Z Nového Jičína až do vyprodané Carnegie Hall

V polovině listopadu se v prostorách pražské HAMU uskutečnilo velmi zvláštní setkání. Známý pianista Tomáš Kačo si zde přes dvě hodiny povídal se zhruba 80 romskými dětmi a mladými lidmi, kteří vyrůstají v prostředí sociálně vyloučených lokalit. Většinou se jednalo o stipendisty programu kariérního poradenství organizace Člověk v tísni. Mezi účastníky však byly i děti, které spolupracují s dalšími neziskovými organizacemi. Setkání se uskutečnilo na pozvání HAMU, konkrétně paní profesorky Noemi Zárubové.

Nejlepší příklad

„Kdysi jsem na DVTV viděla rozhovor s mladým romským klavíristou, který pocházel ze stejného prostředí jako děti, se kterými pracujeme. Vyprávěl tehdy o své cestě z Nového Jičína až do slavné Carnegie Hall. Byla jsem z něj doslova nadšená. Působil neskutečně přívětivě a zároveň mě fascinovalo to, co říkal. Jen těžko bych našla úžasnější příklad člověka, kterého bych chtěla dětem, se kterými pracuji, představit,“ vypráví Rút Veselá, koordinátorka kariérního poradenství organizace Člověk v tísni, o tom, jak celý nápad vznikl. „Tehdy to byl spíš jen sen, který se začal naplňovat ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že se s Tomášem zná moje teta Noemi Zárubová,“ dodává. Pak už to šlo ráz na ráz. Paní profesorka Zárubová vše domluvila se samotným Tomášem i s HAMU, nadace Albatros přislíbila uhradit dětem cestovné, občerstvení a další související náklady a čekalo se na 11. listopad, až bude mít Tomáš cestu do Prahy.

„Před začátkem setkání jsem se bála toho, abychom si všichni byli schopni v takovémto počtu povídat. Sám Tomáš před setkáním psal, že nechce, aby to celé vyznělo jako přednáška. Naopak, velmi stál o to, aby to vypadalo jako setkání kamarádů. Chtěl, aby děti byly otevřené a ptaly na vše, co je zajímá,“ říká Rút Veselá. Navíc Tomáš přiletěl do Prahy až den před setkáním, takže v jeho době měl zhruba šest hodin ráno. Obavy ale nebyly na místě. Z Tomáše okamžitě veškerá únava spadla. A děti? Ty seděly, uši nastražené, aby jim neuteklo jediné jeho slovo či tón, když zrovna hrál na klavír.

První piano a rtěnka

Tomáš vyprávěl svůj životní příběh, který tak připomíná příběhy všech dětí, které ho poslouchaly. Pochází z Nového Jičína, má jedenáct sourozenců. Vzpomínal na své dětství, na to, že jejich rodina vůbec nic neměla, jak žili ze dne na den. Tyhle skromné začátky mu však podle jeho slov daly spoustu pokory a pomohly mu i v jeho kariéře. Vyprávěl o pátcích, kdy se u nich sešla celá rodina, a zpívalo se. Tam to všechno začalo. Jeho otec chtěl, aby někdo z rodiny doprovázel jejich babičku a tak jednoho dne proto domů pořídil piano. K tomu nejdříve usedl jeho starší bratr. Toho to ale tolik nebavilo a tak přišel na řadu Tomáš. Táta mu rtěnkou vyznačil klávesu A, což byl jeho základní orientační bod, a ukázal mu, jak hrát třemi prsty. Tím výuka skončila a on začal cvičit své oblíbené písně. Neměl žádné noty, vše musel odposlouchat. Po čase se naučil všechny babiččiny písničky a začal improvizovat.

Takto hrál až do třinácti. Tehdy si táta všiml, že mu to celkem jde, a tak ho přihlásil do základní umělecké školy. A začal velký boj. Tomáš se musel učit noty a stupnice, ačkoliv se před tím bez nich obešel. Musel hrát povinné etudy, přestože ho vůbec nebavily a raději by hrál to, co ho naučili doma. Ale zakousl se, protože pochopil, že jiná cesta není. Vše se naučil a rozhodl se pokračovat na ostravské konzervatoři. „Jenže mi nikdo neřekl, že mám mít nastudovaný nějaký program. Improvizačně jsem na tom už byl výborně, ale klasický repertoár jsem měl téměř nulový,“ vyprávěl. Napoprvé to tedy nevyšlo, ale on se nevzdal a rok se pilně připravoval na další kolo. A napodruhé si již se vším hravě poradil.

Berklee místo telefonu

Rodiče tehdy nebyli rádi, že do Ostravy odjíždí. Báli se, že se mu tam něco stane nebo, že se tam zkazí. Nestalo se, nicméně i tak to nebylo vůbec jednoduché. Především odloučení od rodiny mu dělalo velký problém. Do té doby byl zvyklý být s nimi každý den. Na druhou stranu zde definitivně zjistil, jak moc hudbu miluje, jak moc chce hrát. Proto jeho další kroky vedly z ostravské konzervatoře na pražskou HAMU.

Na HAMU ho přijali hned napoprvé. A způsobil zde celkem slušné pozdvižení. Když museli hrát klasiku v komorním uskupení, přesvědčil vedení, že bude hrát klidně Mozarta či Beethovena, ale ve své vlastní jazzové úpravě. „Tehdy tu ještě nebylo jazzové oddělení, takže to znamenalo problém. Profesoři si nicméně nechali naše pojetí zahrát, líbilo se jim a schválili nám ho. Nakonec z toho byla hitovka a všichni už se těšili, co vymyslíme za rok,“ vyprávěl Tomáš pro Aktuálně.cz, který jeho příběh zařadil do seriálu České naděje.

Na HAMU Tomášova cesta za hudebním vzděláním neskončila. Právě naopak, právě zde se zrodil nápad zkusit jednu z nejprestižnějších hudebních škol na světě – bostonskou Berklee College of Music. Tedy školu, jejíž absolventi získali 283 cen Grammy. Nápad spadal zpočátku do kategorie šíleností. Jenže pak v Praze vyhrál skladatelskou soutěž pro mladé talenty, s níž se pojila odměna 30 tisíc korun. „Říkal jsem si, že to buď utratím za nějaký skvělý telefon, nebo to risknu a za ty peníze si koupím letenku do Paříže, kde přijímací zkoušky na Berklee probíhaly. Risknul jsem to,“ vyprávěl Tomáš o tom, jak se po několikáté ve svém životě rozhodl jít za svým snem.

Neskutečně se do Paříže těšil. Jeho nadšení vydrželo až do chvíle, kdy vstoupil do místnosti, kde probíhalo přijímací řízení. Zde zjistil, že má hrát na elektrickém pianu, což je pro jeho způsob hraní katastrofa. Po dvou minutách trápení se členům poroty omluvil s tím, že na tomto pianu hrát bohužel nemůže. Myslel si, že je konec, že veškerá snaha přijde vniveč. Ale opak byl pravdou. Nejenže ho přijali, ale navíc mu udělili stipendium, což se nestává moc často.

Jenže zdaleka neměl vyhráno. Stipendium mu totiž nepokrylo veškeré studijní náklady. „Naštěstí se do toho na HAMU vložila paní profesorka Noemi Zárubová, která nejenže mě neustále povzbuzovala, ať to nevzdávám, ale hlavně mě dokázala propojit s různými nadacemi a sponzory. Byla to dlouhá cesta a prožil jsem si strašné nervy, ale nakonec to vyšlo,“ vyprávěl Tomáš Kačo a zároveň tím tak trochu poodkryl pozadí svého setkání s dětmi. Kromě jiného šlo i o poděkování paní profesorce Zárubové za veškerou pomoc a podporu, kterou mu poskytla.

Co je na smutku romského?

V tu chvíli Tomášovi už nic nebránilo v uskutečnění jeho snu. Nasedl na letadlo a vydal se do Bostonu. Zde to pro něj z počátku nebylo vůbec jednoduché. Neuměl ani slovo anglicky, stýskalo se mu po rodině, nechutnalo mu zdejší jídlo. Zároveň to ale bylo okouzlující, protože se ocitl v prostředí školy, do které chodí 4,500 lidí z celého světa. Měl možnost zahrát si různé styly hudby s lidmi, kteří se ji naučili v místech, kde vznikla. „Zároveň jsem tam byl tak trochu neviditelný. Nikdo neřešil, že jsem Rom, protože tam jsem byl prostě a jednoduše jen jedním z mnoha,“ vyprávěl Tomáš Kačo.

Doteď si pamatuje, jak po něm jedna paní profesorka chtěla, aby jí zahrál nějakou typickou romskou písničku. On ji přání splnil a zahrál velmi smutnou, tklivou píseň. Paní profesorka pozorně poslouchala, a když dohrál, zeptala se ho, co je na ní romského. On jí trochu nechápavě odpověděl, že přece ten pocit, který vyjadřuje utrpení Romů. Paní profesorce ale jeho odpověď nestačila a opáčila: „Ten smutek tam cítím, ale nerozumím tomu, co je na něm romského. Vždyť ve své historii netrpěli jen Romové, ale i Židé, Afroameričané nebo Indiáni. „V té chvíli mi došlo, že má pravdu, že my Romové bereme to své utrpení až příliš vážně, a začal jsem o romské hudbě přemýšlet trochu jinak.“

Nikdy se nesmíte spokojit s málem

Dál už jeho příběh připomíná poslední stránky pohádky. Školu vystudoval za dva roky místo čtyř a s červeným diplomem. Díky tomu dostal příležitost splnit si asi ten největší sen, který hudebník může mít. Zahrál si v jednom z nejslavnějších hudebních svatostánků, v americké Carnegie Hall. A nejenže ji vyprodal, ale dočkal si i ovací ve stoje.

Děti Tomášovo vyprávění s úžasem poslouchaly. Jak to vlastně celé dokázal? „Je strašně důležité mít sen a za ten sen bojovat. Je to často velmi těžké, stojí to spoustu práce, ale vyplatí se to. Nikdy se nesmíte spokojit s málem. Nejde o to, aby každý chtěl být klavírní virtuóz, ale o to, aby dělal v životě to, co si sám vybral. A aby si za tím tvrdě šel. Nenechte se odradit žádným strachem, neustupujte, tvrdě na sobě pracujte,“ vyprávěl Tomáš. Strach z cizího světa byl důvodem, proč ho rodiče přemlouvali, aby zůstal doma a nikam nejezdil. Mysleli to s ním dobře, ale to, že tenkrát sebral veškerou odvahu a vydal se do světa, považuje za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí. Podobné obavy vidí okolo sebe neustále. Vyprávěl příběh jeho sestry, která by raději viděla, aby její dcera byla cukrářkou a zůstala ve městě, kde vyrostla a kde žije její rodina, než aby se vydala za svým snem – být novinářkou. „Není nic špatného na tom dělat cukrářku, ale musí to být to, co opravdu chceš dělat,“ dodal.

Pomohli mi hlavně Gádžové

Děti se ptaly úplně na vše. Na to, jaké to je žít ve Spojených státech. Kolik je v Los Angeles, kde právě bydlí, stupňů, a jak vysoký tam platí nájem. Na to, co si myslí o různých romských kapelách, které děti znají. Na to, jak být správným muzikantem. Nebo na to, jakou má romská muzika úroveň v porovnání s ostatními hudbami světa. Na to mimochodem odpověděl, že je to hrozně těžké posoudit, protože francouzští Romové hrají úplně jinou muziku než třeba maďarští a i my tady hrajeme něco jiného. „Všichni tomu říkáme romská muzika, ale je to dost odlišné. Nic jako univerzální romská muzika neexistuje. Ani já nehraji primárně romskou muziku, ale jazz s různými vlivy a v různých variacích, mezi které patří i ta romská hudba,“ řekl Tomáš Kačo.

Poté se ho někdo zeptal, kdo mu na jeho cestě nejvíce pomohl. Tomáš se zamyslel a začal vypočítávat lidi, na které si takto narychlo vzpomněl. „Když nad tím přemýšlím, tak musím říct, že mi v životě pomohli hlavně Gádžové. Ale aby vám někdo pomohl, musíte mu nejdříve dokázat, že za tu pomoc opravdu stojíte. Musíte něco umět a mít vůli dál na sobě pracovat. Přestat kecat a začít na sobě makat. Žádné výmluvy. Vůbec od vás nechci slyšet žádné ‚Já jsem Rom, já nic nezmůžu‘. Znám to moc dobře ze svého vlastního příběhu, také jsem s tím bojoval. Ale dnes už vím, že, záleží především na vás samotných a na tom, jak vysoké cíle si nastavíte.“

Hospoda nebo Beyoncé?

Velkou radost mu udělaly tři dívky, se kterými se kdysi potkal v Rokycanech, kde zpívaly spolu s Idou Kellarovou a on je doprovázel. Říkal jim, jak je to skvělé, že se zpěvu takto věnují. Na to si vzali slovo tři kluci. „Dva z nich znám, jezdili s námi na tábory. Jsou to takoví drsňáci,“ říká Rút Veselá. Všichni na něco hrají a přišli za Tomášem s tím, že už jsou jako muzikanti a co teda s tím dál. Tomáš se jich zeptal, kam chodí do školy. Oni odpověděli, že nikam. Tomáš pokračoval další záludnou otázkou, a to, kam tedy chodí hrát do hudební školy, když jsou ti muzikanti. Opět se dozvěděl, že nikam. Tomáš se na ně usmál a řekl jim: „Chcete ode mě poradit, co dál. Jestli chcete hrát jen po hospodách, tak možná už umíte vše, co k tomu budete potřebovat. Jestli ten sen máte tak nízko, že vám stačí tohle, máte splněno. Ale víte co? Třeba máte na víc. Třeba máte na to, zahrát si jednou například s Beyoncé. Jenže pokud chcete zjistit, co doopravdy dokážete, musíte jít do hudební školy. A připravte se na to, že to nebude žádná legrace. Přijdete tam, bude tam nejspíš taková starší paní a bude vás nutit hrát etudy, což je něco, co fakt nechcete. A víte co? Vy ji musíte poslouchat a dělat vše, co vám říká. Proč? Protože jinak se dál nedostanete. To je ta práce, kterou na sobě musíte udělat.“

Kluci stáli jako opaření, zřejmě čekali jinou odpověď. Pokusili se ještě o poslední trik a přišli s tím, že jsou na hudební školu příliš staří. Následoval další úsměv a odpověď, že věk je jen číslo a dobrá výmluva. I on přeci začínal pozdě. „Je to vážně jednoduché, když chcete něco dokázat, musíte na sobě makat,“ ukončil jejich povídání. Bavil se s nimi jako rovný s rovným. Nevytahoval se, nepovyšoval se, byl prostě jedním z nich. A pořád se smál.

Pochopitelný strach z velkého světa

„Už chápu, proč je Tomáš taková hvězda. Nejde jen o jeho umění, ale i o to, že je tak autenticky milý a ochotný člověk. Má velký příběh a neuvěřitelné charisma. Chce změnit svět a během setkání jsem poznala, že se mu to daří. Velmi oceňuji jeho statečnost, se kterou se vydal za svým snem. Vím, že onen strach z toho velkého světa, o kterém mluvil, je svým způsobem oprávněný. Kdokoliv, kdo opustí prostředí lokality, se stává snadným terčem,“ říká Rút Veselá.

„Z našich zkušeností vyplývá, že není takový problém dostat naše děti na učňák. Není ani problém, aby zvládaly samotné učení. Ale velký problém je právě to, že musejí ve svém životě začít řešit mnohdy vyostřené situace, které jako často jediný Rom ve škole zažívají. To je demotivuje ze všeho nejvíc. Usoudí, že v tomto bílém světě pro ně není místo. Mají díky tomu nízké sebevědomí, zároveň žijí zakletí ve strachu svých rodičů, kteří se o ně bojí. Tuhle bariéru překonat je velmi složité, potřebují podporu a pochopení. A právě v tom bylo celé setkání skvělé – Tomáš do nich napumpoval hodně sebevědomí a odvahy,“ uzavírá Rút Veselá. Mimochodem ti tři kluci, kteří chtěli po Tomášovi vědět, co dál se svou „kariérou“, se druhý den přihlásili do hudební školy. 

Na rozhovor Tomáše Kača v DVTV se můžete podívat ZDE.