Znovu začít
Publikováno: 15. 8. 2016 Doba čtení: 2 minuty
Pan Dušan byl spokojený člověk. Měl děti, partnerku, byt i práci. Jediné co si opravdu přál změnit, bylo odstěhovat se s rodinou do vlastního bytu a zcela se tak osamostatnit od rodičů. Během jednoho dne se však všechno změnilo a musel začít řešit zcela jiné věci.
Začali jsme poprvé spolupracovat na konci minulého roku, společně jsme hledali nový byt pro jeho rodinu – družku a tři děti. Dosud všichni společně bydleli u partnerčiny rodiny. Jejich přáním ale bylo osamostatnit se.
Našli jsme hodně inzerátů a obvolali spoustu majitelů, ale všechny byty byly obsazené nebo nevyhovující. Ten, který by vyhovoval všem požadavkům, jsme nenašli hned. Rozhodli se tedy, že zatím zůstanou ve stávajícím bytě s rodiči a na hledání bytu si dají více času, aby se s výběrem neukvapili. Soužití několika generací se zdálo být bez problémů. Pan Dušan chodil do práce, na brigády a platil nájem za celou rodinu, i když byt nebyl jeho.
S panem Dušanem jsme se pak delší dobu neviděli, snažil se byt najít vlastními silami. Znovu jsme se setkali o několik měsíců později, už ale pouze s ním. Situace se velmi změnila. Během jednoho dne a jedné hádky se z pana Dušana stal člověk bez rodiny i domova. Kvůli neshodám v rodině přišel i o práci u známého. Nevěděl co dělat dál a tak se na nás znovu obrátil, tentokrát však s úplně jiným problémem…
Pár nocí strávil na ulici, než se nám podařilo sehnat alespoň přechodné ubytování. To však bylo pouze na týden. Snažili jsme se tedy společně znovu najít byt, ale na ten bylo potřeba hodně peněz. Zaměřili jsme se tedy nejdříve na hledání trvalého zaměstnání. Největší překážkou se ale stala cena vstupní lékařské prohlídky a vyřízení výpisu z rejstříků trestů - na to neměl peníze. Peníze se nám na to nedařilo sehnat ani tím posledním způsobem – protože nikde nebydlel, neměl podle úřadu na žádnou pomoc nárok.
Často jsem se pana Dušana ptala, jestli nemá rodinu nebo přátele, kteří by mu byli ochotni v této situaci alespoň nějak pomoc. Se svou rodinou už ale nebyl několik let v kontaktu, protože se odstěhoval na druhý konec republiky. Myslel si také, že by mu nepomohli, protože mají svých starostí dost a tak je nechtěl ani kontaktovat. Za pár dní si to však rozmyslel. Zkusili jsme tedy zavolat. Po pár rozhovorech a několika odmítnutích se naskytla panu Dušanovi nová šance. Sestřenice mu nabídla pomoc. Koupila jízdenku na vlak a rozhodla se, že ho u sebe ubytuje. Přes příbuzné mu také sehnala trvalé zaměstnání.
Pan Dušan odjel ke své rodině a vypadá to, že by se mu mohlo opět začít dařit. Až si vydělá peníze, rád by se přestěhoval zpátky do Ústí, aby se mohl častěji stýkat se svými dětmi.
