Vojta musí pryč, škola neumí mluvit s jeho rodiči.

Do svých dvou let bojoval dnes osmiletý Vojta Merta o život a jeho rodiče s ním. Teď bojuje znovu, tentokrát soupeřem není zákeřná choroba, ale škola. Jak se stane, že instituce, která je tu pro dítě a jeho rodiče, se postaví proti nim? O tom je tato reportáž.

Je to zázrak

Zabořen do sedacího vaku sleduje Vojta neznámou návštěvu. Jeho hnědé oči se nejprve pár vteřin soustředí a pak se usměje. „Vidí jen obrysy, je vlastně zázrak, že vidí něco,“ řekne jeho matka Kamila Mertová a pokyne synovi. Ten přitaká téměř celou polovinou horního těla, jemnější oddělené pohyby Vojtovo tělo po mozkové obrně neumí. Také neumí chodit, sedět bez speciální židle, sám jíst, mluvit a mnoho dalších věcí. Většinu z nich se ani nikdy nenaučí.

Přesto už teď jeho rodiče Kamila a Petr ví, že Vojta je pokroků schopen, a kde se jeho vývoj zastaví, se dá bez důsledné práce s ním těžko předvídat. Vojta je totiž jedním z prvních dětí v Česku, které přežily těžký transfúzní syndrom u dvojčat s následnými komplikacemi, a jeho matka je speciální pedagožka s desetiletou zkušeností. „Vojta byl po porodu sice v inkubátoru, ale zdravý. Jeho bratr Vašek bohužel zemřel. Po dvou týdnech ale lékaři zjistili, že se u něj začíná projevovat mozková obrna,“ vzpomíná dnes paní Mertová a lékařské termíny používá se smutnou jistotou v hlase.

Na první dva roky Vojtova života se celá rodina bez nadsázky přestěhovala do nemocnice. Před nejdůležitější operací, která měla zjednodušeně řečeno odstranit přebytek mozkomíšního moku, který tlačí při onemocnění na mozek a tím blokuje jeho činnost, šla paní Mertová za neurochirurgem do ordinace, aby jí vysvětlil, jak bude zákrok probíhat. „Při pohledu na rentgenový snímek jsem ztratila řeč. Nebylo tam nic, jen černo. V hlavě mého syna nebylo nic. Bez otázek jsem odešla ven a rozbrečela se,“ vypráví.

Tento krutý okamžik se stal ve Vojtově životě demarkační linií, za kterou už mělo být vše lepší. Po operaci, která odvedla přebytečný mozkomíšní mok, se stlačený mozek začal ve Vojtově hlavě zase rozpínat. Dlouhodobým tlakem ale zůstala některá mozková centra trvale poškozena, nejvíc řečové a zrakové. Přesto Vojta ve dvou letech začal vidět, čemuž nikdo z lékařského týmu nevěřil. Dnes si pomocí obrázků umí říct o základní potřeby a třeba pohladit svého otce po hlavě, když chce vyjádřit radost nad společnou hrou jako teď.

Na gauči v obývacím pokoji, vymalovaném v uklidňujících zelených tónech, leží tlusté složky, které ale dokumentují, že před Vojtou a jeho rodiči je další překážka, a to – škola.

Nešťastný začátek

Vojta se rozpláče. „Asi se mu nelíbí, že mu nikdo nevěnuje pozornost,“ řekne klidně paní Mertová a vezme si syna k sobě na gauč. Pan Merta se po nakrmení syna vrátil do práce a Vojta už sám v sedacím vaku být nechce. Manželé ani chvíli nepřemýšleli, že by se synem zůstala paní Mertová zcela a navždy doma, učila jej a dělala mu společnost. „Vojta má kolem sebe rád děti, lidi, nové podněty,“ kroutí hlavou zamítavě „a taky zvládnout péči pořád, to nejde.“ Proto měl jít Vojta v pěti letech do školky a později samozřejmě do školy.

Mertovi se rozhodli přihlásit Vojtu do školky pro tělesně postižené při Jedličkově ústavu v Liberci. Protože na školku navazuje i škola pro tělesně postižené, opustili dům na venkově a odstěhovali se poblíž do bytu v novostavbě v Liberci. Už tehdy ale narazili, tehdejší vedení školky argumentovalo, že na dítě s tak těžkým postižením není připraveno a do školky jej nechtělo. Paní Mertová se ale nevzdala, a nakonec po všech možných odvoláních napsala stížnost tehdejšímu veřejnému ochránci práv – Pavlu Varvařovskému, který jí dal zapravdu.

Vojta byl přijat a na vzájemnou nedůvěru mezi vedením školky a Mertovými bylo zaděláno. „Paní Mertová mě nikdy nenechala se synem pracovat samostatně, pokaždé mi seděla za zády a kontrolovala mě, mé postupy nahlas komentovala. Byla jsem z toho vyčerpaná a svíral se mi žaludek pokaždé, když se blížila hodina Vojtova sezení,“ vzpomíná terapeutka Kamila Červinková, která v té době pracovala ve školce. Dnes pracuje ve škole, kam Vojta v sedmi letech postoupil, a nad paní Mertovou jen krčí rameny. „Nerozumím tomu, proč to dělá, proč nás pořád napadá a podkopává naši práci. Podle mě je nemocná, nikdy se nesmířila s Vojtovým postižením,“ pokračuje Červinková.

Napadáním paní Červinková a její kolegové míní především pravidelné požadavky Mertových ohledně terapeutických postupů, pomůcek, žádostí o konzultace mimo třídní schůzky nebo možnost nahlédnout do vyučovacích hodin.

Dětí s tak těžkým stupněm postižení jako má Vojta je ve škole přibližně deset ze všech 150 žáků. Právě kvůli komplikovanosti vzdělávání a rozvoji těžce postižených dětí na ně z rozpočtu ministerstva školství a následně zřizovatele – kraje plynou největší peníze. Většina z těchto 10 dětí žije ale v přilehlém Jedličkově ústavu, kterému rodiče odevzdávají příspěvky na péči. Za ty děti čerpají fyzioterapii a další odbornou péči. Pokud ale dítě stejně jako Vojta žije doma u rodičů, tyto služby by mu papírově měla poskytnout škola. A tady vznikl momentálně asi nejzásadnější spor mezi Mertovými a vedením školy. Mertovi odborníka, který by byl schopen odpovídající fyzioterapii pro Vojtu zajistit, po škole požadují. Její vedení ale tvrdí, že za školskou mzdu žádného odborníka nepřiláká a Mertovi si mají pro Vojtu zaplatit tuto péči v ústavu. Paní Mertová to odmítá s tím, že péče o Vojtu je i tak finančně náročná a odevzdávat peníze za něco, co už je jednou zaplacené ministerstvem školství, jí přijde jako nesmysl.

Situace je ještě o to komplikovanější, že paní Mertová v této škole jako speciální pedagožka deset let pracovala. S mnoha zdejšími pedagogy byla v kolegiálním vztahu a o to víc jim její požadavky připadají především jako „zaťatá osobní kritika“. Celá situace pak vyvrcholila nedávno, kdy byla paní Mertová dopisem ze strany vedení školy upozorněna, aby dále nešpinila dobré jméno školy, její zaměstnance zdravila a ne jen neustále kritizovala u všech možných institucí a představitelů kraje.

Nenahrávejte mě

Vít Šťastný, ředitel liberecké školy i školky pro tělesně postižené, je novinářskou návštěvou zaskočen, protože s Mertovými podle svých slov žádný spor nevede. „Myslel jsem, že na poslední schůzce s inspekcí jsme se jasně domluvili, že za minulostí uděláme tlustou čáru, a teď na nás posílají novináře. Budeme se asi muset začít bránit a zajistit si nějakou právní pomoc,“ reaguje roztrpčeně.

Mertovi byli podobně roztrpčeni právě ze zmiňované schůzky s inspekcí, jejíž úředníci měli napjatý vztah mezi ředitelem Šťastným a jimi moderovat. „Poradili nám, že někdy méně je více, že máme pedagogům důvěřovat a nechat je v klidu pracovat,“ hodnotila hořce schůzku, která podle ní nic nepřinesla, paní Mertová.

Ředitel Šťastný pokládá na stůl zápis ze schůze, která mimo jiné obsahuje požadavky Mertových, k nimž se zavázal. Pustit rodiče Vojty k nahlédnutí do vyučovacích hodin, konzultovat s nimi Vojtův individuální vzdělávací plán a vůbec zůstat v kontaktu s Mertovými. Požadavky nezní nijak přemrštěně, nabízí se tedy otázka, proč to nešlo dřív? „Protože by to paní Mertová použila proti nám stejně jako jiné věci,“ odpovídá rychle Šťastný.

Vojtovi rodiče si, podle svých slov ze zoufalství, komunikaci se školou začali důsledně dokumentovat, rozhovory s pedagogy i ředitelem nahrávat a na kroky školy jako nepřijetí Vojty do družiny, požadovat písemná rozhodnutí. Dalším krizím to ale nezabránilo. Pedagogická asistentka z Vojtovy třídy, která podle paní Mertové stála na jejich straně, byla propuštěna. Odchodu ze školy navíc předcházel konflikt v ředitelně, kdy ředitel asistentku napadl a ona zavolala policii.

„Věc byla vyhodnocena jako přestupek, udělal jsem chybu já i ona, a já už za ni zaplatil – pokutu 500 korun,“ vysvětluje ředitel Šťastný. V této chvíli zároveň odmítá v rozhovoru dále pokračovat, pokud bude nahráván, i když s tím nejprve souhlasil. A novinářskou návštěvu vyzývá, ať se s ním jde projít po škole a zeptá se, koho uzná za vhodné, na to, jaký je ředitel.

Měl by odejít

Děti se v poledne hemží kolem jídelny, a ty neschopné samostatně jíst, krmí jejich rodiče. Normálně by mezi nimi byl i Vojta a paní Mertová by jej krmila, teď je však v nemocnici. „Škola na sebe nemůže vzít takovou zodpovědnost, co kdyby se Vojta udusil,“ vysvětluje ředitel. Navíc nakrmit těžce postižené děti je náročné a bylo by kvůli tomu třeba najmout další personál. Podobně je to podle ředitele Šťastného i s obsluhou na toaletě, kterou zajišťuje v rámci rozšířeného pracovního úvazku uklízečka. Jedinou jinou cestou je podle něj osobní asistent, kterého zaplatí Vojtovi jeho rodiče.

Prohlídka školy pokračuje za neustálého zdravení dětí, na které ředitel odpovídá neformálním „čus“ a jmenovitým oslovením žáka. Labyrint chodeb ústí ve třídách pestře vyzdobených dětskými výtvory stejně jako v jiných školách. Zdravotní židličky a rozšířené zóny s koberci a sedacími pytli ale napovídají, že jde o třídy pro postižené děti. V nich teď většinou poklízí učitelky. Jednou z nich je i Veronika Bechová, která Vojtu učila loňský rok.

„Bylo to strašně složité, ne kvůli dětem, ale kvůli paní Mertové,“ začíná učitelka Bechová. Podle ní měla Vojtova matka příliš vysoké nároky, nerespektovala ji jako speciální pedagožku a popírala dohody, které spolu uzavřely. Paní Mertová uznává, že o učitelce Bechové pochybovala, protože jako čerstvá absolventka speciální pedagogiky dostala hned děti s nejtěžším postižením včetně Vojty. Jí ani řediteli na tom ale nepřijde nic zvláštního. „Ten první rok byl strašně těžký a vypjatý, je hrozné, že to tak musím říct, ale jsem ráda, že už Vojtu ve třídě mít nebudu,“ uzavírá Bechová.

Na otázku, jaký může být další školní rok s Vojtou a jeho rodiči, když mezi nimi a školou panuje tak dusná atmosféra, terapeutka Červinková, učitelka Bechová i ředitel Šťastný chvíli mlčí, a pak přiznávají, že jinou cestu, než Vojtův odchod ze školy už nevidí. Podle školní inspekce i zřizovatele je ale vše v pořádku a ve škole se nic neděje.