Z deníku komika: Stand-up comedy je o jednotě v odlišnosti
Publikováno: 26. 9. 2017 Doba čtení: 3 minuty
Stand-up comedy je forma jevištního umění, kdy komik při vystoupení stojí sám na pódiu a mluví do mikrofonu. Jeho úkolem je rozesmát publikum. Přitom ale vůbec nic nehraje. Je sám sebou. Jako takový komik musíte být neustále bdělý. Je potřeba si pořád uvědomovat přítomný okamžik a vnímat všechno, co děláte. Musíte sám sebe znát "až do morku kostí", jak se říká u nás v Česku. Nebo tedy – u vás Česku.
Bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, když jsem si uvědomil, že je na mě pohlíženo jako na cizince. Pamatuji si to, jako by to bylo v roce 2005. Jel jsem metrem, stál jsem před dveřmi a prohlížel si v nich svůj odraz. Díval jsem se na svoji tvář. Potom jsem se rozhlédl po vagónu a pozoroval tváře ostatních cestujících. Pohledem jsem se vrátil zpět na svou tvář, pak znovu na tváře cestujících. A najednou mi to došlo. To, že kdybych sám sebe viděl tak, jak mě vidí ostatní cestující, tak bych si asi neřekl: "Hm, jaký to obyčejný český klučina.". Poprvé jsem si uvědomil, jak moc se liším od ostatních. Mám černé vlasy. Nikdo ve vagónu neměl tak černé vlasy. Tedy kromě jednoho pána, který měl černé nejenom vlasy, ale i nehty a rty. Uvědomil jsem si, že jsem jiný. Mám větší nos, víc chlupů na hrudi, mám větší charizma, jsem hezčí a chytřejší a mám nejhezčí lícní kosti a vlasy, na které můžu být pyšný... ale to není důležité. Důležité je, že se od ostatních liším.
Samozřejmě, všichni se od sebe nějak lišíme. Někdo více a někdo méně. A to je možná největší zbraň při mých vystoupeních. Ne to, že jsem vzhledově hodně odlišný. Ale fakt, že jsem si té vzhledové odlišnosti vědom. Proto je sebepozorování důležité, proto je důležitá schopnost dívat se na sebe očima ostatních a najít to, čím se odlišujete od zbytku. A o odlišnosti je potřeba se ve vystoupení zmínit, protože lidé to od vás očekávají. Kdybyste šli na stand-up a na pódium by přišel muž, který měří dva a půl metru a začal by mluvit o svém životě, o rodině a o práci, kterou dělá, ale za celou dobu vystoupení by se ani náznakem nezmínil o své výjimečné výšce, cítili byste se možná trošku neuspokojení.
I přes všechny odlišnosti jsme ale v podstatě všichni stejní. Každého z nás štvou předvánoční nákupy, všichni chlapi zapomínají dávat dolů prkénko. A ti, kteří to dělají, jsou podpantofláci. Všichni chceme prožít krásný a šťastný život. Snažím se lidem připomínat, že každý člověk se narodí, nějakou dobu je naživu a během té doby se s ním dějí nějaké věci, poté umře. Tak je tomu u všech lidí na naší planetě. Pokud tedy nejste Rockefeller, to vás potom čeká devět transplantací srdce a až potom umřete.
Ale teď vážně. Podle mě lidé až moc často zapomínají na to, že ostatní lidé jsou také lidé. Stejní jako oni. Ať už jsou to učitelé, podnikatelé, policisté prodavači, udavači nebo dohazovači. Všichni mají své vady. To, čemu říkáme "dokonalost", existuje pouze v naší mysli a v reklamě. My všichni jsme tak daleko od dokonalosti, jak jen to jde. To hraje na ruku stand-up komikům. Stand-up comedy nám říká, že ať se budeme snažit sebevíc, stejně všichni zůstaneme lidmi. A to je to, co se snažím ukázat ve svých vystoupeních. Že jsme jednotní ve své odlišnosti.
Glosa je součástí přílohy v časopisu Týden (11.9.2017), příloha byla vytvořena v rámci projektu "Vzájemně spolu - aneb víme, co je integrace?", financovaného MVČR
