Vlastnoručně psaný příběh sedmnáctiletého uprchlíka z Donbasu

Publikováno: 27. 6. 2022 Doba čtení: 4 minuty
Vlastnoručně psaný příběh sedmnáctiletého uprchlíka z Donbasu
© Martina Kostečková

Přečtěte si vlastnoručně psaný příběh sedmnáctiletého ukrajinského uprchlíka z Donbasu se všemi jeho obavami a pocity. Nezažívá je poslední měsíce, ale již roky na útěku před ruskou agresí.

Příběh Mykyty, se kterým jste se mohli setkat už v dříve publikovaném článku týkající se ukrajinských středoškoláků a kterému pomáháme, ukazuje těžkost osudů uprchlíků, kterou si lze těžko představit. Mnozí neopouštěli svůj domov na východě Ukrajiny poprvé. Mykyta tentokrát utíkal při bombardování navíc bez své rodiny.

Stručně popsat emoce, pocity a problémy, kterými jsem za posledních pár let prošel, není tak snadné. Kromě toho, když se ve světě, a ještě více ve vaší zemi, stávají takové hrozné události, pak se všechny těžkosti ve vašem životě již nezdají být takovými obtížemi. Nikam tím ale nezmizí, pořád je máte.

Kromě bezprostředních problémů za takových okolností mě neustále sužovaly úzkosti a obavy o blízké. Pokaždé, když se zapne siréna nebo se ve zprávách hlásí následky ostřelování, mysl je jednoduše zaplavena strachem. Je těžké na to přestat myslet; jak se má bratr, který je v Charkově, jak se má táta, který je na okupovaném území…

Od kdy jsme na útěku?

Události roku 2014 si nepamatuji příliš jasně – pouze fragmenty. Vybavuji si, jak jsme šli s kamarádem a najednou, po několika explozích, které se ozvaly v dálce, jsme slyšeli dunění běžících motorů a rachot kovových pásů na asfaltu - jely tanky.

Pamatuji si, jak mě a mého bratra rodiče probudili uprostřed noci - někde poblíž se ostřelovalo. Po těchto a dalších podobných událostech nás rodiče poslali do města Kramatorsk.

Bylo to poprvé, co jsem odešel z domova, aniž bych si byl jistý, že se ještě budu moct vrátit.

Po více jak roce, když se situace v Doněcku uklidnila, mě rodiče vzali domů. Bez ohledu na to, jak jsem většinu dětství prožil, byli tam přátelé, známí a samozřejmě samotní rodiče. I když konflikt na hranicích utichl, problémy zůstaly. Například žádné doklady vydané na území takzvané DPR (Doněcké lidové republiky) nebyly v žádné normální zemi (státy OSN) uznávány. To se vysvětluje skutečností, že obsazené území nebylo nikým uznáno. Kvůli tomu jsem musel studovat na dvou školách najednou - chodit do tříd v Doněcku, abych získal potřebné znalosti v plném rozsahu a zároveň vykonával obrovské množství úkolů pro ukrajinskou školu online. Volný čas pro mě neexistoval.

Zdálo se, že je tomu všemu konec – konečně jsem dostal vysvědčení o nedokončeném středním vzdělání (9 tříd). Abych získal osvědčení o úplném středoškolském vzdělání, musel jsem dokončit školu na území Ukrajiny. Když jsem kvůli tomu opouštěl svůj domov v Doněcku podruhé, už jsem si jasně uvědomoval, že nebudu mít ani důvody, ani příležitost vrátit se zpět. Bylo velmi obtížné rozloučit se s příbuznými, tátou, dědečkem... Tak jsem odešel z domova a nečekal, že se ještě vrátím...

Další rok a půl uběhl poměrně klidně a zdálo by se, že všechny plány se pomalu začínají naplňovat.

Diktátor se ale opět rozhodl zničit plány i sny a nezřídka i životy mnoha lidí. Další události, jsou události posledních 4 měsíců, proto ve mně ty tísnivé, strašidelné myšlenky a pocity ještě neutichly.

24. února tohoto roku kolem 5. hodiny ranní mě vzbudila maminka. Seděla vedle postele v slzách. Řekla mi, že jsme byli napadeni. O několik minut později bylo slyšet několik vzdálených výbuchů.

V tu chvíli se mi v mysli vše obrátilo vzhůru nohama, moje tělo bylo spoutané hrůzou a v hloubi duše byl pevně usazen pocit, že tohle všechno je jen sen.

Tentokrát se vše zdálo mnohem vážnější a hroznější, protože pokud se dříve válka protahovala, nyní začala totální invaze. Další měsíc byl prosycen strachem o příbuzné, úzkostí o dům a úzkostí obecně.

Dodatek:

Mykyta z Ukrajiny utekl společně se svým kamarádem a jeho matkou, u kterých v den bombardování města Kramatorsk přespával. Mykyty maminka se po nelehkém zvažování situace rozhodla zůstat v Ukrajině se starou a nemohoucí babičkou. Otec a starší bratr bojují na frontě. Útočiště našel Mykyta v Česku, kde mu od začátku pomáhá Člověk v tísni. Učí se český jazyk a studuje gymnázium. 
Několik týdnů nejistoty, jestli se ještě někdy uvidí se svou matkou a babičkou, nakonec ukončila hrozba dalšího útoku. Obě prchly do Čech z kramatorského nádraží, kde pár dní poté zemřely desítky civilistů po ostřelování ruskými raketami.
Vyčerpaným ženám jsme zařídili přepravu z pražského hlavního nádraží. Vzhledem k podlomenému zdraví starší z nich se podařilo sehnat malý byt v domě se zdravotním střediskem. 
Mykyty matka, která je učitelka, začala okamžitě jako dobrovolník pomáhat v místní škole s vedením adaptační skupiny pro ukrajinské děti.


Autor: Mykyta, Eva Kroupová

Související články