Získejte zážitky a zkušenosti, poznejte bezva lidi!
Publikováno: 25. 8. 2016 Doba čtení: 2 minuty
Míša je z Domažlicka. V osmnácti letech, když byla ve čtvrtém ročníku gymnázia, nám začala pomáhat jako dobrovolnice. Doučovala jedenáctiletou Anetku a na domažlickém azylovém domě nám pomáhala s odpoledním školním klubem.
V následujícím kratičkém rozhovoru Míša shrnuje své zkušenosti. Doufáme, že pro Vás bude rozhovor inspirativní. Míša totiž odmaturovala a nyní plánuje odjet do USA “na zkušenou“ - od září tak sháníme k Anetce nového dobrovolníka.
Jak ses dostala k naší organizaci a doučování dětí?
O organizaci jsem se dozvěděla od kamarádů, kteří se pohybují v neziskovém sektoru. Prohlížela jsem si webové stránky, protože jsem se chtěla nějak zapojit. Myslela jsem spíše na zahraniční, ale pro takovou spolupráci je potřebná praxe. Mile mě překvapilo, když jsem zjistila, že se možnost spolupráce nabízí v mém blízkém okolí.
Co stojí za rozhodnutím pomáhat jako dobrovolník, tedy bez nároku na odměnu?
Ráda využívám svůj volný čas smysluplně. Myslím si, že pomáhání ostatním, zvláště dětem, smysluplné je. Někteří lidé z mého okolí nechápou, jak můžu vykonávat práci, za kterou nedostanu zaplaceno. Prý by do toho nikdy nešli. Každý holt máme nastavené hodnoty jinak.
Pomoc s doučováním nepotřebujeme jen na Domažlicku, ale i na Klatovsku, Nýřansku, Rokycansku a Stodsku. Více k možnosti dobrovolnické spolupráce najdete ZDE.
Jak doučování probíhalo?
S doučováním jsem začala v září roku 2015 a vydržela jsem do konce školního roku. S Anetkou jsme se scházely jednou týdně většinou na dvě až tři hodiny. Nejprve jsme se potkávaly v azylovém domě, kde bydlela se svou matkou a sestrou. Pak se ale přestěhovaly a bylo těžké do rodiny dojíždět. Doučování tak probíhalo v domažlické kanceláři Člověka v tísni. Doučovala jsem vše, co bylo třeba, nejvíce matematiku, češtinu a angličtinu.
Jaký byl začátek a jaké jste měly vztahy?
Anetka se ze začátku moc nesoustředila na práci a občas dělala scény. Teď je ale úplně jiná. Je mnohem zodpovědnější, rozumnější a chová se dospěleji. Vycházíme spolu dobře. Dobré vztahy mám i s její matkou a sestrou, obě jsou vždy velmi přátelské a milé.
Zažila jsi s Anetkou něco, co ti udělalo radost, zapůsobilo na tebe?
Vždy mě moc potěšilo, když mi namalovala obrázek (směje se). Dělalo mi ale hlavně radost sledovat její vývoj. To, jak se mění její přístup k učení a jak se zlepšuje. V podobné pomoci vidím velký smysl. Třeba Anetka se za ten rok hodně zlepšila ve čtení a matematice.
Co bys vzkázala lidem, kteří o dobrovolnictví přemýšlejí?
Dobrovolníků není nikdy dost. Dětí, kterým můžete hodně pomoci, je opravdu spousta. Pokud máte chvilku volného času, tak se zapojte! Získáte zážitky a zkušenosti, poznáte řadu bezva lidí.
Spolupráce s dobrovolníky je umožněna v rámci projektu Daleko hleď 2016, který je podpořen Plzeňským krajem v rámci dotačního programu Ministerstva vnitra.
