Neodsuzujme se - příběh šikanované Kristýny, které pomohl program doučování

Publikováno: 3. 8. 2022 Doba čtení: 3 minuty
Neodsuzujme se - příběh šikanované Kristýny, které pomohl program doučování
© www.commons.wikimedia.com

Tento příběh je o slečně Kristýně, která chodí do 8. třídy základní školy. Doučování vyhledala kvůli německému jazyku, který ji dělal problém. Bála se ve škole německy číst a s gramatikou si moc nevěděla rady. Z ostatních předmětů vynikala, ze všeho měla jedničky nebo dvojky. Po základní škole by se chtěla dostat na gymnázium a být jednou právničkou.

Kristýna žije v domácnosti společně s matkou a otcem v panelovém domě. Má dva starší bratry, kteří už mají své rodiny. Svůj volný čas tráví ve svém pokoji. Hraje ráda počítačové hry, nebo sleduje videa na sociální aplikaci Tik Tok. Moc ráda maluje obrázky, především různá těla a postavy. I když se Vám může po úvodu zdát, že Kristýna žije život jako každé jiné dítě v dnešní době, tak jste na omylu. Byla od 5. třídy šikanovaná. Šikana začala posměchem a skončila až u mlácení. Vše si naštěstí nenechala pro sebe a řešila to doma s rodinou, která to řešila se školou. Všichni se snažili spolužákům vysvětlit, že to není správné. Šikana ji dohnala až k tomu rozhodnutí, že chtěla změnit školu. Moc kamarádů nemá, s rodinou nevychází. Proč? Protože se necítí ve svém těle dobře. Nechce být dívkou, ale chlapcem. 

Kristýna nemá zastání ani v rodině

Na první pohled by člověk řekl, že k chlapcovi má velice blízko. Má krátké vlasy, klučičí styl oblékání nebo klučičí zájmy, avšak ženské křivky samozřejmě má. Rozhodnutí stát se chlapcem učinila již v 10 letech. Od svých 10 let zažívá ve společnosti peklo. Její matka ji chtěla několikrát poslat k psychologovi. Vyhrožování psychologem začalo, když si chtěla společně s kamarádkou ostříhat vlasy nebo když si našla způsob jak si zmenšit hrudník pomocí korzetu. Zastání nemá ani ve svém otci. Otec každý den konzumuje alkohol, nejčastěji pivo, po kterém je velmi hlučný a sprostý, ale k fyzickému napadení nikdy nedošlo. Moment, který Kristýnu velmi zlomil a nemůže na něj zapomenout, byl, když dávali v televizi pořad o Transgender a rodiče to okamžitě vypnuli se slovy: „To jsou stvůry“. Kristýna odešla s pláčem do svého pokoje.

Jsou ale i lidé, kteří ji chápou. Patřím mezi ně i já. Ráda vzpomíná na letošní prázdniny, když byla na vodáckém táboře. Představila se pod mužským rodem a všichni ji vyhověli. Žádné posměšky, žádná urážení. Vzali ji mezi sebe jako každého jiného člověka. Přes to všechno má slečna v hlavě několik nezodpovězených otázek. Chce toho moc? Je nemocná? Proč ji kluci mlátili, když chtěla být stejná jako oni? Nechce od nikoho nic hrozného, přeje si jen pochopení. Chce, aby lidé byli na sebe hodní a neodsuzovali se na první pohled. Lidé za ní chodí s otázkou či je to kluk nebo holka. Chce jen zapadnout.

Celý příběh je skutečný, všechno pochází z úst Kristýny. Svůj příběh mi svěřila do vlastních rukou. Má práce v tomto případě spočívá v tom, že pro ni budu mít pochopení, pomůžu ji se vším, s čím bude třeba a bude v mých silách. Chci jí ukázat, že na nic není sama.

A i se zadařilo. Známky z německého jazyka jsme s Kristýnou vylepšily, šikana ustála a z nás se staly kamarádky. Čeká nás spoustu společných chvil. Již několikrát za sebou se mi ověřilo, že má práce má smysl.

Autor: Eliška Čiháková, pracovnice Podpory vzdělávání

Související články