"Pomohu kdykoli, kdy cítím, že člověk je v právu, ale není schopen se ho sám domoci."

Dobré ráno Evo, můžeš se našim čtenářům prosím představit?

Jasně! Ahoj, jmenuji se Eva Pernicová. Je mi 41 let, jsem vdaná a mám dvě dcery. Bydlím s rodinou v domku se zahradou v malé vesničce za Kladnem. Bydlí s námi také moje maminka, a protože je domek velký, bydlí u nás už více než deset let kamarád z Ukrajiny. Máme rádi zvířata, a tak s námi v domku ještě žije pejsek, sedm koček, králíci a slepice.

Jaká je tvá pracovní pozice pro ČvT a jak dlouho se jí už věnuješ?

V Člověku v tísni pracuji celkem rok a dva měsíce. Nejdříve na pozici terénního pracovníka a od října mám poloviční úvazek terénní pracovnice a půl úvazek dluhového poradce.

Čili se věnuješ dvoum úvazkům zároveň? Můžeš prosím přiblížit, co obnáší ten úvazek terénní pracovnice?

Jako terénní pracovnice chodím do rodin, kde řeším problémy s lidmi, kteří potřebují poradit. Problémy se často týkají bydlení, důchodů, dávek hmotné nouze či pracovně právních vztahů. Pomáhám lidem kontaktovat příslušné úřady, vyplňovat formuláře nebo pomáhám při sepisování různých žádostí či návrhů.

A ten druhý úvazek? 

Dluhové poradenství. Jakožo dluhový poradce lidem pomáhám se zjišťováním výše jejich dluhů a pomáhám jim se v problémech zorientovat. Často se snažím lidem zprostředkovat komunikaci s věřiteli a také s exekutory. Pokud je to možné snažíme se exekuce zastavovat, domlouvat splátkové kalendáře a sepisovat insolvenční návrhy. 

To musí být strašně moc stresující, může člověka taková práce vůbec  bavit?

Může. Baví mě to  a to dokonce hodně! Nejvíce asi situace, kdy cítím, že člověk je v právu, ale není schopen se ho domoci. Když už třeba sám ztratil sílu bojovat. Pak mu mohu dát znovu naději a podporu do dalšího boje a pomoci mu tak s uplatněním jeho práva. A když se to podaří, je to radost. Na téhle pozici mě baví především to, že je to práce s lidmi a setkávání s osudy, které nejsou všední. Že si mohu zítřek, jak chci naplánovat, ale je jisté, že vše bude jinak, protože život plánovat nejde. Jsem moc ráda, že můžu dělat takovou práci. 

A co nějaké odreagování, co děláš ve volném čase, když nepracuješ?

Když nepracuji a nepřemýšlím nad tím, co jsem zapomněla poslat a napsat, komu jsem zase nezavolala,apod...  tak si ráda přečtu pěknou knížku, nejraději historickou, porýpu se na zahradě, jdu na procházku se psem nebo se jen tak toulám lesem. 

Závěrem rozhovoru máš možnost vzkázat všem čtenářům/klientům/fanouškům cokoli – co to bude?

A pak bych všem chtěla vzkázat, aby byli tolerantní a neodsoudili člověka podle prvního dojmu.