Nevím, co se stane zítra, ale vím, že chci žít a být se svými dětmi
Publikováno: 20. 3. 2022 Doba čtení: 3 minuty Sdílet: Sdílet článekJeště před třemi týdny byla Zahrada (Сад), 25 kilometrů jižně od Lvova, romantickým letoviskem pro svatby a jiné oslavy. Lidé sem přijížděli strávit své nejcennější chvíle s rodinou a přáteli. Na instagramovém účtu Zahrady najdete vzpomínky nespočtu párů, které v tomto malebném prostředí stvrdily svůj slib.
Tyto obrazy plné naděje a lásky se dramaticky proměnily 24. února, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Když majitelé Zahrady viděli, co za tragédii se kolem nich děje, okamžitě provedli úpravy na svém pozemku, aby z něj udělali centrum pro vysídlené osoby. Díky majitelům Zahrady, místním dobrovolníkům a lokální správě se na místě během několika dní vytvořilo 70 lůžek s matracemi, polštáři i prostěradly. Kuchyně navíc začala poskytovat tři teplá jídla denně lidem vysídleným válkou.
přispějte do SOS Ukrajina:
Majitelé přivážejí do Zahrady lidi prchající před válkou přímo ze Lvova, obvykle se tak děje na žádost lvovské oblastní správy. Další se o Zahradě dozvěděli ze sociálních sítí nebo také díky informacím od těch, kteří už Zahradou sami prošli. Podle majitelů se většina z nich zdrží jen 2 až 3 dny, odpočine si, popřemýšlí a pokračuje dál. Někteří zůstávají déle. Zahrada zatím poskytla útočiště před válkou stovkám lidí – většinou jde o ženy a děti nebo seniory.
V "Zahradě" natáčela i Česká televize:
Když létaly rakety, bylo to děsivé
Olena, matka dvou dětí z Korostenu, asi 170 kilometrů severozápadně od Kyjeva, je jednou z těch, kteří v Zahradě zůstali. Když byl Korosten napaden, Olena utekla se svými dcerami, tříletou Arinou a pětiletou Karinou. Její manžel zůstal v rodném městě. "Bylo to hrozné a velmi děsivé, když létaly rakety. Čtyři domy byly zapáleny a úplně shořely," říká Olena. "Moje děti předtím nevěděly, co znamená válka, až když musely zůstat ukryté ve sklepě, zažít strach a hrůzy ostřelování," dodává.
Po dlouhé cestě vlakem do Lvova našly Olena a její dcery oddech v Zahradě. Zatímco však Karina a Arina pobíhají a hrají si na matracích, Olena má stále velké obavy z budoucnosti. Neví, co má dělat a kam jít. Zatím zůstává v Zahradě, ale uvažuje o dalším stěhování. "Možná půjdeme do Polska, nebo možná taky ne... Nechci opustit Ukrajinu, ale mám obavy o bezpečnost svých dětí. Nechci, aby znovu slyšely sirény a zažily hrůzy války," vysvětluje.
Zatímco Olena stojí na terase, kde v minulosti v době míru svatební hosté popíjeli šampaňské, přemýšlí o své velmi nejisté budoucnosti. "Nevím, co se stane zítra, ale vím, že chci žít a být se svými dětmi. A mým největším přáním je konec války, abych se mohla vrátit domů. Chci se prostě jen vrátit domů a být tam se svou rodinou, jako před válkou."
Mezitím se majitelé snaží zvýšit kapacitu, aby mohli ubytovat ještě více lidí. Vedle centra pro vysídlené lidi mají ještě jednu svatební síň, kterou hodlají vybavit matracemi a ohřívači, aby nabídli dalších 70 míst pro lidi prchající před válkou. Aby bylo místo lidštější a obyvatelnější, potřebují kotle do sprch, pračky a hračky pro děti. Přemýšlejí o psychologické podpoře, protože mnoho lidí, kteří uprchli, je silně traumatizováno. Jednou týdně k nim přijíždí kamarád psycholog, který lidem poskytuje poradenství.
Člověk v tísni je připraven podpořit Zahradu i další centra pro vysídlené lidi základním vybavením, jako jsou matrace, prostěradla, potraviny nebo hygienické potřeby.
Zpátky před hlavní svatební síní se svěřuje Olha, seniorka z Irpinu: "Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se snažila dostat z Irpinu. Byla jsem venku, když bylo ostřelováno auto mého souseda. Otec rodiny zemřel a matka s dítětem byly zraněny. Je těžké se s tím smířit a je nemožné to pochopit. Zoufale si přeji, aby tato válka skončila," říká.
Příběhy vysídlených lidí procházejících Zahradou ostře kontrastují s krásou a klidem tohoto místa. Všichni zde doufají, že se prchající lidé budou moci brzy vrátit domů, a toto místo se bude moci zase vrátit ke svému dřívějšímu účelu – oslavě radost ze života, namísto smutku a utrpení z války.
