Podnikání na Filipínách v době pandemie: Příběhy čtyř podnikatelů, které zachránila odhodlanost a houževnatost
Publikováno: 8. 10. 2020 Doba čtení: 9 minut
Východ Samaru je jedna z nejchudších a nejohroženějších provincií na Filipínách. Koncem roku 2013 tuto oblast silně zasáhl tajfun Haiyan, což byla jedna z nejsilnějších tropických bouří, která kdy zasáhla pevninu. Tajfun si tehdy vyžádal přes 6000 obětí a postihl celkem 11 milionů obyvatel po celé zemi. V letech 2015-2019 probíhal na Filipínách projekt Člověka v tísni, jehož cílem bylo zvýšit příjmy celkem 12 000 drobných zemědělců ve Východním Samaru a podpořit je, aby byli odolnější.
Několik měsíců po ukončení tohoto projektu (ESIP) začal v březnu 2020 na Filipínách narůstat počet lidí, kteří onemocněli COVID-19. Následovala přísná opatření, která měla zabránit šíření viru napříč souostrovím čítajícím více než 7 000 ostrovů. Veškerá doprava mezi jednotlivými ostrovy se zastavila a filipínské komunity musely dodržovat velice přísnou karanténu. Lidé tedy nesměli cestovat mimo okolí svého bydliště a většina služeb byla zrušena. Obchody se zavřely a mnoho lidí nemohlo pracovat.
V červnu 2020 se Člověk v tísni rozhodl kontaktovat některé z menších zemědělských podniků, které podporoval v rámci projektu ESIP, aby zjistil, jak zvládají nelehkou dobu pandemie. Přečtěte si čtyři příběhy malých zemědělských start-upů z východního Samaru.
Z krize do krize, přesto stále optimističtí – příběh Triple L
Hazel a Roberto Cabe se starali o banánovou plantáž o rozloze jednoho hektaru v oblasti Quinapondan. V roce 2016 začali vyrábět domácí banánové lupínky pod názvem Triple L. Na první várku bylo zpracováno pouhých 50 kilo banánů za cenu zhruba 30 euro. Tato zkušební várka lupínků měla úspěch a poptávka po nich v okolí rostla. Cabeovi se proto rozhodli založit si malou firmu a banánové lupínky vyrábět. Nakoupili banány od místních farmářů, kteří byli šťastni, že získali stálé zákazníky. Podnik postupně rostl a Cabeovi brzy museli přijmout další zaměstnance, aby byli schopni uspokojit vzrůstající poptávku.
V roce 2017 se v rámci projektu ESIP Člověka v tísni Hazel účastnila školení, které se zaměřovalo na vývoj nových produktů, vedení podniku, marketing a další. Člověk v tísni propojil Cabeovy s různými institucemi a potenciálními zákazníky. S touto podporou podepsali podnikatelé v roce 2019 důležitou smlouvu s distributorem, který dodává zboží do 190 prodejen, většinou supermarketů v Manile, hlavním městě Filipín. Podnik Cabeových zaujal také investora, který byl ochotný podpořit další výrobnu na banánové lupínky. Na konci roku 2019 podnik zpracovával dvě a půl tuny banánů měsíčně v hodnotě zhruba 9 000 euro. Stavba druhé výrobny byla v běhu a budoucnost podniku Cabeových vypadala slibně.
Pak přišel Štědrý večer 2019 a Východní Samar opět zasáhl silný tajfun. Zemřelo při něm 50 lidí, nedal se tedy srovnávat s tajfunem Haiyan, tajfun Phanfone ale kompletně zničil všechny banánové farmy v provincii. Hazel musela improvizovat, nakoupila tedy dražší banány z města Davao na ostrově Mindanao, které je vzdáleno přes 400 kilometrů. I když byly náklady mnohem vyšší než předtím, alespoň se mohlo pokračovat ve výrobě. Nakonec našla Hazel levnější banány v provincii Leyte, která leží blíž než Davao.
Jenomže když už to vypadalo, že je krize zažehnána, přišla pandemie COVID-19. Jelikož Triple L prodává většinu svých výrobků do Manily, uzavření ostrova bylo pro podnik zničující. Doprava čerstvých banánů z Leyte do Samaru a banánových lupínků ze Samaru do Manily nebyla možná a navíc trvanlivost lupínků je relativně krátká. Firma proto musela většinu produktů, které zbyly na skladě, prodat na místním trhu hluboko pod cenou. V situaci, kdy byl podnik odříznutý jak od dodavatelů, tak od zákazníků, neměla Hazel jinou možnost než provoz podniku ukončit a poslat svých 21 zaměstnanců domů. Teprve v polovině června, kdy se dopravní omezení částečně zmírnila a v Samaru nastalo první období banánové sklizně, Hazel produkci alespoň v malém měřítku obnovila. Také se pokoušela prodat výrobky online, ale bez většího úspěchu.
Navzdory dopadům tajfunu i pandemie zůstává Hazel optimistická a věří v budoucnost podniku. Dokázala, že je schopná podnikatelka a je přesvědčená, že trh se opět nastartuje. Obnovila svou facebookovou stránku pro prodej svých produktů online a jedná s různými společnostmi poskytujícími kurýrní služby, aby mohla posílat své výrobky do různých částí Filipín.
Hazel si prošla těžkým obdobím, které ji ale zocelilo a ona ví, že vnější šoky i krize, které mohou v budoucnu přijít, překoná. Také si odnesla ponaučení, že není dobré být závislý pouze na jednom hlavním kupci a dodavateli. Proto si během srpna našla nového dodavatele, který pokryje nové části země, do kterých začala své produkty posílat a uzavřela výhodnější smlouvu na dva roky.
Pomohla vzrůstající poptávka po zdravých výrobcích – příběh DIPS
Diana Discar bydlí v obci Salcedo a její firma Discar Indigenous Products (DIPS) vyrábí produkty ze zázvoru a nápoje z kurkumy a zázvoru. Svou firmu Diana založila v lednu 2014 hned poté, co východní Samar zasáhl tajfun Haiyan. V tomto podnikání spatřovala příležitost, jak zvýšit příjmy pro svou rodinu, ale také pomoci dalším lidem, jejichž živobytí tajfun ochromil, zvláště pak ženám a zemědělcům.
Diana začala se dvěma kilogramy zázvoru a počátečním kapitálem pouhých 10 euro. Začala prodávat salabat zabalený v celofánu drobným prodejcům na veřejném trhu v Boronganu, hlavním městě provincie. Lidem její produkty chutnaly a poptávka po nich rostla. Díky tomu, že chodila prodávat na místní trhy, si její produkty získaly pozornost i dalších zákazníků mimo místní komunitu. Diana se následně zúčastnila i školení v oblasti vývoje nových produktů v rámci projektu ESIP a své výrobky začala prodávat i na významnějších veletrzích.
Velký zlom v jejím podnikání nastal, když s podporou Člověka v tísni podepsala svou první smlouvu o dodání zázvorových a kurkumových nápojů (s názvem Ginger 45 Turmeric and Salabat) do prvotřídních supermarketů v Manile s národním dodavatelem. Díky této příležitosti Diana vylepšila a zmodernizovala svou výrobnu, najala další pracovníky a postupně zvýšila produkci na 900 kilogramů zázvoru a kurkumy měsíčně.
S příchodem pandemie COVID-19 však přišla omezení a Dianě nezbylo než provoz přerušit. Naštěstí směla výrobu znovuobnovit o měsíc později, musela ovšem striktně dodržovat přísná vládní nařízení týkající se zdraví. K největším problémům, kterým musela čelit, patřily nižší dodávky surovin a dopravní omezení. Zemědělci pěstují kurkumu a zázvor jen jako vedlejší produkt, proto každý z nich vypěstuje jen omezené množství těchto plodin. Když se objevila hrozba pandemie a s ní spojených astronomicky vysokých cen za dopravu, farmáři zkrátka nebyli ochotni nebo schopni dodat DIPS suroviny. Navíc kvůli dopravním omezením nemohla Diana dodat výrobky svým zákazníkům do Manily a dalších oblastí s velkými trhy. Musela si pronajmout vozidla za vyšší ceny a spokojit se s nižšími výdělky, takže se její finanční příjem výrazně zmenšil.
Navzdory těmto problémům dokázala Diana svou produkci navýšit, vyjednat se zemědělci výhodnější podmínky dopravních nákladů a vymyslet invenční řešení týkající se způsobů platby. Fakt, že její produkt ze zázvoru a kurkumy Ginger 45 Turmeric and Salabat považují někteří místní obyvatelé za vynikající prostředek k posílení imunity a k boji s COVID-19, poptávku po tomto výrobku ještě zvýšil.
Když se zavřely školy, náš trh zmizel – příběh ASAPKAPA
Po tajfunu Haiyan v roce 2013 založila skupina zemědělců v městě Guiuan s podporou Ministerstva zemědělství sdružení ASAPKAPA. Jeho cílem bylo podpořit produkci manioku, oblíbené kořenové plodiny a přispět ke zvýšení jeho hodnoty tím, že budou vyrábět maniokové lupínky. Členové asociace se účastnili základního školení a získali počáteční kapitál pro své podnikání. S podporou projektu ESIP Člověka v tísni začala ASAPKAPA postupně úspěšně pronikat na trh, přičemž cílila především na školní jídelny. Přestože prodej byl relativně nízký (zhruba 8 000 balíčků maniokových lupínků za měsíc), dalších 600 euro, které každý měsíc dostali, znamenalo pro 25 členů asociace důležitý příjem, zajišťující stálý a fungující trh pro výrobu z manioku.
Bohužel omezení související s COVID-19, které vláda v polovině března 2020 nařídila, zahrnovala také okamžité uzavření všech škol. Dosavadní hlavní zákazník asociace ASAPKAPA, tedy školní jídelny, přes noc zmizel. Dalším důležitým odběratelem na trhu byly pro ASAPKAPA veletrhy nabízející menším spolkům možnost představit své výrobky širší veřejnosti. Členové ASAPKAPA se dlouho připravovali na obrovský veletrh, který se měl konat v březnu 2020 a investovali do výroby nad rámec té obvyklé, aby mohli své výrobky na veletrhu prezentovat. Kvůli nařízením se ale veletrh zrušil. Protože maniokové lupínky nemají dlouhou trvanlivost, většina zásob přišla vniveč a asociace ASAPKAPA přišla o 80% kapitálu. O většinu možností prodávat své produkty ASAPKAPA přišla, takže asociace výrobu zastavila a všech osm zaměstnanců propustila. Členové asociace do ní dosud dodávali čerstvý maniok a nyní byli nuceni prodat plodinu na místních trzích, kde jsou ceny nízké a konkurence tvrdá.
Tyto události přiměly členy asociace ASAPKAPA pátrat po jiných podnikatelských příležitostech. Krize způsobená COVID-19 vedla k růstu poptávky po produktech, které posilují imunitu. Členové ASAPKAPY si nemohli už dále dovolit být závislí na trhu s čerstvým maniokem, takže se rozhodli zaměřit se na různé druhy zeleniny a také na motýlí hrachový květ, který se používá jako přírodní potravinářské barvivo a využívá se také v tradiční medicíně. Čaj z tohoto květu je bez kofeinu, je bohatý na antioxidanty a považuje se za nápoj velice prospěšný zdraví. Výrobny a zařízení, která ASAPKAPA v současnosti vlastní, lze využít na výrobu tohoto čaje a asociace se v současné době zabývá novými způsoby využití tradičních produktů. ASAPKAPA chtěla opět obnovit provoz, proto se účastnila vládního programu na podporu malých podniků postižených pandemií.
Přestože krize kvůli COVID-19 měla vážný dopad na asociaci i její členy, kreativita, kterou asociace ukázala, jim dává naději v optimistickou budoucnost. Člověk v tísni bude asociaci ASAPKAPA v této nelehké době nadále poskytovat potřebné rady.
Během krize lidé vyhledávají zdravé výrobky– příběh Island’s Best
Kalamansi je citrusové ovoce a v jižní Asii je velmi populární. V tradiční filipínské kuchyni se často využívá jako koření, k výrobě nápoje nebo marinády. V roce 2009 se Rosario Amoroto a její manžel Carmelito rozhodli experimentovat se zpracováním koncentrátu z kalamansi pod názvem Island’s Best Food. Start-up měl počáteční kapitál pouhých 10 euro, pomohly však programy místních vládních institucí s cílem podpořit malé podnikatele. Díky této pomoci se začalo manželům podnikání dařit a spektrum svých produktů z kalamansi rozšířili na šťávu, želé a extrakt.
Projekt ESIP Člověka v tísni poskytl podnikatelům další potřebnou podporu spojenou například s budováním kapacit a pomohl Island’s Best uzavřít také smlouvu s dodavatelem, který dodává zboží do 70 supermarketů v Manile. Díky dalším institucím se společnosti podařilo zmodernizovat a vylepšit své výrobny a podnikání začalo vzkvétat. Průměrně společnost měsíčně zpracovala šest tun kalamansi a výdělky z prodeje dosahovaly měsíčně tisíců euro. Island’s Best vytvořil pracovní místa pro sedm místních zaměstnanců a také zajistil stálý odběr velkému počtu zemědělců, kteří si díky tomu mohli dovolit poslat své děti do školy.
Stejně jako všechny ostatní start-upy, které Člověk v tísni navštívil, musel Island’s Best v březnu 2020 své výrobny kvůli pandemii zavřít, ale o měsíc později byla produkce opět obnovena. Kalamansi se považuje za skvělý posilovač imunity, a proto poptávka po jeho výtažku během pandemie značně vzrostla. Nicméně i Island’s Best měl problémy, protože ceny čerstvého kalamansi se zdvojnásobily, zatímco vláda ceny pro spotřebitele zmrazila, aby nedošlo k inflaci. Ceny surovin se tak pro Island’s Best zdvojnásobily, zatímco prodejní ceny se zvýšit nesměly. Došlo k exponenciálnímu růstu výdajů za dopravu a bylo velice obtížné získat balící materiály. Protože klienti společnosti, kteří bydlí v Manile, své objednávky rušili, Rosario našla nové zákazníky a výrobnu upravila. Rozhodla se zaměřit jen na výtažek z kalamansi, který začala prodávat v menších balíčcích, po kterých byla poptávka vysoká.
Díky kreativnímu přístupu a navzdory nižší ziskové marži se Amorotovým podařilo zvýšit produkci, přibrat další zaměstnance a také zajistit odbyt kalamansi většímu počtu drobných zemědělců. Dokonce byli podnikatelé schopni některé své zaměstnance finančně i materiálně podpořit během krize. I když pandemie ještě zdaleka nepominula, omezení se postupně rozvolňují a Rosario doufá, že se svými produkty opět pronikne na lukrativní trh v Manile a přitom si ponechá současnou novou klientelu. Ráda by získala další kapitál, aby brzy mohla podnikání dále rozšířit.
