Děti, které se chtějí učit, najdete úplně všude

Publikováno: 2. 7. 2018 Doba čtení: 6 minut
Pracovnice Člověka v tísni navštěvují ubytovnu pravidelně každý týden a pomáhají dětem, které tady žijí, s přípravou do školy.
© Foto: Kateřina Lánská

Přijměte pozvání na návštěvu tří hodin skupinového doučování organizace Člověk v tísni. Jedno probíhá na pražské ubytovně, druhé v pražské základní škole a třetí v kanceláři v Bílině.

Procházíme společně s třemi dalšími kolegyněmi hlučným a špinavým tunelem pod železničním mostem kousek od obchodního centra EDEN v pražských Vršovicích. Když bychom pokračovaly dál, došly bychom až do chudinské kolonie Slatiny, jedné z mnoha pražských kolonií pro nezaměstnané, které vznikaly za první republiky. Tahle jediná si však zachovala svůj charakteristický ráz do dnešních dnů. Na jejích hranicích stojí ubytovna, kam míříme za místními dětmi.

Domov za mřížemi

Velká budova, která připomíná základní školu, má zamřížovaná okna, ze kterých občas někdo vykoukne ven. Abychom se dostaly dovnitř, musíme projít přes vrátnou, která nás pustí přes zamřížovaný vchod do dalších prostor. Uvnitř ubytovna vzdáleně připomíná internát, jen s tím rozdílem, že v těchto podmínkách by nikdo své dítě na střední škole bydlet nenechal. Tady ale bydlí celé rodiny s malými i dospívajícími dětmi v jedné místnosti a sdílí společně s ostatními kuchyňku i sociální zařízení, které už před třiceti lety potřebovaly rekonstrukci.

Pracovnice pražské pobočky Člověka v tísni navštěvují ubytovnu pravidelně každý týden a pomáhají dětem, které tady žijí, s přípravou do školy. Jediný prostor, kde je možné s dětmi ve skupině pracovat, je kuchyňka. Na ubytovně je celkem deset dětí ve věku od tří do patnácti let, které doučování navštěvují. Dnes přišly čtyři. Dvě holčičky, které by měly chodit ještě do školky, a dva chlapci, kteří navštěvují druhý stupeň základní školy. Doučování je zdarma a je dobrovolné. Všechny děti během něj skvěle spolupracují. Ty malé se překvapivě vydrží soustředit hodinu i víc a chtějí další a další úkoly. Starší kluci sice ze začátku trochu brblají, ale i oni pak soustředěně spolupracují.

Výhodou doučování, které probíhá tam, kde děti bydlí, je bezprostřední kontakt s rodinou. Tentokrát se řeší nástup jedné z dívek do povinného předškolního roku v mateřské škole. V průběhu doučování se zastaví její dědeček a domlouvá se s kolegyněmi, kam by mohla nastoupit. On žádné školky v okolí nezná a neví, jak si s tím poradit. Během doučování, které trvá hodinu a půl, si do kuchyně občas někdo z obyvatel ubytovny přijde ohřát večeři na jednom ze dvou sporáků. Všichni ale respektují, že se tady teď děti učí a nikdo se zde nezdržuje déle, než je nutné.

Ani ve škole to nemusí být nuda 

Gulnara Mavlyutová prochází společně s třemi dobrovolnicemi jednotlivé třídy školy a sbírá děti, které mají za chvíli nastoupit na odpolední doučování. ZŠ a MŠ Barrandov je větší sídlištní základní škola a doučování tady probíhá v jedné ze tříd prvního stupně. Na vytipování potřebných dětí se škola sama podílí: „Na začátku mi paní zástupkyně ředitelky řekla o dětech, které by podle jejího názoru doučování nejvíce potřebovaly,“ popisuje Gulnara. Ve skupině je několik dětí, které mají jiný mateřský jazyk než češtinu. Právě na český jazyk je zaměřena její dnešní hodina. „Jablko nepadá daleko od stromu,“ čte jedna z dívek přísloví, které dostala na lístečku a snaží se svými slovy vysvětlit, co to znamená. Poté, co si vzájemně ve skupině proberou významy všech přísloví, které si pro ně Gulnara na hodinu připravila, následuje ještě jedno kolečko. Během něj děti ve dvojicích pantomimicky přísloví vyjadřují a ostatní se je snaží poznat.

Druhá část hodiny se odehrává v menších skupinách, které si rozeberou dobrovolnice a řeší s dětmi individuálně připravené úlohy. Oproti předchozímu doučovacímu kroužku na ubytovně tohle školní mnohem víc připomíná výuku. Na konci hodiny dostávají děti za svou práci samolepky, které se přidávají do svých notýsků. Do hodnocení se jim ale nezapočítává pouze práce při doučování, samolepky můžou získat i za známky na vysvědčení nebo nízký počet zameškaných hodin ve škole.

Místo na fotbal na doučko

V severočeské Bílině se skupinové doučování odehrává přímo na místní pobočce Člověka v tísni. Část dětí přichází po vyučování sama, a část vyzvedává Marek Vimrů, který doučování vede, přímo ve škole. Jsou první teplejší jarní dny a tak některé zláká hezké počasí, přesto se jich nakonec na doučování sejde sedm. Jsou všechny víceméně ze stejné třídy, takže se s nimi dá mnohem lépe pracovat jako se skupinou.

„Snažím se s jejich paní učitelkou konzultovat vše, co berou a na co se zaměřit. A také používat pokud možno stejné pomůcky, abych je to neučil jinak a nezpůsobil jim tím zmatek v hlavách. Pokud jim tedy ty pomůcky vyhovují. Každé dítě má svůj sešit, případně připravuji pracovní listy, kde mají úkoly, které odpovídají jejich schopnostem a momentálním potřebám. Příklady mívají podobné, ale liší se v tom, co dítě zvládne, nebo by mělo zvládnout samo,“ vysvětluje Marek Vimrů svůj koncept doučování.

Potom, co si všichni do sešitů udělají cvičení, která jim Marek předem připravil, se přesouvají k další aktivitě, což je obvykle společné čtení nebo jiný úkol, který řeší. Pak následuje hra. Tu vyrobil Marek sám a na první pohled vypadá jako „Člověče, nezlob se!“ doplněné o barevná pole, na která, když děti vstoupí se svojí figurkou, musí zodpovědět některou z připravených otázek na kartičkách. Procvičují si slovní zásobu a násobilku, aniž by se mořily u sešitu. Po části, která dětem ještě může připomínat vyučování, následuje přesun na zahrádku, kde si zasadí semínka dýní do malých květináčů, což je základ pro komunitní zahrádku, kterou Marek plánuje společně s nimi vybudovat.



Do doučování vede podle Marka Vimrů několik cest. Některé děti zachytí pracovníci sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, jiné přijdou přes nízkoprahový klub nebo informace ve škole, kde rodičům doučování doporučí. Část z nich začne chodit už od začátku školního roku, jiné se přidávají v průběhu. To je případ i malého Dalibora, který do Bíliny přišel s rodiči ze Slovenska. Po nějaké době, co navštěvoval klub, odjela celá rodina do Německa za prací, aby se zase vrátila zpátky.

Vzhledem k tomu, že doučování je dobrovolné, pracuje Marek cíleně s motivací dětí. „Říkám jim, je to tvoje volba, chodit sem nemusíš. Mám pro ně připravený dotazník, kde se jich ptám, v čem jsou dobří. Oni často odpovídají, že v ničem, že mají samé pětky. Ale já se neptám na školu, ptám se, v čem jsi dobrý, odpovídám jim. Je to přiměje k tomu, zamyslet se nad tím, co jim jde a v čem se mohou zlepšovat. Dobře se mi s tím potom pracuje, když to dítě ví, že to záleží pouze na něm,“ vysvětluje Marek Vimrů.

Prevence problémů

Skupinové doučování není primárně zaměřené na pomoc s domácími úkoly, i když obvykle koresponduje s učivem, které děti právě probírají ve škole. Vedle získání znalostí je však mnohem více zaměřené na rozvíjení různých kompetencí a pozitivního vztahu dětí ke skupině. Díky kontaktu pracovníků s pedagogy i rodiči dětí lze často snadněji předcházet případným nedorozuměním a nepříjemnostem. Ty můžou vzniknout velmi jednoduše – třeba proto, že za nedostatečnou domácí přípravou nestojí lajdáctví dítěte, ale to, že nemá vlastní psací stůl a klid na práci. On se totiž klid na domácí přípravu hledá složitě, když se svou rodinou žijete na ubytovně nebo na jiné „špatné adrese“.

Autor: Kateřina Lánská

Související články