Otrocká práce existuje i v Česku, většinu obětí tvoří migranti

Podle žebříčku Global Slavery Index australské organizace Walk-Free-Foundation žije téměř 46 milionů lidí ve 167 zemích světa v podmínkách naplňujících definici moderního otroctví - tedy situaci, kdy je člověk zbaven kontroly nad svým tělem nebo je nucen vykonávat určitou práci. Donuceni jsou k tomu především pomocí výhrůžek, násilí nebo podvodu. Největší část populace se v této situaci ocitá v Severní Koreji a téměř 60 procent z celkového počtu zotročovaných lidí se nachází v pěti zemích: Indii, Číně, Pákistánu, Bangladéši a Uzbekistánu.

Listina základních práv Evropské unie ve článku 5 zakazuje jakoukoliv formu otroctví a nucené práce a garantuje právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky nejen občanům členských států, ale i příchozím z třetích zemí. Realita ovšem často vypadá jinak. I v Evropě v otrockých podmínkách žije jeden a čtvrt milionu lidí. U případů, které se evropským úřadům podařilo odhalit, se nejčastěji jednalo o nucenou práci a sexuální vykořisťování. Až 80 procent všech obětí tvořily ženy. Vedle nucené prostituce nejvíce lidí zažilo otrocké pracovní podmínky v méně regulovaných odvětvích, jako je zemědělství, lesnictví, rybolov, stavebnictví, textilní průmysl nebo práce v domácnosti.

Uprchlíci - otroci 21. století?

Jak uvádí Global Slavery Index, 65 procent obětí obchodování s lidmi v Evropě jsou občané EU. Výsledky analýzy o stavu lidských práv, kterou vloni vydala britská konzultantská společnost "Verisk Maplecroft" však zároveň ukazují, že počet lidí pracujících v podmínkách novodobého otroctví v Evropě se zvyšuje i v souvislosti s uprchlickou krizí. Uprchlíci jsou obvlášť ohroženou skupinou - dokud není pobytový status příchozích v nové zemi vyjasněn, mohou být snadno dotlačeni do nedobrovolných pracovních vztahů. V nejzranitelnějším postavení se ocitají ženy a děti.

Průzkum Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ukázal, že v roce 2016 téměř tři čtvrtiny migrantů přicházejících po centrální středomořské trase ze Severní Afriky do Evropy zažily na cestě nějakou z forem zneužívání a praktik, které odpovídají definici obchodu s lidmi. V Lybii podle nedávných zjištění IOM dokonce existují trhy s otroky, na kterých jsou uprchlíci prodáváni. Ani pro ty šťastnější, kterým se podaří dostat do Evropy, však útrapy často nekončí. Na to poukazuje mimo jiné i studieHarvardské univerzity z dubna letošního roku, která monitoruje alarmující případy nucené prostituce uprchlíků včetně dětí ze Sýrie, Afghánistánu či Pákistánu, které uvízly v Řecku bez prostředků na zaplacení pašerákům.

Otrocká a prekérní práce v Česku

Z hlediska otrocké práce patří Česká republika k nejvíce ohroženým zemím v Evropě - v žebříčku Global Slavery Index z roku 2016 se dělí o 5. místo spolu se zeměmi, jako je Bulharsko, Srbsko nebo Rumunsko. Hůře už jsou na tom jen Makedonie, Turecko, Polsko a Bosna a Hercegovina. Celkem je podle indexu v Česku ohroženo moderním otroctvím asi 42 600 lidí. Jen zlomek takových případů se přitom dostane na veřejnost. Vloni například Ústavní soud rozhodl ve prospěch 19 dělníků z Vietnamu, kteří spolu s dalšími desítkami pracovníků z Rumunska, Slovenska nebo Mongolska pracovali v českých lesích pro soukromou společnost. Dělníci údajně museli 10 až 12 hodin denně vykonávat těžkou práci, za kterou dostali jen část platu, a čelili špatným pracovním podmínkám, výhrůžkám a ponižování. Důkladného posouzení případu se jim dostalo až u Ústavního soudu, podle kterého se státní zastupitelství kauze příliš nevěnovalo a přístup policie byl liknavý.

Že se nejedná o ojedinělý případ, vyplývá i z výzkumné zprávy o pracovních podmínkách občanů Bulharska, Rumunska a Moldavska, kterou zpracovala Diakonie ČCE. Podle ní se dvě třetiny Rumunů a Bulharů, kteří do Česka přijeli za prací, v zaměstnání potýkaly s problémy. Jednalo se zejména o vyplácení mzdy, vyplácení dodatečných poplatků pracovním agenturám, pracovní podmínky, ubytování, slovní i fyzické násilí nebo neoprávněné zadržování osobních dokladů. Jen polovina těch, co přicestovali, vykonávala předem slíbenou práci. U 16 procent příchozích dohodnuté místo neexistovalo, 15 procent pracovníků pak nedostalo za práci vůbec zaplaceno.

Obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování není pouze trestným činem - státu tak zároveň uniká velké množství peněz na daních a pojistném. Mimo to také zásadním způsobem deformuje trh práce, protože firmy dodržující zákony nemohou konkurovat těm, které své pracovníky vykořisťují a za práci jim neplatí, píše se v dokumentu Ministerstva práce a sociálních věcí, který se prevencí pracovního vykořisťování občanů EU v Česku zabývá. Pracovní vykořisťování a nucená práce podle dokumentu nejsou v ČR samy o sobě trestným činem a jsou trestné pouze v kontextu obchodování s lidmi, což výrazně limituje jejich postihování.

Mohou se oběti vykořisťování efektivně bránit?

Podle odhadů Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) se více než 58% obětí vykořišťování bojí přiznat svou situaci z obav z opuštění dané země a 48% pak nechce o práci přijít. Zvláště migranti v neregulérním postavení nechtějí porušování svých pracovních práv oznámit příslušným autoritám ze strachu před deportací, což vede k posilování sítí vykořisťovatelů a obchodníků s lidmi. Za to, že pracují bez potřebných dokumentů, přitom v mnoha případech nemohou - zaměstnavatel jim například odebere doklady, neumožní jim pracovat na smlouvu nebo jsou do země zavlečeni v rámci obchodu s lidmi. Úřady se tak o těchto otřesných případech často ani nedozví.

Nevládní organizace v řadě evropských zemí proto volají po vytvoření efektivního systému pro podávání stížností ve věcech pracovního využívání nebo vykořisťování bez ohledu na národnost, migrační nebo azylový status pracovníka. V některých zemích EU včetně Česka neexistuje právní úprava o tom, jak podat stížnost, což je v rozporu se směrnicí o sankcích vůči zaměstnavatelům. Ve většině členských států neregulérní pracovníci ani nemají možnost stěžovat si prostřednictvím třetí strany, jako jsou nevládní organizace, odbory nebo organizace zahraničních pracovníků. Dobrým krokem by podle platformy organizací PICUM bylo i to, kdyby státní úřady začaly data o případech porušování práv migrantů systematicky sbírat a vyhodnocovat.  

V otázce spravedlivých podmínek pro mobilní pracovníky jsou v řadě zemí EU aktivní i odborové organizace. Jak říká členka představenstva Evropské odborové konfederace Liina Carr, důležitým úkolem pro odbory je také ochrana práv pracovníků bez dokumentů. Podle ní je v zájmu všech zaměstnanců, aby se mohli domoct stejných práv na odměnu za práci, férovou pracovní dobu i podmínky. Když jedna skupina pracujících pobírá nepřiměřeně nízký plat, dochází k “závodu ke dnu” mezi domácími a zahraničními pracovníky, což škodí v konečném důsledku všem zaměstnancům. Proto je podle ní na čase, situaci těchto “skrytých zaměstnanců” lépe zmapovat a v zájmu všech hájit jejich práva.