiplné cestě dostanou na území EU, nemají stále zaručenu odpovídající úroveň ochrany, kterou mezinárodní právo vyžaduje a jsou nadále vystaveni riziku nepřímého navrácení do zemí jejich původu. Pro zisk statutu uprchlíka musí dle evropské legislativy existovat „důvodná obava“, že jednotlivec bude ve své domovské zemi pronásledován na základě své rasy, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Pro účely přezkoumání těchto obav stanovila směrnice o azylovém řízení (Asylum Procedures Directive) jednotné záruky, které zajistí žadatelům o azyl přístup k právní pomoci a spravedlivý proces. Zároveň jsou této stále precizované směrnici definovány také všeobecné minimální standardy, které musí být naplněny v oblasti bydlení, vzdělání a zdravotní péče.
Pro lepší představu o podílu afrických žádostí se nyní krátce zaměříme na celkový počet aplikací v průběhu posledních 3 let. Od ledna 2013 do prosince 2015 bylo v zemích Evropské unie a členských státech EFTA podáno celkově 2 362 569 žádostí o azyl. Nejvíce v permanenci byly úřady v Německu (celkově 726 tisíc žádostí), s velkým odstupem pak následuje Švédsko (286 tisíc) a Maďarsko (235 tisíc). Značný počet žádostí obdrželi taktéž úředníci ve Francii (190 tisíc), Itálii (173 tisíc) a Rakousku (131 tisíc). Množství aplikací v tomto zkoumaném období strmě rostlo, když v roce 2013 jich bylo evidováno 430 tisíc, v následujícím roce 606 tisíc a v roce 2015 dokonce rekordních 1 milion a 324 tisíc žádostí.Pokud se nyní podíváme na údaje, týkající se finálního rozhodnutí o udělení azylu, tak výše zmíněné země postupovali v roce 2015 následovně: Německo zamítlo 92 % žádostí, Švédsko 82 %, Maďarsko 91 %, Francie 84 %, Rakousko 47 % a Itálie pouze 18 % aplikací.

Na základě již dříve interpretovaných dat můžeme konstatovat, že africké žádosti o azylv zemích EU a EFTA tvořili během let 2013 až 2015 přibližně pětinu z jejich celkového počtu. Pokud však chceme získat údaje o počtu aplikací od afrických obyvatel v jednotlivých evropských státech, narážíme na obrovský nedostatek adekvátní dat. Z tohoto důvodu si tak musíme vystačit s tabulkami, které nás informují o 5 největších skupinách žadatelů v dílčích evropských státech. Převážně se tak v této části textu věnujeme třem blíže zkoumaným zemím původu (Eritrea, Nigérie a Somálsko) a zkoumáme jejich umístění v těchto žebříccích spolu s procentním podílem.Uprchlíci z Eritrei se v roce 2015 nacházejí na prvním místě ve Velké Británii (10%) a Švýcarsku (26%), na druhém v Nizozemsku (17%), na čtvrtém v Dánsku (8%), Norsku (9%) a na Maltě (3%) a na pátém ve Švédsku (4%). Migranti ze Somálska jsou třetí ve Finsku (6%), čtvrtí v Belgii (5%) a pátí na Maltě (2%). Nigerijci pak obsazují první místo v Itálii (21%) a čtvrté v Irsku (6%). Za zmínku určitě stojí ještě následující údaje: Nejvíce žádosti podaných ve Francii je ze strany súdánských migrantů (8%), druhé místo v Portugalsku patří Mali (10%) a třetí místo v Itálii obsazuje Gambie (10%).

Když se chceme zaměřit na finální rozhodnutí o udělení azylu pro migranty z Afriky, musíme si opět vystačit s dílčimi tabulkami. V tomto případě porovnáváme data z roku 2014 a sledujeme číselné hodnoty u vybraných případů. Eritrejští uprchlíci získávají azyl průměrně v 67 % případů, když největší úspěšnosi dosahují v Nizozemsku (91% úspěšných aplikací) a v Norsku (70%). Migranti ze Somálska jsou úspěšní v 54 % případů a nigerijské žádosti o azyl jsou schváleny pouze ve 22 % situací. Na těchto číslech se tak potvrzuje skutečnost, že uprchlíci z Nigérie jsou statními orgány často klasifikováni jako tzv. ekomičtí migranti. A to navzdory skutečnosti, že kritéria pro třídění uprchlíků a proces případného návratu těch ekonomických nejsou zdaleka jasné. S touto problematikou souvisí také informace od italských aktivistů a právníků, podle kterých policejní orgány na Sicílii některé nově příchozí – na základě jejich země původu -hromadně klasifikovali jako ekonomické migranty, vydávali jim hned po příjezdu zamítající dokumenty a nenechali je uplatnit jejich mezinárodní právo požádat o azyl.

Jak se integrují?

Společná migrační politika zemí Evropské unie je oblastí, která je velmi těžko řešitelná. V minulosti byly politiky jednotlivých zemí velmi rozdílné, jelikož byly přizpůsobené podmínkám v jednotlivých státech, nicméně i tato oblast musela být sjednocena pro celou Evropskou unii. Myšlenka komplexního přístupu evropských zemí byla realizována v roce 1999, kdy se migrační politika stala díky Amsterdamské smlouvě součástí prvního pilíře EU. Sjednocení politik zemí EU mělo napomoci potírat ilegální migraci, ale také vyzdvihnout přínosy migrace legální (řešení nedostatku pracovní síly, vyrovnání se s nepříznivým demografickým vývojem, posílení hospodářského růstu atd.). Součástí migrační politiky je také program na integraci přistěhovalců do společnosti, avšak aktivity v této oblasti spadají do kompetence jednotlivých členských států. Následně byl během francouzského předsednictví v roce 2008 přijat Evropský pakt o migraci a azylu, jehož účelem bylo sjednotit přístupy a pravidla migračních a azylových politik všech členských států EU na období 2009–2015. Tento dokument měl za úkol zefektivnit a hlavně zpřísnit migrační politiky těchto států. Zabývá se bojem proti nelegálnímu přistěhovalectví, organizací legální migrace a podporou integrace, zvýšením kontrol na hranicích EU, a v neposlední řadě vytvořením partnerství se zeměmi původu a participací na jejich rozvoji.
Jak bylo v předcházejícím odstavci zmíněno, součástí společné migrační politiky je také program na integraci přistěhovalců do společnosti, který však vykonávají členské státy jednotlivě. Častým cílem afrických migrantů je například Itálie, která by podle zprávy OECD měla znatalně zvýšit své úsilí v otázce začlenění migrantů a jejich dětí do společnosti a taktéž v předávání dovedností, které potřebují ke zlepšení svých pracovních vyhlídek a příjmů. V rámci států OECD Itálie (spolu se Španělskem) zaznamenává nejvyšší roční růst populace přistěhovalců od roku 2000 a podíl Italů narozených v cizině se tak mezi roky 2001 a 2011 téměř ztrojnásobil a dosáhnul celých 9 %. Podíl zaměstnaných přistěhovalců v produktivním věku je dokonce vyšší než už u rodilých Italů, avšak mnozí z nich jsou chyceni v pasti málo placených pracovních míst. V roce 2012 přistěhovalci tvořili 31 % nekvalifikovaných pracovních míst pro muže a 40 % pro ženy, současně pouze polovina z nich má vyšší než základní vzdělání. Status mnoha afrických přistěhovalců je nejlépe shrnut posměšným italským výrazem vu’compra, doslovně „chcete-koupit“, jelikož mnoho z nich je zaměstnáno jako chodící prodejci, kteří nabízejí oblečení a cetky. Dle zprávy OECD je proto zapotřebí jasnější a účinnější koordinace integračních orgánů na lokální úrovni, snižování byrokracie a zavádění účinných integračních projektů.
Výkumná zpráva dotována Evropskou unií, která se věnuje integraci nových imigrantů ve Francii přináší rovněž zajímavé informace. Podle této zprávy se přistěhovalcům, kteří přišli po roce 2000, dařilo v prvních letech po příchodu špatně, ale v průběhu času zlepšili své výsledky na trhu práce. První rok po příjezdu byla přibližně polovina imigrantů aktivní na úřadu práce, ale po devíti letech v zemi se jejich míra zaměstnanosti téměř vyrovnala rozeným Francouzům. Analýza dále konstatuje, že hlavními faktory, které mají vliv na výsledek na trhu práce je původ migrantů, pohlaví, úroveň vzdělání a důvod pro migraci. Přistěhovalci ze severní a subsaharské Afriky pak opět mají tendenci spokojit se s pracovními pozicemi na nižší úrovni, přestože je jejich kvalifikace mnohdy daleko vyšší. Ve Švédsku, které hostí veliké množství afrických přistěhovalců, je největší rozdíl mezi zaměstanaností přistěhovalců a rodilých obyvatel v rámci EU. A to přesto, že Švédsko patří mezi evropské země, které vyvíjí největší integrační úsilí. Do jisté míry je to dáno švédským sociálním modelem, který závisí na vysokých daní a nabízí rozsáhlé sociální dávky všem obyvatelům, zároveň je však tento model založen na vysoké ekonomické účasti a úrovni ekonomické parity mezi obyvateli.

Užitečné podněty k tomuto tématu dále přinesla také autorská dvojice Hein de Haas a Tineke Fokkema, jež ve své studii vymezila pre-migration a post-migration faktory, které ovlivňovaly socio-kulturní integraci afrických imigrantů v Itálii a ve Španělsku. Mezi pre-migration faktory patří úroveň vzdělání, hlavní motiv k migraci, znalost cílové země, věk v době migrace a předchozí migrační zkušenost. Do kategorie post-migration faktorů autoři zařadili typ úvazku, druh profese, délku pobytu a úmysl dále migrovat. Na základě dotazníkového šetření následně dospěli k velice zajímavým závěrům. Imigranti, kteří byli před migrací vzdělaní a dobře informovaní a rovněž ti, kteří migrovali v mladém věku, dosáhli vyšší úrovně socio-kulturní integrace. Pozitivní vliv na integraci má rovněž ženské pohlaví a původ ze severní Afriky, zatímco pohlaví mužské a subsaharský původ má vliv negativní. V rámci post-migration proměnných je postavení v zaměstnání hlavním ekonomickým faktorem určujícím socio-kulturní integraci, naopak aktuální zaměstnanost nemá žádný významný vliv.

Jak zastavit, či alespoň zpomalit, africkou migraci do Evropy?

Všechny zmiňované etapy a úskalí migrace jsou totiž pouze důsledkem skutečnosti, že současná Afrika prostě neni příliš hostinným místem k životu. Mnoho světových politiků (včetně prezidenta ČR) přišlo v poslední době se vskutku osvíceným receptem na zastavení africké (potažmo celosvětové) migrace. Musíme prý pomoci migrujícímu obyvatelstvu přímo v jejich rodné zemi. Tato hezky znějící rada je však nemístná hned ze dvou důvodů. Jednak je pomoc na místě krize v mnoha případech nemyslitelná, jelikož například svržení eritrejského prezidenta Afwerkiho či zastavení globálních klimatických změn není v současné době proveditelné. Zároveň pak mnoho těchto politiků pochází ze zemí, které několikanásobně porušují své závazky směrem k oficiální rozojové pomoci (ODA). Pouze 6 zemí odvádí v současnosti na rozvojovou pomoc více než 0,7 hrubého národního důchodu, což je dlouhodobě stanovený cíl ze strany OSN.
Afrika tak nadále zůstává hospodářsky nejzaostalejším a politicky velice nestabilním kontinentem, který bude i během následujících let v hojné míře produkovat uprchlíky. Bylo by však velice nesprávné lámat hůl nad celým africkým kontinentem, jelikož v současnosti zažívá Afrika dramatický ekonomický růst a mezi padesáti státy s nejrychleji rostoucím hospodářstvím je hned 23 afrických zemí. Jako důležitější proces se tak nyní jeví úsilí o dosažení politické stability, neboť jak říkával autorův profesor: „Afrika je kontinentem s vůbec nejvyšším výskytem politických magorů“. Když si v této souvislosti připomeneme historická jména jako Charles Taylor, Idi Amin či Jean-Bedel Bokassa a doplníme je o současné vládce Roberta Mugabeho (Zimbabwe), Isiase Afwerkiho (Eritrea) či Jahja Džammího (Gambie), tak s tímto tvrzením nelze než souhlasit. Několikanásobná alternace politické moci v Ghaně a poslední vysoce demokratické volby v Nigérii nám však dávají naději, že se i Afrika dočká svých světlejších zítřků.