Kamča z Bíliny se loučí ..

Publikováno: 27. 6. 2018 Doba čtení: 3 minuty
Hostomice – kolonie
© archiv pracoviště

Po několika letech nás opouští naše kolegyně Kamila, a tak jsme se rozhodli položit jí několik otázek.

Jak dlouho pracuješ v ČvT a proč sis vybrala tuto organizaci? (Co jsi o ní věděla)

 V ČvT pracuju přes čtyři roky jako terénní pracovník, kdy jsem začínala působit v Hostomicích a postupem času jsem zůstala na pobočce v Bílině. K práci v ČvT jsem se dostala přes svého kamaráda, který zde v tu dobu pracoval a poslal mi odkaz na inzerát. Po několika letech působení mimo sociální práci jsem se opět chtěla vrátit do oboru. Organizace ČvT mi přišla jako dobrý nápad, věděla jsem o jejím působení v zahraničí, věděla jsem, že provozuje sociální práci i u nás v Česku a tak jsem to zkusila a vyšlo to.

Co tě tato práce naučila? Co ti dala, popř. vzala?

 Když jsem do ČvT nastoupila, vůbec jsem netušila, jak žalostná je situace kolem dluhů. Kolik lidí se dostalo do dluhové pasti a jak složité je se z ní dostat, jak vysoko mohou dlužné částky vyšplhat, jak se chovají věřitelé, exekutoři… Díky své práci jsem se dluhové problematice začala věnovat více. Poznala jsem spoustu příběhu lidí, kteří se do dluhů zamotali jak vlastní vinou, tak neopatrností, nebo špatně nastaveným systémem půjčování a následným vymáháním dlužných částek. Se svými klienty jsem sepsala a podala několik insolvenčních návrhů. Práce s dluhy je nekonečný boj s větrnými mlýny.

Tato práce mi dala spoustu zkušeností, které doufám, že v budoucnu ještě zúročím. Potkala jsem tu skvělý kolektiv spolupracovníků. Byla jsem součástí příběhů lidí, kterým jsem se snažila být nápomocná a prospěšná.

Co tě na této práci nejvíce bavilo?

 Terénní práce je zajímavá a různorodá. Každý den je jiný, jako jsou jiné příběhy jednotlivých klientů. Nejste zavřeni celý den na baráku, ale pracujete venku, v domácnostech lidí, kteří s vámi sdílejí své osudy. Pořád se učíte něco nového a získáváte nové zkušeností. Měla jsem možnost pracovat a otevřít terén v malé lokalitě, jako jsou Hostomice, pak jsem pokračovala v práci svých kolegů ve větším městě, v Bílině. Ne pokaždé je vidět změna nebo posun k lepšímu, setkáváte se situacemi, které jsou neřešitelné, setkáváte se s lidmi, kteří spolupracovat nechtějí. Sociální práci bych se chtěla věnovat i nadále, a tak jsem dospěla k tomu, že je po pár letech čas na chvíli odejít a pak se (po načerpání nových sil) věnovat sociální práci nadále.

Zajímavá historka z terénu?

 Když už se můj odchod z ČvT blížil, postupně jsem to začala oznamovat i klientům. Když jsem byla v Hostomicích u jedné z klientek, se kterou jsem se rozloučila, a než jsem zhruba za patnáct minut došla ke druhé, vítala mě slovy: „Dobrý den, vy budete končit?“ Když jsem se zeptala: „A jak vy to víte?“ Odpověděla: „No sestra mi to před chvíli volala…“ Inu, klientské tamtamy fungují dokonale.

Autor: Veronika Bendářová a Kamila Hůlová, terénní pracovnice

Související články