„Nemusíte dětem vtloukat Platóna, důležitý je proces hledání,“ říká Michal Rigel o filozofii pro děti

K rozhovoru o metodě Filozofie pro děti jsme pozvali Michala Rigela, který působí na Katedře filozofie a společenských věd Univerzity Hradec Králové jako odborný asistent.

Pro tamní studenty vytvořil seminář, kde učí budoucí pedagogy metodě Filozofie pro děti, a to na základě seminářů z dílny Vzdělávacích programů společnosti Člověk v tísni a lektorek Veroniky Endrštové a Petry Skalické, které v kurzu Filozofie pro děti poskytují pedagogům metodické materiály a know-how.

V prožitkovém semináři se snaží podpořit učitele v tom, aby vychovávali děti k samostatnému myšlení a zdravému sebevědomí. Aby i oni spolu s žáky byli schopni trénovat schopnost vyjádřit vlastní názor, podpořit jej argumenty a vystupovat citlivě a se sebedůvěrou ve skupině.

Proč děti učit filozofii? Co jim může dát?

Filozofie pro děti v mém pojetí nepředstavuje výuku obsahu filozofie jako akademické disciplíny, kterou bychom akorát prezentovali dětským posluchačům. Je fakt, že jsou tací, kteří skutečně chodí za dětmi a povídají si s nimi o tom, kdo to byl Platón, jaké si kladl otázky a jaké na ně nabízí ve svých dílech odpovědi. Já se nicméně spíše věnuji Filozofii pro děti jako pedagogické metodě, prostřednictvím které jsou děti stimulovány k přemýšlení a imaginaci na té nejobecnější úrovni.

A k tomu mohou posloužit jako vhodný podnět některé otázky, které snad lze označit za „filozofické“ právě v tom smyslu, že vybízí k přemýšlení a není na ně jedna snadná a správná odpověď. Stejně tak ale může být podnětem vhodný příběh, situace, obrázek, tvrzení apod. Cokoliv dostatečně chytlavého, co dítě upoutá a vyprovokuje k zamyšlení a snaze nalézt odpověď.

Jeden ze základních principů Filozofie pro děti každopádně spočívá v tom, že ve skutečnosti nesledujete cíl nalézt správnou a kompletní odpověď na danou otázku, ale za cenné považujete samotný proces hledání a to, co se v jeho průběhu odehrává.

Můžeme s filozofií začít už na prvním stupni ZŠ? Jak se výuka liší u malých a větších studentů?

Na tuto otázku najdeme různé odpovědi a hodně k ní mohou povědět i autoři z oboru vývojové psychologie - jde o to, kdy jedinci lidského druhu začínají disponovat schopnostmi k takovým činnostem jakými je např. vytváření analogií, abstraktní myšlení apod.

Jestliže ale mezi obecné cíle Filozofie pro děti patří rozvoj schopností prezentovat vlastní názor (se zdravým sebevědomím) a argumentovat v jeho prospěch, diskutovat o něm s ostatními, naučit se naslouchat a umět vlastní názor přehodnotit, pak myslím, že určitě nelze takový trénink dlouho odkládat. Začít na vysoké škole už je asi pozdě... Domnívám se, že rozvíjet všechny tyto dovednosti je třeba už u dětí, já osobně bych se nebál začít mezi 3-4 rokem, od pěti let už určitě.

U dětí v tom nejnižším věku samozřejmě platí, že jakákoli „vzdělávací činnost“ musí probíhat jakoby mimochodem, prostřednictvím chytře navlečených aktivit. Chcete-li rozvíjet dětskou logiku, představivost nebo schopnost komunikovat, nemusí o tom samotné děti nutně vědět a přesto můžete být úspěšní.

Mají učitelé motivaci učit děti filozofii a vtlačit ji do vzdělávacího plánu? Je na ní vůbec čas? Nebo lze filozofii učit průřezově?

Nemám zkušenost s praxí a prostředím na ZŠ či SŠ, a tak je otázka, jakou má moje odpověď váhu. Jde spíše o nepodložené dojmy, které jsem načerpal jako student - naše výuka filozofie byla vlastně výukou „dějin filozofie“ a rozhodně to nebylo činěno energicky a se zaujetím. Ale to bych nechtěl zobecňovat, třeba je to jinde jinak.

Každopádně pokud jde o Filozofii pro děti, tak tu lze dle mého soudu vkládat do výuky pravidelně napříč všemi vyučovanými předměty (včetně některých, do nichž byste to možná neřekli, např. matematika aj.) a není nutné mít pro ni vyhrazený nějaký speciální prostor v rámci týdne.

Nebojte se zase si hrát

Co se budoucí učitelé, tedy vaši studenti FF v semináři naučí? Zkoušejí sami filozofovat?

Bylo by zajímavé zjistit, jaké dojmy mají ze společných hodin ti, kteří se jich zúčastnili a jak by na danou otázku sami odpověděli. Já si myslím, že by měli pocit, že jsme si víc „hráli“ než „filozofovali“. Ale tak by to asi mělo být. V popisu semináře jsem přímo uvedl, že „pro zabezpečení efektivního průběhu kurzu je žádoucí, aby se účastníci před každým setkáním pokusili stát dětmi a vrátili se k jejich způsobu myšlení“. Zkrátka aby se nebáli si znovu hrát.

O tom, že jsme během našich her svým způsobem zároveň filozofovali, bych je nakonec myslím přesvědčil, když bych jim připomněl, že jsme vymezovali pojmy, analyzovali jejich význam, hledali podpůrná stanoviska pro určitá tvrzení apod. A toto všechno patří mezi filozofické techniky.

Koneckonců americký filozof Wilfrid Sellars kdysi vymezil filozofii jako zkoumání toho, jak spolu věci (v nejširším smyslu toho slova) souvisejí (v nejširším smyslu toho slova). A do toho bychom se vešli.

Primárním cílem seminářů nicméně bylo studenty seznámit se základními principy a metodami Filozofie pro děti a také je vybavit praktickými tipy na konkrétní aktivity. Výuku jsem proto koncipoval maximálně interaktivně a realizoval ji formou her, v nichž jsme si společně kladli různé otázky a hledali na ně odpovědi. Hry tak nikdy nebyly samoúčelné, vždy sledovaly určitý záměr.

Jak dávat dětem ve filozofii zpětnou vazbu? Lze vůbec filozofický dialog nějak hodnotit?

Usměrňovat určitě můžete to, jakým způsobem je dialog veden. To má určitá pravidla. A podobné je to nakonec i z obsahem. V rámci témat, kterých se Filozofie pro děti dotýká, se často dostanete k normativním otázkám, kde se řeší, „jak by věci měly správně být“. Hodnotí se, co je lepší a horší. A zde je naprosto legitimní (a vlastně i žádoucí) pokud se objeví pluralitu postojů. 

Aniž byste je podrobovali cenzuře či vylučovali, stále můžete u jednotlivých tvrzení hodnotit kvalitu, logickou soudržnost a koherenci argumentace a děti na případné nesrovnalosti upozorňovat. Můžete jejich tvrzení zpochybňovat a nabízet alternativy. I menší děti by si totiž měly uvědomit, že jsou zde věci, kde mohou říct „tak to prostě cítím“ a nikdo jim to nemůže vyvracet (proti gustu, jak známo, není žádný dišputát), ale zároveň existují i obecná tvrzení, která se dotýkají životů ostatních lidí, a tam nelze trvat na tom, že „to je prostě můj názor a vám ostatním do něj nic není“. 

Nelze říct „já si ho nechám a vy si zase necháte ten svůj názor“. Nemáme tu dva paralelní vesmíry a názory, dotýkající se společného soužití a věcí veřejných, jsou zkrátka předmětem debaty s ostatními a můžete je vždy vystavovat kultivované kritice.

Zbavit se stresu z odmítnutí

Jak podpořit někoho, kdo je nesmělý a bojí se jít do dialogu, argumentovat?

Svižná diskuse, do které se zapojuje většina osob, je skutečně jedním z ukazatelů, že vše běží, jak má. Úkolem vyučujícího je v takové chvíli sledovat, že přiměřený prostor vyjádřit svůj názor a reagovat na ostatní měl každý, kdo o to projevil zájem. Zároveň by vyučující měl být garantem bezpečného prostředí pro ty, kteří se z různých důvodů vyjádřit nechtějí, přestože k tomu měli příležitost. V takových případech je třeba to respektovat. Pokud ale kdokoliv bojuje sám se sebou a pere se v něm touha vyjádřit se s ostychem tak učinit, otevírá se prostor pro pedagogickou intervenci.

Roli určitě hraje osobnost vyučujícího a přátelská a otevřená atmosféra, kterou se mu spolu s ostatními podaří nastolit. Myslím přitom, že právě Filozofie pro děti poskytuje užitečné nástroje v podobě méně formálního prostředí a uspořádání třídy – mimo školní lavice.

Další výhodou je fakt, že otázky, které jsou zpravidla v rámci Filozofie pro děti kladeny, nemají jednu jednoznačnou a jedinou správnou odpověď, a proto se děti nemusí obávat, že před ostatními odpoví tzv. špatně (a právě tato obava je asi tou hlavní pro některé méně integrované děti do kolektivu a pro ty pro s nižším sebehodnocením či horším prospěchem). Pokud se neptáte na to, kolik je 7+5, ale zeptáte se spíše, jestli „je lepší být chudý a krásný, nebo bohatý a škaredý“, je prostor pro odpověď tak široký a manévrovací pole pro zdůvodnění tak velké, že si každý svůj názor obhájí (a tím trénuje své rétorické a argumentační schopnosti a ještě se může něco dozvědět o různých aspektech tak důležitých termínů jako je chudoba aj.).

Vždy navíc existuje příležitost rozdělit kolektiv do menších skupinek či dvojic, kde je ostych méně výrazný a kde se v mikroprostředí mohou ubezpečit, že jejich odpovědi jsou přijímány ostatními a zbavit se stresu z odmítnutí. Metodické listy Filozofie pro děti potom obsahují spoustu dalších návodů na aktivity, které mají napomoci tomu, aby se rozproudila energie a aby dostali prostor i ti, co příliš nemluví, jelikož by byla velká škoda, pokud by se někdo nepodělil o dobré nápady z důvodu studu či proto, že jiná skupinka řečníků je příliš dominantní. 

Mladá generace, instagram, sociální sítě, mnoho křiklavých obsahů – zaujmou děti filozofické otázky? Jak je propojit s jejich dnešním světem?

Filozofie obecně nemá moc dobrou pověst a mnozí lidé se domnívají, že je to do sebe uzavřená disciplína, která se zabývá nekonečně složitými, nepoddajnými a tak trochu tajemnými otázkami, jež jsou svoji povahou značně vzdálené od životní reality. Někdy si za to asi může trochu sama, ale jindy je to vůči ní trochu nespravedlivé.

Popravdě nevím, jestli „strach z filozofie“ a nedůvěra k jejím poznatkům převládá i mezi současnou mladou generací. Na naší katedře existuje více projektů (kupř. www.filosofickaolympiada.cz), v nichž se snažíme filozofii popularizovat a přesvědčit dnešní náctileté studující, že jde o svěží, dynamický obor, který nás dokáže informovat o naléhavých tématech světa kolem nás a smysluplně přispět k diskusím nad současnými problémy. Studium filozofie nepochybně nabízí víc než historický přehled myšlenek o odtažitých otázkách a jeho absolventi nemusí strávit zbytek života ve věži ze slonoviny. Mohou řešit reálné problémy a být užiteční, protože je-li filozofie na nejobecnější úrovni snahou přijít věcem na kloub, potom jí je všude potřeba (a zároveň k ní má blízko každý z nás – vždyť jakousi zvědavost, touhu po poznání a hledání řešení máme všichni).

A jak to komunikovat k dětem dostatečně atraktivní formou? Myslím, že hlavu od displejů dokáže zvednout dostatečně ztřeštěný myšlenkový experiment nebo poutavý filozofický paradox či hádanka. Využít lze také dobře zpracovaný příběh, obrazové materiály či scénku, která vtáhne účastníky do děje. Cokoliv hravého. A pokud zrovna nemáte po ruce "šťavnatý" materiál, který by člověka svojí naléhavostí zaujal a nedal mu spát, pak se spolehněte na účastníky. Výhodou filozofie pro děti je, že vyučující nemusí přijít s předem připravenou otázkou, pouze stimuluje dění. Konkrétní problémy a témata často vyplynou z kolektivní porady a hlasování o tom, čím se bude skupina zabývat. A je velká pravděpodobnost, že téma, které iniciují samotní účastníci a svobodně si jej i vyberou, pro ně bude zajímavé a budou se mu ochotni aktivně věnovat.

Rozhovor proběhl v rámci projektu ACP4C – Být občanem. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

kde se dozvědět o metodě Filozofie pro děti více:

Přečtěte si o historie metody Filozofie pro děti a jejích podobách. 

nový termín semináře filozofie pro děti – 19. 5. 2022:

Filozofie pro děti I.: Hravý dialog a spolupráce

Jste pedagog/pedagožka na základní nebo střední škole? Chcete rozvíjet kritické myšlení a umění dialogu – nejen při výuce prvouky, občanské výchovy a základů společenských věd?

Připojte se k našemu semináři a naučte se, jak u žáků hravě rozvíjet dialog a spolupráci pomocí metody Filozofie pro děti.

Seminář proběhne zdarma 19. května 2022 prezenčně v centru Langhans, Praha 1.

Přihlašujte se nejpozději do 15. května zde