Chytré Česko: Učení v době koronaviru

Z výsledků průzkumu Život během pandemie, který ve spolupráci s Člověkem v tísni provedl tým pod vedením sociologa Daniela Prokopa, vyplývá, že pouze podle čtyřiceti procent rodičů učitelé aktivně komunikují se svými žáky a prostřednictvím telefonu nebo chatu s nimi konzultují zadání domácí práce. Jelikož se postupy při distanční výuce u jednotlivých škol a učitelů výrazně liší, hrozí nebezpečí, že toto období ještě více prohloubí vzdělávací nerovnosti mezi školami i žáky. Podle Daniela Prokopa data ukazují, že rodiče nebo další členové domácnosti se s dětmi učí v průměru 2,5 hodiny denně. Výrazně více se rodiče učí s dětmi na prvním stupni. V rámci druhých stupňů a středních škol tráví s distanční výukou svých dětí více času rodiče bez maturity. „To může mimo jiné naznačovat, že pro některé z nich je těžší asistovat dítěti s úkoly,“ upozorňuje Prokop.

Česká školní inspekce udělala průzkum na několika tisících základních a středních škol a zajímala se, jak jsou žáci zapojeni do vzdělávání na dálku. Mimo jiné zjistila, že přibližně v tisícovce škol třetina žáků s učiteli on-line nekomunikuje a zhruba ve sto školách není do on-line distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků. Hlavní příčinou nekomunikace žáků je buď absence počítačového vybavení, nebo nedostatečné připojení k internetu. Významným faktorem pak je také nízká motivace některých žáků ke vzdělávání nebo nižší podpora ze strany jejich rodičů, kteří samozřejmě musí řešit i řadu jiných pracovních či osobních záležitostí. Nejsložitější situace je v tomto směru v regionech s nízkým socioekonomickým statusem a zejména ve vyloučených lokalitách.

Všechny žáky s on-line připojením má přibližně 30 procent základních a 60 procent středních škol. Ve zbývajících školách se podle zjištění školní inspekce nicméně daří všechny žáky zapojit v 90 procentech těchto škol, častěji na druhých stupních základních škol než na školách středních. Náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys upozorňuje, že socioekonomické faktory mají na vzdělávání výrazný dopad i za běžného režimu ve školách. Ale pakliže se výuka realizuje na dálku z domova, je přístup rodiny ke vzdělávání dětí naprosto stěžejní proměnnou. „O to více pak záleží na tom, jak škola k takovému vzdělávání přistupuje, jakým způsobem reflektuje socioekonomické charakteristiky rodin svých žáků a jakými cestami se snaží vliv případného nízkého socioekonomického statusu rodiny korigovat,“ dodává.

Toto hledisko je potřeba podle jeho slov zohledňovat také při stanovování forem a obsahu distančního učení i v rámci hodnocení žáků. „Z pohledu České školní inspekce by závěrečné hodnocení žáků na konci druhého pololetí mělo zohledňovat pouze jejich výsledky z doby, kdy probíhala standardní výuka, případně s promítnutím zhodnocení jejich snahy o pravidelnou práci v režimu výuky na dálku. Ovšem s respektem k podmínkám, které pro vzdělávání na dálku tito žáci měli,“ říká Andrys.

Pomalejším školákům „ujíždí vlak“

„Doučujeme v rodině, kde chlapec chodí do první třídy, matka se s námi intenzivně snaží komunikovat, ale mají omezený přístup k mobilu - jeden na celou rodinu, často se nedovoláme ani my. Rodina nás pak prozvání zpět, mají totiž omezená data,“ vypráví Zuzana Ramajzlová, vedoucí vzdělávacích služeb v organizaci Člověk v tísni. Prvňák dostával zadávané úkoly ze školy přes program Microsoft Teams, kam se ale rodina i přes několik pokusů neuměla přihlásit. „Volali jsme několikrát panu učiteli, ale ten říkal, že nikdo jiný si nestěžoval. Jenže pak mu to nedalo a obvolal všechny rodiny všech dětí. Zjistilo se, že přes polovinu rodin nebylo přihlášeno, vůbec nevěděli, že tam mají úkoly, nebo se neuměli dostat dovnitř,“ pokračuje Ramajzlová.

Učitel proto zavedl nový systém – e-mailovou skupinu s adresami rodičů. Jenže maminka zmiňovaného prvňáka e-mailový účet nemá, tak se úkoly posílají její známé a doučujícímu z Člověka v tísni. „Doučování probíhá občas přes videohovor, nicméně zůstává stále velký objem učiva, který je pro rodinu velmi náročný,“ popisuje vedoucí vzdělávacích služeb. Člověk v tísni doučuje i páťačku z rodiny, která má k dispozici připojení k internetu přes matčin mobil. „Na tomto mobilu se dostane k úkolům, ví, co má dělat, ale nejde jí vypracované věci on-line odeslat, všechno tudíž píše ručně. Nemůže se také připojit k on-line třídní výuce. Zatím to takhle nějak zvládají v omezeném režimu, škola jim vychází dost vstříc, ale potřebovala by počítač nebo lepší telefon, aby mohla stíhat tempo ostatních spolužáků,“ líčí Zuzana Ramajzlová.

Podobných příběhů existuje hodně. Tolik, že se odborníci na vzdělávání a na sociální oblast obávají, že se během nouzového stavu kvůli koronavirové epidemii ještě prohloubí již tak dost velké vzdělanostní rozdíly mezi jednotlivými kraji, školami i žáky. A že v Česku mimořádně vysoká závislost výsledků vzdělávání na rodinném zázemí ještě poroste. Žáci ze sociálně slabších rodin měli problém stíhat i normální výuku ve škole, nyní jim „ujel vlak“. Do mašiny, která vyžaduje domácí samostudium za pomoci rodičů a rozličné on-line nástroje a softwarové i hardwarové vybavení, zkrátka nedokázali naskočit.

Učitel proto zavedl nový systém – e-mailovou skupinu s adresami rodičů. Jenže maminka zmiňovaného prvňáka e-mailový účet nemá, tak se úkoly posílají její známé a doučujícímu z Člověka v tísni. „Doučování probíhá občas přes videohovor, nicméně zůstává stále velký objem učiva, který je pro rodinu velmi náročný,“ popisuje vedoucí vzdělávacích služeb. Člověk v tísni doučuje i páťačku z rodiny, která má k dispozici připojení k internetu přes matčin mobil. „Na tomto mobilu se dostane k úkolům, ví, co má dělat, ale nejde jí vypracované věci on-line odeslat, všechno tudíž píše ručně. Nemůže se také připojit k on-line třídní výuce. Zatím to takhle nějak zvládají v omezeném režimu, škola jim vychází dost vstříc, ale potřebovala by počítač nebo lepší telefon, aby mohla stíhat tempo ostatních spolužáků,“ líčí Zuzana Ramajzlová.

Podle odhadů Nadace OSF (Open Society Foundations) až 4000 dětí nemá připojení k internetu a nejsou schopny on-line vzdělávání. „Tyto děti nejsou připojené ani na mobilu. A další tisíce pak máme různě na ubytovnách a v domácnostech, kde sice nějaké připojení mají, ale děti nejsou v pravidelném kontaktu se školou a nemají nikoho, kdo by se s nimi učil,“ říká programová manažerka Nadace OSF Lucie Plešková. Jejich počet nejsou schopni odhadnout, nyní však má provádět podrobný výzkum Česká školní inspekce.

„Pracujeme s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterým jsme pomáhali i před koronavirovou krizí. Ta přinesla distanční výuku a prohloubila v řadě případů problémy, které rodina a děti se vzděláváním mají,“ potvrzuje Ramajzlová.

Úkoly ve schránce nebo na dveřích školy

Tím, jak každá škola přistoupila k on-line výuce po svém, jsou i problémy jejich žáků různé. Některé rodiny a děti se ocitly zcela off-line, nemají přístup k internetu ani počítač nebo chytrý mobil. Je pracovníci Člověka v tísni podporují přes telefon, snaží se zprostředkovat učivo mezi školou a dítětem, tedy vytisknout, přinést do schránky a pak přes telefon probrat. Další rodiny mají omezený přístup k internetu a děti mohou něco zvládnout na chytrém telefonu. Tam zase pomáhají v komunikaci se školou a k doučování. „Pokud těmto dětem škola nebo někdo jiný nepomůže, tak to nemohou zvládnout. Nejde jen o technickou stránku věci, určitě lze nalézt způsoby, jak děti podpořit právě třeba po telefonu nebo domluvit jiný způsob předávání úkolů než ve školních aplikacích nebo po e-mailech. Důležité je, aby s dětmi byla škola v pravidelném kontaktu a aby měly podporu,“ upozorňuje Zuzana Ramajzlová.

Ze svých zkušeností z terénu pak Člověk v tísni sestavil doporučení pro učitele a školy, jak vést výuku v nouzovém stavu s ohledem na sociálně znevýhodněné děti. Upozorňuje, že ne všechny děti a rodiny mají internetové připojení, nemohou tudíž ani komunikovat, natož přebírat úkoly, či se dokonce účastnit vyučování ve virtuálních třídách a ocitají se v izolaci. Potřebovaly by pravidelný telefonický kontakt a dohodu s učiteli na zadávání a plnění úkolů.

Organizace nabízí hned několik řešení, od vylepení úkolů na vchod školy přes předávání učiva v pravidelných dnech v týdnu v obálce, vhození materiálů k výuce do schránky po komunikaci přes telefon či propojení se spolupracující neziskovou organizací nebo sociální službou, která s rodinou spolupracuje.

K tomu je potřeba mít na paměti, že u dětí, které nemají adekvátní domácí podporu, jsou učitelé jediní, kdo jim může látku vysvětlit. Měli by tedy se svými žáky komunikovat telefonicky spíše častěji a po kratší dobu, aby se dokázali soustředit. Minimem by měl být telefonní kontakt jednou týdně, aby žák a jeho rodina neztratili kontakt se školou a učebním rytmem. K větší podpoře může škola využít dobrovolníků z řad studentů pedagogických fakult nebo z neziskových organizací.

Organizace také nabádá učitele, aby si ověřili, zda e-maily a informace ze školy se k rodině a dítěti dostaly. Děti navíc nemusí mít doma vůbec žádnou podporu s vypracováním úkolů. Takže pokud žák neodevzdává úkoly nebo nekomunikuje, měl by učitel do rodiny včas zavolat. A to se zdaleka netýká jen sociálně znevýhodněných rodin.

„Manžel je celý den v práci, já mám home office, ale nemám také zrovna moc času detailně kontrolovat našim třem dětem všechna zadání, co na ně škola chrlí. Takže mě celkem překvapilo, když mi češtinářka volala, že už tři týdny s žáky pracuje na dálku a můj syn se jí ještě ani jednou neozval. Zjistili jsme, že ona jediná zadává úkoly do nějaké jiné aplikace než ostatní učitelé. A při bližším zkoumání vyšlo najevo, že o tom neví asi dalších sedm nebo osm žáků,“ vypráví manažerka Martina. „Učitelka se zdála značně nazlobená, mě by ale spíš zajímalo, co dělala ty tři týdny, že tyhle žáky nepostrádala,“ diví se.

„V tomto případě odpadá překážka technického vybavení, ale zůstává absence domácí podpory. Platí tedy to samé jako u předešlých skupin, děti potřebují vše vysvětlit tak, aby to pochopily, a potřebují pravidelný kontakt se školou a pedagogem, který od nich jakkoli získává zpětnou vazbu,“ upozorňují odborníci z Člověka v tísni, že vypadnutí ze systému hrozí i dětem z běžných rodin, kde jsou však rodiče pracovně vytíženi. A právě učitel je podle nich ten, kdo by se měl starat o vysvětlení učiva i o pravidelný kontakt a zpětnou vazbu.

Terénní pracovníci se setkávají i s dalšími problémy. Třeba že děti nemají na čem vytisknout zaslané materiály, a tudíž je nemohou vyplnit, dostávají velké množství on-line materiálů, které vyžadují práci na počítači a mobilní telefon na ně nestačí. Učitelé často pouze naposílají úkoly včetně složité nové látky, kterou dítěti nemá kdo vysvětlit. Navíc si nijak neověřují zpětnou vazbu. Ani pedagogové jedné třídy nepoužívají stejný systém komunikace, což způsobuje další zmatky. Potíže nastávají i kvůli velkému objemu zadaného učiva, které nelze stihnout, natož řádně pochopit. Zvláště u žáků druhého stupně a středoškoláků, kteří mají více učitelů, se ukazuje, že se sborovny příliš často nekoordinují a naloží jedné třídě hodně učiva a on-line úkolů či testů ve všech předmětech.vání využívají aplikace jako WhatsApp, Messenger nebo Facebook pro on-line doučování.

Dořešené nejsou ani situace, kdy mají děti učebnice a sešity ve škole a nemohou si pro ně nyní dojít. A málokdo řeší jedince s těžkými poruchami učení, kteří ve třídě měli k ruce osobního asistenta. Na jejich doučování by bylo možné využít dobrovolníky či neziskovky, ale o těchto jedincích by jim měly dát vědět školy. Žáci také často nemají nejmenší ponětí o tom, co se bude dít za týden, za dva, natož na co se mají připravit po návratu do školy. Všechny tyto faktory ovlivňují zejména děti ze sociálně slabších rodin, které nemají oporu v rodičích a problémy se školou měly již před tímto velmi komplikovaným obdobím.

Celý článek si můžete přečíst ZDE.