„Jano, já toho kance unesu!“, aneb jarní prázdniny v ústeckém muzeu.

Publikováno: 29. 2. 2016 Doba čtení: 3 minuty
„Jano, já toho kance unesu!“, aneb jarní prázdniny v ústeckém muzeu.
© Jana Chroustovská

Ano, vím, že děti mají prázdniny proto, aby si trochu odpočinuly od školy, ale jako koordinátorce podpory vzdělávání mi to nedalo a vymyslela jsem pro „své“ školáky volnočasovou aktivitu, která byla přeci jen trochu naučná. Dvakrát jsem tedy v období jarních prázdnin navštívila ústecké muzeum, které se přesně trefilo „do noty“ mým plánům. Jednou s dětmi ze skupinového doučování v nízkoprahovém klubu v Předlicích a jednou s dětmi, kterým je poskytováno doučování individuální. Přečtěte si, jak to bylo tyto dva dny a také jak to bylo, když jsme ještě nejezdili auty, neprali v pračkách, a když stál na Řípu Praotec Čech a naplánoval nám život bez moře.

Klapka – Staré pověsti české poprvé

První den jsem vyrazila do muzea s dětmi, se kterými se učím v rámci nízkoprahového klubu. Vyrazilo celkem 12 dětí a účast tak byla značně nad mé očekávání. Ústecké muzeum mělo pro děti připravenou komentovanou prohlídku starých pověstí českých a interaktivní prohlídku zvířat. Vzhledem k tomu, že účast, a to nejen naše, byla veliká, dostali jsme svou vlastní průvodkyni, a co si budeme povídat, mně se trochu ulevilo. Má představa byla taková, že budu děti pořád okřikovat a šeptat: „Mlčte, poslouchejte, nesahejte na nic….“

Prohlídka byla ale zajímavá a průvodkyně do ní malé návštěvníky vtahovala, jak se dalo. Na počítači jsme zkoušeli to, jak by to dopadlo, kdyby se Praotec Čech nepostavil na Říp, ale na nějaký kopec třeba v Itálii, průvodkyně se vyptávala, jestli jsme slyšeli o Kazi, Tetě a Libuši. Siláci si zkoušeli zvednout vycpaného kance, aby se tak mohli porovnat s Bivojem, všichni se zarazili nad hlavou Ctirada napíchnutou na kůl a když nám průvodkyně vyprávěla krvavý příběh o bojích mezi Čechy a Lučany, o uříznutém uchu a zabitém Zbyslavovi, seděli jsme všichni na zemi a ani nedutali. Druhý den jsem byla v muzeu zase. Vůbec jsem netušila, jaké pochvaly se dětem dostane. Přišla ke mně průvodkyně z předešlého dne: „Teda, to byly šikovné děti. Byla jsem překvapená, jak byly pozorné, poslouchaly a ta holčička, co odpovídala na každou otázku, ta byla vážně dobrá. To se nestává tak často“.  Ani nevíte, jak mi spadl kámen ze srdce. Když se někde objeví parta z Předlic, všem většinou vstávají vlasy hrůzou na hlavě a očekávají to nejhorší. Takže den první – úspěch.

Klapka – Staré pověsti české podruhé

Druhý den jsem vyrazila do muzea s polovičním počtem dětí a s posilou v podobě dvou maminek, které projevily velký zájem jít do muzea společně s námi. Prohlídku jsme zvládli rychleji, a tak zbylo více času na druhé patro muzea, které bylo věnováno zvířatům – hlavně ptákům. „Můžu si taky sednout?“, ptal se malý Románek, když jsme oba nevěřícně zírali, jak si průvodkyně sedá na vyfouklé pštrosí vajíčko. Kluci (skupinka byla druhý genderově vyvážená jen díky mě a mamčám) si vyzkoušeli tahat červíky z kmene stromu, hledali houby, ptáky podle pírek a také vyrobili šperk pro maminky. Jeden jsem dostala také jáJ

I druhý den jsem kromě náramku dostala velmi pozitivní zpětnou vazbu. Asi dvě hodiny po tom, co jsme se rozloučili, mi přišla SMS od jedné ze zúčastněných matek: „Jani, díky za návštěvu muzea, moc se mi tam líbilo. Tak zatím a přeji hezký zbytek dne“. No tak to potěší, ne?

Takže: o prázdninách se sice odpočívá od školy, to ale neznamená, že se nemůžeme dozvědět něco nového. Není učení jako učení.

Autor: Jana Chroustovská, koordinátorka Podpory vzdělávání

Související články