Konec manželství z lásky

Odpovídám, že kolegyně tu bohužel není, ale je možné se s ní spojit a domluvit na schůzce. Pán s paní na sebe potutelně mrkají, přikrčí ramena, přiblíží se ke mně a šeptají, aby je nikdo v chodbě domu neslyšel.  „My jsme jí přišli říct … že jsme se teda rozvedli … tak jsme jí to přinesli, abychom teda mohli napsat těm exekutorům.“  Už zase mám pocit úzkosti, je mi divně. Tohle k práci dluhového poradce ale patří jako papír do kopírky.

Úzko mi je, zejména když vím, že ve vymáhacím procesu je v současné době několik nejasných momentů, kdy lidé mohou ztratit přehled, co se děje a včas reagovat. Když vím, jak nevybíravá je praxe některých vymáhacích společností a exekutorských úřadů. Když vím, jak i slušný a vzdělaný člověk může naletět a udělat špatné rozhodnutí.

Je sice pravda, že novela exekučního řádu ze září 2015 značně ulevila mnoha manželským párům, když alespoň částečně omezila moc exekutorů, kteří do té doby mohli srážet dluh i z příjmu manžela dlužníka za dluh vzniklý v době trvání manželství a I PŘED NÍM.  Ale stále je možné exekvovat SJM – tedy společné jmění manželů ve formě možné mobilární exekuce, čili zabavení například vybavení domácnosti nebo společného majetku.

Stále mě ale děsí představa, že důchodcům výše dluhu stále roste, protože z nízkého přijmu není možné splácet v takové výši, aby dluh ubýval, a že je tak čeká možná každý rok návštěva z exekutorského úřadu. Návštěva, o které neví, kdy přijde, jak se zase bude chovat, jestli bude exekutor hodný nebo bude dělat nátlak, bude staříčky nutit, aby i z toho minima, co jim zbyde, dali aspoň 500,- ještě navíc… i přesto, že jednomu z nich už sráží peníze z důchodu. A to tolik let pracovali a platili daně!

Úzko mi je i proto, že podobných příběhů a situací, kdy oba manželé trpí špatným rozhodnutím jednoho z nich, které nemohli ovlivnit, znám až příliš moc. Nebo příběhů, kdy jim zdraví selhalo v tu nejméně vhodnou dobu a tlak okolí je donutil využít nevýhodnou nabídku okamžité pomoci.

Aby alespoň jeden z manželů mohl důstojně fungovat a nebát se o to málo, co má doma, je rozvod možné řešení. Ale co i takový byť pouze formální rozvod udělá se vztahy lidí, se vzájemnou důvěrou, s křehkou strukturou rodiny, to často nelze předvídat. Rodina má být přeci pro každého z nás útočištěm, místem podpory a pomoci.

Nechtěla bych být v kůži novomanželů, kteří se před svatbou do puntíku vyptávají na celý předešlý život svého budoucího partnera a připravují sepsání rizikových momentů ve společném životě. Někdo by řekl, že je to správný a obezřetný přístup. Já ale říkám: „Tohle už není o citech, důvěře a už vůbec ne o lásce dvou lidí, kteří ji chtějí oficiálně posvětit, tohle je uzavírání smlouvy, kalkulace a zpracování dokumentace.  Tohle je konec manželství z lásky!“