Rozhovor: Katastrofa v Nepálu je násobně horší než statistiky. Lidé často umírají doma

Publikováno: 11. 6. 2021 Doba čtení: 7 minut
Rozhovor: Katastrofa v Nepálu je násobně horší než statistiky. Lidé často umírají doma
© Foto: René Volfík, iROZHLAS.cz

„Když jsme šli do nemocnice, skutečně jsme viděli lidi ležet na zemi, na chodbách a na improvizovaných lůžkách. U vchodu byly stany, kde se příbuzní starali o své členy rodiny, kteří tam leželi na ventilátoru nebo na kyslíku,“ popisuje vedoucí nepálské mise organizace Člověk v tísni Věra Exnerová pro irozhlas.cz. Podle ní je covidová krize v Nepálu možná horší než ta v Indii. Rozhodně je ale dramatičtější, než tvrdí tamní vláda, která rozsah katastrofy odmítá.

Před několika měsíci jste se s celou rodinou stěhovala do Nepálu, abyste mohla řídit misi Člověka v tísni přímo z místa. Kvůli rapidnímu nárůstu počtu nakažených koronavirem jste se ale musela opět přesunout zpět. Kdy a za jakých okolností jste začala návrat do Česka zvažovat?

Do Nepálu jsme se stěhovali na konci března. Zatímco v Česku byla v té době třetí vlna koronaviru na vrcholu, v Nepálu bylo vše rozvolněné a věděli jsme, že se tam budeme moct volně pohybovat.

Spíš než covid bylo tehdy hlavním problémem znečištění způsobené požáry, které bylo na nejhorší úrovni od roku 2012. Už při přistání jsme klesali do takové oranžové mlhy, která nás dost šokovala, protože jsme na to nebyli vůbec připravení. V tu dobu nosila spousta lidí v Nepálu roušky, které je ale namísto covidu měly chránit právě před tímto znečištěním.

Až se zhoršující situací v Indii začala občanská společnost v Nepálu začátkem dubna varovat, že by v zemi měla být zavedena nějaká opatření, ale nikdo to příliš neřešil. Následná vlna koronaviru zasáhla Nepál velice rychle – najednou začala stoupat čísla a lidé začali umírat, přes to všechno jsme se v zemi usadili. Děti začaly chodit do školy, našli jsme si bydlení a určitě jsme se zpátky stěhovat nechtěli, rozhodnutí ale přišlo ze dvou hlavních důvodů.

Viděli jsme, že nemocnice nestíhají a že veškeré zdravotní kapacity jsou potřebné pro lidi, kteří se covidem nakazili. Druhým důvodem pak bylo uzavření školy, protože lockdown nebyl pro děti úplně jednoduchý. I když jsme to nechtěli, říkali jsme si, že racionálně bude lepší se dočasně přesunout zpět do Česka. Země ale byla v tu dobu zavřená, nechali jsme se tedy zapsat na seznam občanů Evropské unie, kteří mají zájem vycestovat. Jakmile se nám otevřela příležitost odletět, využili jsme jí.

Podpořte nás prosím
Chci vstoupit do Klubu přátel

Zmiňujete, že jste chtěli nechat kapacity pro místní obyvatele. Znamená to, že jste se koronavirem v Nepálu také nakazili?

Je to tak. Tři z nás se nakazili, příznaky jsem ale měla jen já. Celkově to nebylo úplně jednoduché. Zdravotní kapacity v Nepálu jsou navíc omezené i bez epidemie covidu, pro nakaženého je přitom velmi těžké odhadnout, jestli pomoc potřebuje, nebo ne. V Česku máte možnost konzultovat svůj zdravotní stav s doktorem a díky tomu situaci nějakým způsobem vyhodnotit, tam ji ale nemáte.

Nepálský zdravotní systém není dostatečně vybavený na to, aby ten obrovský nárůst případů reflektoval. Bohatší si dokázali zajistit místo v nemocnici, na ostatní se ale často nedostalo. I z tohoto pohledu tedy bylo zřejmé, že pokud máme tu možnost, bude rozumnější odjet.

Jak na situaci reagovali místní? Bylo už z počátku vidět, že mají při pohledu na dění v Indii strach z podobného scénáře, nebo tomu zpočátku nevěnovali takovou pozornost?

Většina lidí tomu ze začátku určitě nevěnovala velkou pozornost. Na jaře v Nepálu tradičně probíhají svatby a další oslavy, a přestože řada lidí věděla, že se problém vymyká kontrole, nedokázali tyto společenské závazky zrušit. Na jednu stranu to chápu, protože pokud chystáte svatbu a pozvete na ni celou rodinu, stojíte před těžkým rozhodnutím. Ale zároveň jsme kolegům i přátelům neustále opakovali, že mají být opatrní a že je situace vážná. I čelní představitelé Nepálu se navíc často tvářili tak, že o nic nejde, a organizovali nejrůznější mítinky, oslavy náboženských svátků a podobně.

Na začátku to tedy příliš vážně nebrali, ale začalo se to měnit, když začaly přicházet zprávy z nemocnic. Situaci v nemocnicích jsme viděli na vlastní oči i my, když jsme potřebovali jít na test, a dokreslují to také oficiální data o počtu lůžek. V celém Nepálu je asi 1500 lůžek intenzivní péče, v tuto chvíli se ale denní potřeba pohybuje kolem 6000. A to mluvíme o oficiálních číslech, která jsou podle některých statistik zhruba třicetkrát podsazená. Například v sobotu 29. května vláda ohlásila, že 4311 lidí bylo pozitivně testováno a 116 lidí zemřelo, zatímco projekce vypracované Univerzitou ve Washingtonu mluví o 120 000 nakažených a více než 700 obětech.

Od toho se pak odvíjí i reakce veřejnosti. Pokud slyšíte, kolik vašich známých je nakažených a že pro ně není místo v nemocnici, převládne v lidech strach. Tento pocit umocňuje i skutečnost, že si nemůžete realitu kolem sebe zkontrolovat s oficiálními čísly. Stát na jednu stranu tvrdí, že je vše v pořádku, vy ale vidíte něco jiného. Umíte si tedy představit, jak to asi vypadá v jiných komunitách. Obavy tedy určitě vyvolává i nedostatek informací, zároveň to ale nutí lidi k vlastní aktivitě.

Hodně Nepálců umírá doma

Oficiální statistiky jsou sice podhodnocené, už na nich je ale vidět, jak rychle šly počty nahoru. Ze 150 případů denně, které se v Nepálu objevovaly na počátku dubna, v květnu počet případů narostl na více než 8000 za den. V tu dobu byla situace v Nepálu často přirovnávána ke koronavirové krizi, jakou zažívala sousední Indie. Řekla byste, že je situace v Nepálu s Indií srovnatelná?

Možná byla i horší. Můžeme to rozdělit na dvě části. Nárůst počtu případů, který vidíte na křivce vycházející z oficiálních dat, vyvolal počáteční šok, kdy všem došlo, že je potřeba něco udělat. Následně došlo k ohromnému probuzení občanské společnosti, která začala se zvládáním situace pomáhat.

Pak je tu ale i druhá část současné vlny, která na křivce vidět není. Může se zdát, že v současnosti vlna klesá, ale pokud se podíváme na výsledky cíleného testování symptomatických pacientů, které proběhlo na přelomu května a června v zapadlých nepálských vesničkách, míra pozitivních testů tam byla naprosto šokující. Třeba v Humle na západě Nepálu bylo pozitivních 90 procent testů. Nemocnost je v těchto oblastech ohromná, protože systém nemá kapacity a lůžek i zdravotníků je skutečně velmi málo. Spousta lidí proto bohužel umírá doma, tato čísla se ale do statistik nikdy nedostanou.

V jednu chvíli tedy byla nepálská čísla horší než ta v Indii. Vyšší byl jak podíl pozitivních testů, tak nárůst počtu zemřelých – v jeden okamžik to byl zhruba 290procentní nárůst. Situace tedy byla určitě horší než v Indii, opět ale hovoříme jen o oficiálních číslech. S tím, jak se vlna koronaviru nyní valí do zapadlých, horských oblastí, data jednoduše neodpovídají realitě. Z tohoto pohledu je to opravdová katastrofa, která je horší než zemětřesení v roce 2015, kdy Češi velice hezky podpořili rekonstrukci tamní infrastruktury. Už teď se přitom objevují odhady, podle kterých do září zemře přes 35 tisíc obyvatel Nepálu.


V posledních deseti dnech statistiky počtu nakažených i obětí klesají, jak ale naznačujete, situace v Nepálu je pořád velmi dramatická, protože se data z odlehlejších míst do oficiálních statistik nedostávají. Máte informace o tom, jak situace ve venkovských oblastech vypadá?

Samozřejmě mám, protože na tyto oblasti zaměřujeme i naši pomoc. Nejčastěji jde o místa v horách nebo planiny na hranicích s Indií, kde je úroveň zdravotní péče nedostatečná. Chybí tam základní vybavení, zdravotní pomůcky, ale také testovací kapacity.

Zatímco v hlavním městě Káthmándú si můžete dojít na test, lidé v horských oblastech musí strávit den nebo dva na cestě, aby se k nejbližšímu testovacímu centru vůbec dostali. Na výsledek pak čekají tak dlouho, že už je někdy příliš pozdě. Situaci zhoršuje také sociální stigma. Lidé se často bojí příznaky přiznat nebo je přisuzují sezonní chřipce, zůstávají proto doma a nejdou se léčit, což ale vede k nárůstu případů, protože se neizolují od ostatních členů rodiny či komunity.

Lidé také často nedodržují sociální distancování, nenosí roušky, chybí jim informace a tohle všechno vede k většímu šíření, které v datech není zaznamenáno. Modely, které dnes používáme, přitom ukazují, že kdyby lidé začali roušky používat, v horizontu měsíců by mohly zachránit tisíce životů. Velkým problémem je také nedostatek lékařů. Vím o případu jednoho nepálského odborníka, který žije v zahraničí, odkud nabízí možnost telemedicíny. Snaží se spojit s úřady v horách a zapadlých vesnicích a pomoct jim alespoň na dálku, obecně ale situace není dobrá, a navíc není řádně zdokumentovaná.

*úvodní foto: René Volfík, iROZHLAS.cz

Zbytek rozhovoru najdete na irozhlas.cz

Autor: Eliška Kubátová, irozhlas.cz

Související články