"Vyřešit bydlení ubytovnou nebo azylovým domem není to, o co usiluju"

13. 12. 2019

Helena Urbanová působí v Plzni jako terénní pracovnice již více než 3 roky. Není to však její první úvazek v Tísni. Před několika lety pracovala jako terénní pracovnice a animátorka komunitního centra na pobočce v Liberci. V práci se nejvíce setkává s problematikou bydlení a dávek, ale věnuje se také práci s oběťmi trestných činů. Má velmi kladný vztah k filmům, což ji přivedlo i k festivalu Jeden svět. V Tísni je pro ni důležité „dog friendly“ prostředí, protože má psího parťáka Jonáše, který dělá často společnost kolegyním a kolegům z plzeňského týmu.

Kdy jsi k nám nastoupila a do jaké služby?

Nastupovala jsem v září 2016 na plný úvazek jako terénní pracovnice. Původně jsem měla jít pracovat na Stříbrsko, ale nakonec jsem v rámci terénu doplnila plzeňský tým. A to se doteď nezměnilo.

Co nejčastěji v práci řešíš?

Nejčastěji asi bydlení a dávky. Ono to velmi často spolu souvisí. Co se týká dávek, tady se na nás třeba obrací lidé s tím, že podali žádost a neví, co dál – jsou vyzváni k nějakému doplnění, kterému ale nerozumí, neví například, jak požadavek Úřadu práce s žádostí souvisí a co po nich úřednice vlastně chce. Nebo se na nás obracejí v momentě, kdy jim vypadne příjem ze zaměstnání a oni řeší, že nemohou najednou zaplatit bydlení a jestli jim s tím někdo pomůže. V takovém případě pak pomáháme i s podáním samotné žádosti, existuje-li taková možnost. Ve většině případů však řešíme to, když dojde k nějaké komplikaci už během procesu podávání žádosti. Vždycky ale předtím tu konkrétní situaci kompletně zmapujeme, abychom eliminovali momenty překvapení, kterým se občas stejně nevyhneme.

Vzpomínám si na jednu paní, která se na nás obrátila začátkem prosince. Podala žádost o doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí, čerstvě se přestěhovala do podnájmu, protože v předešlém bytě jí neprodloužil majitel nájemní smlouvu a ona musela rychle zajistit bydlení sobě a 3 malým dětem. Při rozhovoru s úřednicí na Úřadu práce jí řekla, že dostala na děti od jejich otce výživné a podepsala to v protokolu. Nebyla to ale pravda, paní se jen ve stresové situaci snažila potvrdit úřednici všechno, na co se ptala, aniž by si byla vědoma důsledků, které to může mít, protože pro ni ve zkratce dluh na výživném znamenal trest - něco špatného, za co může a nese odpovědnost, stejně tak jako za celou tuto situaci, což úřednice nezapomněla zdůraznit. Výsledkem bylo, že jí bylo sděleno, že na dávky kvůli vysokému příjmu z výživného nedosáhne. Doprovodila jsem ji proto na Úřad práce, snažily jsme se tu situaci uvést na pravou míru. Paní také neměla zaplacené bydlení, ale bála se to přiznat, tak řekla, že bydlení zaplacené je. Řekla jen, co měla pocit, že slyšet chtějí a co podle ní neohrozí její děti, protože velmi často úřednice u matek samoživitelek závislých na dávkách státní sociální podpory a hmotné nouze používají jako strašáka OSPOD, zvlášť je-li ohroženo bydlení. Podaly jsme odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí dávek s popisem celé situace a vysvětlením. 

Trvalo to dlouho, ale nakonec to dopadlo dobře. To je jen ve zkratce, celá kauza byla mnohem složitější a souvisí také s absencí zákona o sociálním bydlení, protože v tomto konkrétním případě se jednalo o paní, které by v tu danou chvíli pomoc sociálního pracovníka současně s možností nájmu v sociálním – městském - bytě pomohla překlenout nedostatek některých jejích kompetencí, případně je pak po stabilizaci rodiny rozvíjet tak, aby se daná situace nemusela opakovat.

A s čím vším se na Tebe lidé obracejí v oblasti bydlení?

Co se týká bydlení, tak lidé přicházejí s tím, že buď bydlení nemají - jsou na ulici, přespávají v autě, nebo chtějí získat lepší bydlení - bydlí na ubytovně, v azylovém domě nebo někde v karavanu, případně o bydlení právě nebo opakovaně přicházejí - například bydlí krátkodobě u rodiny, ale sedmičlenná domácnost v 1+1 je pak na vysokoškolský diplom z logistiky. Bohužel, vzhledem k nastavení trhu s nemovitostmi moc možností není. Většinou se podaří vyřešit situaci člověka nějak přechodně, to znamená ubytovnou nebo azylovým bydlením, ale to není to, o co nám, respektive mně, primárně jde. Já sama za sebe říkám, že nechci, aby byly ubytovny, kde bydlí invalidé, starobní důchodci, rodiny s dětmi. Takové by neměly existovat. Chápu pracovní ubytovny, tam to má opodstatnění. Sama jsem se kvůli práci několikrát stěhovala. Kdo se stěhovat nechce a nemůže, měl by mít možnost využít pracovní ubytovnu s odpovídajícím hygienickým a ubytovacím standardem – to je v některých ubytovnách naprostá razítková iluze.

Nyní spolupracuji s rodinou se 4 nezletilými dětmi, jedno novorozeně a 3 děti školou povinné. Bydlí na ubytovně, kde za dospělého platí 5 000 Kč a za dítě 2 500 Kč, bez ohledu na to, kolik dítěti je a jak je velký prostor, kde bydlí. V tomto případě rodina v jednom pokoji platí celkem 20 000 Kč. Sociální zařízení a kuchyně jsou na chodbě, společné pro celé patro, kde je přibližně 12 pokojů.

„To byla přece facka z lásky“ a podobné parádičky

Jako partneři jsme se zapojili do projektu Víc než jen bydlení. Co si o něm myslíš?

Víc než jen bydlení je projekt, který jsme velmi uvítali. Nabízí sociálně odpovědné realitní služby. Vyhledává majitele bytů, kteří jsou ochotni nabídnout svou nemovitost lidem diskriminovaným na trhu s bydlením a dává jim tak možnost bydlení, které by jinak těžko sehnali nebo vůbec ne. Nejedná se o sociální bydlení, ale o službu, která zajišťuje férové bydlení – majitel se nemusí obávat o nájem a nájemníci se nemusí obávat, že nájemní smlouva nebude v pořádku a podle novely Občanského zákoníku. Samozřejmě projekt naráží na řadu komplikací. Třeba to, že majitelé jsou často ochotni dát svou nemovitost k dispozici, projekt se jim líbí, ale už nejsou ochotni chvilku počkat, než se to celé zprocesuje, a chtějí ho pronajmout ihned v řádu dní. Jenže pro ten projekt to není tak snadné. 

Každý člověk – potenciální nájemník – musí projít vstupním pohovorem, kde je kromě něj přítomný ještě jeho klíčový pracovník z naší organizace nebo ze SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ a pak pracovníci z Centra pro komunitní práci západní Čechy, které projekt realizuje. To je hned několik lidí, kteří se musí časově sladit, potkat, domluvit na podmínkách, na prohlídce bytu, setkání s majitelem, když jde již o konkrétní nabídku bytu a tedy přímo o vstup do projektu, a to nejde ze dne na den. Ne pro každého je možné po tom, co se objeví nabídka bytu, přijít druhý den na prohlídku a přinést s sebou hned kauci.

Je ten projekt vhodný pro každého?

Určitě ne. Jedná se o nájemní bydlení, které počítá s cenami nájmu v místě obvyklými. Městský byt je stále levnější, mnohdy až o polovinu za m2. Takže je to pro lidi, kteří mají nějaký vstupní kapitál, jistotu příjmu s možností uhradit s nájmem i kauci, ale přesto se jim nedaří najít bydlení, protože se setkávají při hledání bydlení s diskriminací. Zejména se jedná o vícečetné domácnosti, lidi, co mají zvíře – většinou psa nebo kočku, romské rodiny, cizince, seniory nebo matky samoživitelky apod.

Chodíš hodně do terénu?

To záleží většinou na lidech, se kterými spolupracuji, na okolnostech, na tom, co řeším. Když jsem nastupovala, dělaly jsme s kolegyněmi monitoring, depistáže lokalit, ubytoven, abych se s nimi i s Plzní seznámila, protože odtud nepocházím. Chtěla jsem také síťovat, protože pro mě bylo v Plzni všechno nové a považuji to za důležité kvůli provázanosti sociálních služeb. A protože i plzeňský tým byl v té době svým složením nový, navštěvovaly jsme společně i jiné organizace, představovaly služby, vzájemně se seznamovaly. A myslím, že tahle práce na začátku se vyplatila. Teď chodím do terénu především za konkrétními lidmi, a pokud jejich zakázka přesahuje moje možnosti, mohu a vím kam je odkázat – například na jinou sociální službu, nebo se mohu jen poradit. A mám s tím dobré zkušenosti.

Jak se s Tebou tedy lidé mohou spojit a domluvit na schůzce?

Pravidelně mě zastihnou na kontaktních hodinách v úterý. Tam mohou dorazit bez objednání. Můžou mi tam v klidu říct, s čím přišli a co potřebují. Je to asi ten nejvhodnější první kontakt. Pokud ty úterky člověku nevyhovují, může mi zavolat, napsat e-mail a dohodneme jiný termín, jiné místo.

Zkus mi popsat, jak vypadá Tvůj běžný pracovní den?

V úterý jsou kontaktní hodiny, to jsem v kanceláři. Pak záleží na tom, jestli mám domluvené schůzky s lidmi v kanceláři nebo v terénu. Jednak jsou to schůzky s lidmi, se kterými spolupracuji dlouhodobě a více méně pravidelně, a pak lidé, kde řešíme něco akutního, co není možné odložit. Práce terénního pracovníka je o velké flexibilitě, snažím se mít vždycky prostor na ty případy, které opravdu spěchají. S prací je spojena i velká administrativa, kdy je potřeba všechno zapisovat, od samotných konzultací po všechny přípravy. Mám taky možnost, a jsem za to ráda, účastnit se různých pracovních skupin, například pracovní skupiny se zaměřením na domácí násilí, adiktologických služeb nebo nízkoprahových služeb Plzeňského a Karlovarského kraje. Díky tomu, že se mezi sebou s pracovníky jiných organizací z výše uvedených důvodů známe, zkušenosti a praxi nejen z terénu sdílíme, mám pocit, že jsem a dokážu být ve své práci mnohem efektivnější a mohu lépe a více pomoci.

Mluvila jsi o pracovní skupině, která se zabývá prací s oběťmi trestných činů, proč docházíš právě do této skupiny?

Nějaký čas jsem měla malý úvazek v projektu zaměřeném přímo na pomoc obětem, teď s obětmi dále pracuji v rámci terénních programů.

Čím je práce s oběťmi specifická?

Ke každému člověku přistupuji individuálně, každý má v daném okamžiku i do budoucna v rámci spolupráce, pokud vznikne, jiné potřeby. To platí plošně. U obětí je to také různé a to i podle toho, o jaký trestný čin se jedná. U člověka, který se stal obětí podvodu, se může jednat o určitou finanční ztrátu, frustraci, naštvanost, s tím musím počítat. U oběti domácího násilí je potřeba být více pozorný a například více plánovat - kde se setkáme, jestli komunikace může probíhat po telefonu, jestli mne vždy bude kontaktovat člověk sám nebo můžu volat i já jemu, jestli můžu přijít do domácnosti, pokud by tam byl násilník apod. U obou těch případů ale mohu využít základy krizové intervence, kdy u podvedeného to může být jednorázová záležitost, kdežto u oběti to většinou bývá opakovaně.

Máš pocit, že je u nás práce s oběťmi zejména domácího násilí dostatečná?

Myslím, že ne. Hlavně nemožnost dostat oběť domácího násilí pryč od násilníka, přestěhovat ji na bezpečné místo. V Plzni, potažmo v Plzeňském kraji, nejsou ubytovací kapacity – je zde 1 krizový byt a 1 krizové lůžko. V současné době se problematika domácího násilí hodně medializuje, přesto stále není ratifikována Istanbulská úmluva, neexistuje u nás nulová tolerance násilí. Velký posun nyní znamená rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy jen přítomnost dětí u domácího násilí mezi dospělými partnery znamená ohrožení citového a mravního vývoje. Společnost je však stále ještě většinově nastavena způsobem „na veřejnosti se špinavé prádlo nepere“, „co je za zavřenými dveřmi, do toho nikomu nic není“, „to byla přece facka z lásky“ a podobné parádičky. To je podle mě špatně, proto jsem také ráda, že vznikla z iniciativy Diakonie Plus pracovní skupina zaměřená na domácí násilí, kde vzniká metodika pro školy, aktualizují se kontakty na organizace poskytující služby obětem, mapuje se celková situace v Plzeňském kraji. Současně s podporou a pomocí obětem v širším měřítku a v rámci celé ČR je nezbytné, aby ve stejném rozsahu existovaly i služby pro agresory, násilníky tak, jak je poskytuje a nabízí například organizace LOM.

Z Tlučné do Vejprnic

Nezdá se Ti tvoje práce rutinní? Není to pořád stejné?

Rozhodně ne. Témata spolupráce se mohou opakovat, ale každý jsme jiný, takže je to vždy o příběhu konkrétního člověka, který je ojedinělý, tím pádem to vlastně nikdy nemůže být stejné. Pracuju s různými lidmi v kanceláři i v terénu, po celé Plzni, jsem v kontaktu s úředníky i jejich šimlem, dalšími organizacemi, účastním se pracovních skupin, tematických platforem, takže to ani nemůže být rutinní.

Co jsi vlastně studovala?

Studovala jsem nejdřív gymnázium a pak jsem šla do Opavy na Slezskou Univerzitu, obor Knihovnictví. Tam jsem po roce skončila a začala studovat Vyšší odbornou školu sklářskou v Novém Boru, obor Design skla, specializaci malířka skla. Sklo mě jako materiál vždycky fascinovalo, tak jsem si řekla, že to zkusím. V dětství jsem si vždycky představovala, že budu jako umělec „chodit s obrazama“. Paralelně se základkou jsem chodila také na základní uměleckou školu a k umění jsem měla vždycky blízko. Po Vyšší odborné škole jsem pokračovala studiem oboru Návrhářství oděvních a interiérových doplňků na Textilní fakultě na Technické Univerzitě v Liberci. V posledním ročníku jsem začala pak už na plný úvazek pracovat, i když ne v oboru. Nikdy jsem se necítila jako designér a také během studia v Novém Boru prodělalo sklářství recesi, většina skláren zkrachovala, takže ani práce v oboru nebyla. Musím říct, že načasování je obecně moje silná stránka.

Kde jsi začala pracovat?

V knihkupectví v Liberci, to mě hodně bavilo. Vlastně jsem se obloukem vrátila k původnímu studovanému oboru. Knížky mám moc ráda a to knihkupectví je v Liberci hodně známé, je součástí kulturního i politického života města, takže jsem jen neoprašovala prach z klasiků, byla jsem politicky a kulturně angažovaná prodavačka knih. No a jednou se v knihkupectví objevila i moje budoucí kolegyně z Tísně, která tam nechala letáčky pro dobrovolníky na doučování. Zaujalo mě to a začala jsem doučovat. Když se časem uvolnilo v Tísni místo, řekla jsem si, že je čas na změnu a přihlásila jsem se na pozici animátorky komunitního centra.

Co pozice animátora obnášela?

Jednalo se o práci ve vyloučené lokalitě nedaleko Liberce, kde bylo 10 bytových domů ve dvou řadách, přičemž v jednom baráku bylo cca 4 - 5 domácností. Domy kdysi patřily městu Hrádek nad Nisou, ale to je prodalo takové „fajn“ pražské firmě. Ta dala lidem podepsat nové smlouvy, nájemné se zvedlo. Bydlely tam především nízkopříjmové rodiny, které neměly kam jinam jít, a byla to jediná možnost, kterou jim v té době ještě město nabídlo, a pak starousedlíci. V bytech nebylo sociální zařízení, koupelny přímo v bytech si vybudovávali lidé na vlastní náklady nebo je neměli, záchod byl na chodbě. Cílem projektu bylo řešit problémy vzniklé mezi starousedlíky a nově přistěhovanými a následně obecně mezi nájemníky a novým majitelem domů. Byla jsem tam rok cca 4 dny v týdnu v komunitním centru – jednom z bytů, který zůstal i po prodeji domů k dispozici městu pro schůze osadního výboru, volby apod. 

Postupně docházelo k vylidňování toho místa, zůstávali jen ti, co neměli kam jít, nebo starousedlíci, kteří to tam měli rádi. Nebyla tam udělaná kanalizace, v zimě zamrzala voda na záchodě, topilo se v kamnech na tuhá paliva. Byla zábava řešit v zimě dřevo na topení. Myslím, že s takovou položkou se ve financích v projektu nepočítalo. Občas jsme šli s dětmi na šišky, nakonec jsme dřevo dostali od města. Snažila jsem se komunitní centrum vybavit a zpřístupnit i časově všem, nejen dětem. Lidé v lokalitě ale řešili základní životní potřeby a komunitní centrum pro ně bylo druhořadé. Občas se ale přišli ohřát a popovídat si, nebo jsem chodila já za nimi i společně s kolegyněmi, které do lokality dojížděly a nabídku služeb tak doplňovaly o terénní službu a službu pro rodiny s dětmi. Po skončení projektu jsem přešla do Liberce na plný úvazek na pozici terénní pracovnice. Tam jsem působila asi rok a půl, s týmem jsme jezdili na Frýdlantsko, dokud opět neskončil projekt. Pak jsem skončila i já, protože nevyšel navazující.

A jak ses z Liberecka ocitla v Plzni?

Chvíli jsem hledala práci, pak jsem rok pracovala a bydlela ve Šternberku, odkud pocházím. Nakonec jsem se vydala do Plzně, kde mám přátele ještě ze školy z Boru. Našla jsem si práci v Centru sociálních služeb ve Stodě jako pracovnice v přímé obslužné péči. Během toho roku a půl jsem si udělala kurz pracovnice v sociálních službách a přihlásila se na výběrové řízení na pozici terénní pracovnice v ČvT. Práce v Centru sociálních služeb byla hodně náročná, fyzicky i psychicky, měla jsem ale štěstí a začala jsem tam pracovat v době, kdy probíhala transformace celého centra a lidé se postupně dostávali z jednoho velkého „ústavního baráku“ do samostatných pokojů nebo pokojů po dvou v menších domcích, kde se tak začaly vytvářet domácnosti s maximálně 10 rezidenty. To považuji za úspěch. 

Nejdříve jsem dojížděla do takového nově postaveného domku do Holýšova, pak jsem se přesunula do zrekonstruovaného rodinného domku s 5 členy domácnosti do Tlučné a nakonec do Vejprnic. Transformace byla nastavena a naplánována skvěle – plánování trvalo cca 10 let, jen ne každý jí byl nakloněn. Názory a představy lidí se hodně lišily. Nejlíp si zvykali k úžasu a veřejně deklarované skepsi některých pracovnic uživatelé služeb. Jsem ráda, že jsem to zažila.

Jak trávíš volný čas?

Nejvíc času trávím na procházkách se psem, který v podstatě vyrůstal mezi kolegy v liberecké kanceláři a nyní dělá často společnost kolegyním a kolegům z plzeňského týmu. Jako canisterapeut amatér je přítomen i na některých konzultacích. Taky mám velmi kladný vztah k filmům, ať už k hraným nebo dokumentárním. To mě i přivedlo k festivalu Jeden svět. Podílela jsem se na něm jak v Liberci, tak později i v Plzni. Ráda jezdím jako divák na festival dokumentárních filmů do Jihlavy a moc ráda fotím.


Autor: Tereza Králová