"Co exekutoři řeknou po telefonu, je někdy dost za hranou"

S čím se na Tebe lidé nejčastěji obrací?

Nejčastěji za mnou lidé chodí s tím, že chtějí insolvenci.

A jaká je Tvá osobní zkušenost s tím, že jejich požadavek je reálný a nakonec na možnost oddlužení dosáhnou?

Tak mně osobně se stává, že většina lidí, kteří za mnou s tímto požadavkem přijdou, nakonec do oddlužení skutečně úspěšně zamíří, nicméně to je pouze moje zkušenost a není tak dlouhá, protože návrhy na povolení oddlužení podávám teprve půl roku, takže to nejde moc zobecňovat.

Takže se dá říct, že příchozí lidé mají poměrně dobrou představu o tom, co celý proces oddlužení obnáší a jaké musí splňovat podmínky?

Ti, se kterými navazuji už konkrétní spolupráci, tak celkem ano. Jsou to lidé zaměstnaní nebo se starobním popřípadě invalidním důchodem, zkrátka lidé s příjmem, což je pro úspěšné oddlužení to zásadní. Ale třeba na kontaktní hodiny přicházejí dost často lidé se zcela nereálnými představami.

Přibliž mi, jak fungují v Plzni kontaktní hodiny.

Lidé za námi mohou přijít každé úterý od 9 do 16 hodin, a to bez předchozího objednání. Projdeme s nimi to základní, aby odcházeli s tím, že vědí, jaké mají možnosti. Takže buď se jedná o záležitost, kterou lze vyřešit jednorázově na kontaktních hodinách, nebo se jedná o věc, kterou musí řešit s někým jiným, tedy je odkážeme na příslušné místo, případně je to věc, která je právě třeba nereálná. Pak se snažíme dotyčnému vysvětlit, v čem je problém.

Co si mám představit pod nereálnou představou?

Teď například přišla paní, kterou k nám evidentně někdo poslal. Někdo jí řekl, že má k nám přijít a že jí pomůžeme vyřešit její problém. Nicméně se ukázalo, že dostala naprosto zkreslené informace, že si plete insolvenci a sloučení exekucí a že sice má nějaké půjčky, ale ty nechce nijak řešit a splácí je. Často se taky stává, že lidé přijdou s požadavkem na insolvenci a myslí si, že to bude hned a že nebudou muset nic dělat, že vše vyřídíme za ně. Takhle tady ale nefungujeme.

A co když přijde někdo, jehož problém se dá vyřešit, ale ne jedním setkáním na kontaktních hodinách?

V takovém případě se s dotyčným člověkem domluvíme na tom, že jej zapíšeme na čekací listinu a navážeme s ním spolupráci hned, jakmile se někomu z pracovníků uvolní kapacita, která je často velmi naplněna.

Je neskutečné, co všechno musí umět terénní sociální pracovnice

S čím lidé nejčastěji přicházejí na kontaktní hodiny?

Většinou s dluhy, ale jinak opravdu s mnoha věcmi. Je to všeobsažné. Třeba přišel pán, který chtěl do opatrovnictví svoji partnerku. Nebo přišla paní, že její bývalý partner je v insolvenci a jí nepřišly alimenty. Nebo lidé chtějí pomoci se sepsáním rozvodu. Taky často potřebují pomoct najít bydlení. Nebo tady byl pán, který chtěl zkontrolovat, jestli je jeho nájemní smlouva v pořádku. Opravdu jde o hodně pestrá témata.

A s tím vším jste schopni pomoct?

Já osobně se zaměřuji především na dluhovou tematiku, ale je pravda, že co všechno musí umět terénní sociální pracovnice, to je neskutečné. Třeba s kontrolou té nájemní smlouvy pomáhala pánovi kolegyně Helena Urbanová, která se problematikou bydlení hodně zabývá, a já obdivuju, jaký v tom má přehled.

Co je v Tvých možnostech dělat, když přijde člověk s tím, že potřebuje pomoci najít bydlení?

Upřímně řečeno najít v Plzni bydlení pro lidi, kteří se na nás obracejí, je hrozně těžké. Jsou to často lidé s nižšími příjmy, Romové, rodiny o více členech a podobně. My jako organizace nemáme svoje vlastní byty, tržní bydlení je problém, dostat se do městského taky. Pak zbývají ubytovny. Spolupracuju teď třeba s jednou rodinou, které majitel bytu ukončil nájemní smlouvu, protože se byt, respektive celý dům, ve kterém se pronajímaný byt nachází, chystá rekonstruovat. Je to romská rodina o 5 – 6 členech. Řešili jsme tržní bydlení, žádali o městský byt, zkoušeli projekt Víc než jen bydlení. Rodina je bezproblémová. Pán je invalidní důchodce s celkem slušným invalidním důchodem, protože celý život pracoval, jeho paní starobní důchodkyně, která si ještě přivydělává. Mají v péči svá vnoučaty a možná k nim ještě přibyde dcera manželů. 

Nakonec se podařilo, že jim byl městský byt přidělen, ale musí čekat, až se uvolní nějaký větší, protože v současné době jsou volné jen garsonky a malé byty, kam se v tomto počtu nevejdou. Tedy jakmile se nějaký větší byt uvolní, mohou se do něj nastěhovat. Na ubytovnu nechtějí ani na přechodnou dobu. Naštěstí majitel je tak hodný, že je zatím v bytě nechává, ač už začal s rekonstrukcí domu, ale jestli se městský byt brzy neuvolní, nevím, co s nimi bude. Snažíme se proto hledat na internetu, ale to je asi všechno, co můžeme dělat.

Když se vrátím k dluhové problematice, co všechno s lidmi řešíš v této oblasti?

To je hodně různorodé. Společně dluhy mapujeme, zjišťujeme, co se s nimi dá dělat, jestli jdou sloučit exekuce, podáváme žádosti o smír, podáváme insolvenční návrhy a podobně. Někdy jsou to takové specifičtější věci. Třeba přišel pán kvůli invalidnímu důchodu. Přinesl si výpis ze zdravotní pojišťovny, kde měl dluh. Někdo mu poradil, že když zaplatí dluh na pojištění, že mu přiznají invalidní důchod. Nevím, jestli už ten, co mu to poradil, mu řekl mylně zdravotní místo sociálního pojištění nebo jestli si to pán vyvodil sám. Nicméně bylo těžké mu vysvětlit, že zdravotní pojištění s jeho invalidním důchodem nemá nic společného. 

Pán byl v té době naprosto bez příjmů, živil ho bratr, který ho u sebe i nechával bydlet. Takže jsme začínali hmotnou nouzí a poté takovým kolečkem po nejrůznějších odděleních České správy sociálního zabezpečení, protože z hmotné nouze odtamtud chtěli spoustu dokumentů a taky jsme tam zjišťovali, jak je to s tím pánovo invalidním důchodem. Bohužel měl onkologické onemocnění v pokročilém stadiu, takže nakonec získal dávky hmotné nouze a skončil v nemocnici. Podmínky pro invalidní důchod nesplňoval, musel by doplatit celkem velký dluh pojištění a to se vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nevyplatilo.

Přicházejí lidé a neví, kde, kolik a komu vlastně dluží

Mluvila jsi o mapování závazků, co to všechno obnáší?

Často přicházejí lidé a neví, kde, kolik a komu vlastně dluží. Takže to je první věc, na kterou se zaměřujeme. Zjišťujeme, co má člověk za závazky a v jaké jsou fázi. Především získávám informace z Centrální evidence exekucí nebo z lustrace od soudu podle místa trvalého bydliště.

A když získáš informace z těchto dvou zdrojů, tak máš kompletní informaci o dluzích daného člověka?

To bohužel ne. Neexistuje žádné jedno místo, do kterého bychom se podívali a zjistili všechno o dluzích daného člověka. Vždycky je potřeba, aby určitý přehled měl i člověk sám. Třeba zrovna nedávno se objevil v přihláškách do oddlužení jeden dluh, o kterém jsem vůbec nevěděla. Neobjevil se ani v lustraci u soudu ani v Centrální evidenci exekucí, protože dluh ještě nebyl v exekuci a exekučním titulem tam byl rozhodčí nález. Když k tomu člověk nepřinese žádné dokumenty a neřekne to, tak to nemám jak zjistit. Teď toho pána čeká přezkum u insolvenčního správce, tak uvidíme, jak to s ním dopadne. Šlo o částku přes 400 tisíc korun.

Dají se informace o dluzích získat ještě z dalších zdrojů?

Když pominu samotné dokumenty, které může mít člověk doma, tak je to například databáze Solus nebo komunikací s věřitelem, případně exekutorem. V první řadě se s nimi snažíme komunikovat emailovou formou, případně přichází na řadu písemná korespondence nebo telefonní kontakt, ale ten je někdy dost šílený.

Máš na mysli něco konkrétního?

Když komunikujeme s exekutory, tak lidé většinou volají z mého telefonního čísla a já jsem hovoru přítomna. Má to různé důvody – buď nemají kredit anebo se ze svého telefonu obávají volat. I moje telefonní číslo si občas pracovníci exekutorských úřadů ukládají a pak mi volají zpátky v průběhu času s tím, že na tom čísle shánějí dotyčného. Jenže ne vždycky jsou ty telefonáty zrovna slušné. Já chápu, že exekutor nebude nadšený a skákat štěstím, že mu dlužník konečně po dlouhé době volá a zajímá se o informace k dluhu, ale zdá se mi trošku moc, když těm lidem je vyhrožováno. Například jeden z hovorů byl takový, že pánovi bylo pracovníkem exekutorského úřadu sděleno, že pokud jednu exekuci do dvou týdnů nezaplatí, tak přijedou a zabaví věci všech lidí, kteří s ním žijí, s tím, že nebude moci dokázat, čí ty věci jsou. Připadá mi to dost za hranou. A nemluví tímto způsobem jen s těmi dlužníky, ale stává se to i tehdy, když jim volám já. Vůbec se lidem nedivím, že se jim často do telefonického kontaktu nechce.

Mluvila jsi o podávání žádostí o smír, daří se to?

Daří. Třeba s jednou paní jsme žádali o smír u 4 různých půjček. Přišla k nám v situaci, kdy jí před časem krachlo podnikání a ona měla řadu půjček u nebankovních společností. Neměla žádné exekuce, ale nebyla schopna vše řádně dlouhodobě splácet. Prošla jsem s ní jednotlivé půjčky a následně jsme ty společnosti oslovily s upozorněním, že smlouvy vnímáme jako neplatné kvůli nemravně vysokému RPSN. Jedna společnost návrh na smír přijala a dokonce paní vrátila částku, která byla přeplacena nad rámec jistiny. Další společnost snížila úrok na zákonný a další pak navrhla snížení splátek, s čímž jsme nakonec souhlasily, protože u téhle společnosti byla ta výše RPSN dost hraniční, na pomezí ještě přijatelné výše. Na vyjádření poslední z nich ještě čekáme.

Zmínila jsi podávání insolvenčních návrhů a to, že většina lidí, kteří s Tebou spolupracují, splňují podmínky. Znamená to, že pokud člověk splňuje podmínky, návrh mu sepíšeš a podáš?

To nejde říct tak jednoznačně. Někdo chce insolvenci, ale neuvědomuje si, že ta není samospásná. Může se třeba ukázat, že pro něj není vhodná, protože má hodně nízké dluhy a když vezmeme v potaz poplatek za insolvenčního správce, tak to ve výsledku může být dost nevýhodné řešení. Jindy to zas vypadá na velký dluh, ale ukáže se, že je tam rozhodčí doložka a výše dluhu se může rapidně snížit – dluh nezanikne, ale výrazně se sníží. A to všechno je potřeba posoudit. Ale pokud se i pak ukáže, že je pro dotyčného insolvence vhodným řešením, tak ano, pomůžu mu návrh sepsat a podat.

Práce na oddělení hmotné nouze člověka semele

Problematika dluhů, ale i ostatní situace, se kterými se na Tebe lidé obrací, jsou hodně rozmanité. Než jsi k nám nastoupila, měla jsi nějaké zkušenosti s touto tematikou?

Dva roky jsem pracovala na úřadu práce na hmotné nouzi. Odtud znám i své dvě současné kolegyně Katku Bodanskou a Hanku Lomozovou. Takže mám zkušenosti s dávkami, ale s dluhy jsem předtím žádné zkušenosti neměla. Práce na oddělení hmotné nouze byla fakt náročná. Je to podle mě dlouhodobě neudržitelné tam pracovat, člověka to postupně semele. Chodí tam spousta lidí, co hmotnou nouzi potřebují, ale také řada těch, co ji zneužívají během toho, kdy pracují na černo. Občas se objeví i někdo velmi vulgární, je na Tebe sprostý, vyhrožuje Ti a Ty s tím nemůžeš nic dělat. Ke konci jsem strašně chtěla odejít, abych si od sociální práce odpočinula.

Odtud jsi tedy odešla a přišla rovnou do Tísně?

Mezitím jsem ještě rok dělala na infolince ČEZu. Práce na telefonu mě bavila. Volali lidi, že jim přišlo vyúčtování a chtěli něco vysvětlit, že se přestěhovali, potřebovali zapojit a podobně. Měla jsem ale problém s tím, když jsem jim měla aktivně nabízet další služby, to se mi nelíbilo. Ani mně není příjemné, když mi někdo z call centra volá. Takže jsem nakonec dala na doporučení právě kolegyně z hmotné nouze Hanky Lomozové, která už tou dobou v Tísni pracovala, a zkusila se přihlásit na výběrové řízení, protože práce mě v té době hrozně deptala. Hanka mě nalákala. Původně jsem teda chtěla pracovat s dětmi, ale když se mě ptali, jestli bych nechtěla nastoupit jako dluhová poradkyně, zalíbilo se mi a kývla jsem.

Takže Tě dluhy baví?

Baví. Teda většinou. Mně sociální práce přijde hrozně pestrá a beru to jako fajn věc, že mám příležitost naučit se novou věc, která se mi v životě může hodit. Díky práci na hmotné nouzi se obstojně vyznám v dávkách, teď zase pronikám do dluhů. To se mi líbí. Časem třeba budu pracovat se seniory a zase se můžu naučit spoustu nových věcí

Co jsi vlastně vystudovala?

Já se původně hlásila na práva, ale to se mi nepodařilo. Dostala jsem se na pedagogiku, učitelství českého jazyka a na sociální práci a nakonec jsem dala přednost té sociální práci. Měla jsem o ní původně dost zkreslené představy. To jsem ostatně měla ještě i při nástupu na hmotnou nouzi. Každopádně mám bakaláře ze sociální práce, ale ráda bych si ještě dodělala magisterské studium. To je jeden z mých cílů, snů. Jednak se to v budoucnu může hodit, protože u některých pozic v sociální sféře je to podmínka a je to tedy taky otázka mého ega. Dodnes mě mrzí, že jsem si ho nedodělala. Tehdy jsem těsně po ukončení školy dostala družstevní byt, potřebovala jsem peníze, a tak jsem šla pracovat místo dalšího studia. Nemohla jsem najít práci v oboru, tak jsem začala dělat za barem v jedné kavárně a pak díky programu Úřadu práce pro absolventy jsem získala zmiňované místo na hmotné nouzi, kde jsem pak zůstala i po ukončení toho programu.

Říkala jsi, že jsi měla zkreslenou představu o sociální práci, měli jste na škole praxi?

Měli. Chodila jsem třeba do dětského domova, pak jsem byla chvilku v domově pro seniory se zvláštním režimem a pak krátce také v Ledovci, kde pracují s lidmi s psychickým onemocněním.

A přinesly Ti ty praxe něco?

Praxe byly fajn, hlavně s dětmi, ale byly krátké. Takže skutečnou představu o sociální práci mi nepřinesly. Ale třeba praxe v domově pro seniory mě přivedla na nápad vytvořit pro seniory reminiscenční tabuli, která by jim pomáhala se vzpomínkami na jejich život. Bohužel se mi to nepodařilo zrealizovat, ale rozhodla jsem se, že si sama pro sebe založím takovou svou reminiscenční krabici. Ukládám si tam pro mě důležité vzpomínkové věci. Mám tam třeba lístky na vlak do Pardubic, kdy jsem jezdila za svým velice dobrým kamarádem, který bohužel před dvěma roky zemřel. Taky tam jsou třeba lístky na mé oblíbené muzikály, očkovací průkaz prvního kocourka, co jsem měla, obrázek od dětí z dětského domova nebo můj první dotykový telefon. Takže třeba tohle byl vlastně důsledek jedné z mých praxí.

Mluvila jsi o tom, že jedním z Tvých snů je dodělat si magisterské studium. Máš ještě jiné?

Mám jich strašně moc. Už pár let si třeba říkám, že uběhnu půl maraton, ale zatím mi to nikdy nevyšlo. Přes zimu se nikdy nemůžu dokopat k trénování. Každý rok si říkám, že tentokrát to dám. Ale na letošní rok je moje předsevzetí vyzkoušet bungee jumping. Loni jsem skákala padákem.

Jaké to bylo?

Byl to tandem a bylo to skvělé. Vůbec jsem se nebála, až těsně před samotným výskokem. Udělalo se mi špatně v letadle, ale ne ze stresu, ale spíš ze samotného letu. Ale při samotném seskoku to přehlušil adrenalin.

Přivydělávám si jako pokladní

Jsi hodně aktivní, k tomu Tě vedli rodiče?

To ne. Moje maminka je úžasná lyžařka, ale nesnáší to, protože k tomu v dětství byla nucena. Proto mě a sestru k ničemu nenutila. Já byla strašně líné dítě. Ale můj bývalý partner byl velice aktivní a ten mě v tom asi hodně změnil. Chci se všude podívat, všechno zkusit. Ale obávám se, že na to je život krátký a plat sociálního pracovníka moc malý. Chtěla bych se zkusit potápět. Kdyby mě to bavilo, udělala bych si nějaký kurz. Pak bych si chtěla zkusit přejít žhavé uhlí nebo vyrazit na kurzy vaření. Vařím ráda, ale vlastně umím pár receptů, které točím pořád dokola. Chtěla bych se naučit něco nového. 

Taky hraju na housle. S tím jsem začala, když jsem začala pracovat na hmotné nouzi. Na čas jsem to pak přerušila, když jsem nemohla najít nového učitele, ale zase jsem se k tomu teď vrátila. Dřív jsem dělala ještě pole dance, k tomu bych se ráda postupně vrátila. Teď místo toho docházím na jógu a snažím se zvýšit hybnost těla, která mi pak pomůže právě při pole dance. Strašně ráda se učím nové věci. Udělala jsem si proto i masérský kurz – můžu provozovat sportovní masáže, čehož občas využívají moje kolegyně v práci. Třetím rokem jezdím ještě na kurz jízdy na snowboardu, kde dělá kamarádka instruktorku. On je tedy primárně určen pro děti, ale může se tam přihlásit i dospělý. To pro mě bylo třeba ze začátku demotivující, když jsem viděla, jak to těm dětem šlo a mně ne. Ty děti se vůbec nebojí. Ale teď už jsem se rozjezdila. Měla jsem chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, ale to nemám ve zvyku.

Co cestování?

Cestuju hodně. Mám dvě stírací mapy, kde vždycky setřu město nebo zemi, kde jsem byla. Jedna mapa je České republiky. To jezdím každý rok s mojí nejlepší kamarádkou do nějakého města. Má v létě narozeniny, tak to vždycky ode mě dostane jako dárek. Letos plánujeme Františkovy Lázně. A pak mám stírací mapu Evropy a to zase jezdím s mojí maminkou. Naposledy jsme byly v Krakowě v Polsku a letos plánujeme Maďarsko, asi termální lázně. Ale byly jsme taky třeba ve Veroně nebo v Monaku.

Svůj čas tedy dělíš na práci v Tísni a volný čas?

Kromě práce v Tísni chodím ještě na brigádu. Mám tak 5 – 6 směn do měsíce jako pokladní v jednom marketu, protože si potřebuji přivydělat na určité větší výdaje spojené s bydlením, které mě teď čekají. A i díky tomu jsem si uvědomila, jak snadno se člověk může dostat do finančních potíží. Vyšší výdaje mě donutily koukat na nabídku půjček a došlo mi, jaké mám štěstí, že mám skvělou rodinu, která by mi pomohla, kdyby bylo nejhůř, podpořila mě, kdybych třeba přišla o práci. Já taky v mládí udělala pár nerozvážností, které mě jen díky dávce štěstí nedostaly do větších potíží. Ale když někdo nemá ani štěstí ani rodinu, která ho podpoří, může to snadno dopadnout špatně. Když někdo potřebuje pomoct a snaží se, měla by se mu ta šance dát.  

Dluhové poradenství je součástí projektu „Krotitelé dluhů v Plzeňském a Karlovarském kraji“, reg.č. CZ.03.2.60/0.0/0.0/18_088/0010696, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. https://www.clovekvtisni.cz/krotitele-dluhu-v-plzenskem-a-karlovarskem-kraji-6081gp