Práce, domov, práce!

Publikováno: 17. 5. 2016 Doba čtení: 2 minuty
Práce, domov, práce!
© Tereza Hajdúová

Paní Danu jsem potkala poprvé, když za mnou přišla s pláčem, abych jí poradila, co může dělat. Tehdy jí vypnuli vodu, ale ne kvůli tomu, že by sama neplatila, ale protože majitelé domu peníze, které jim pravidelně a vzorně odevzdávala, dále neposílali. Na domě samotném visela exekuce a s jeho majiteli nebyla pražádná rozumná domluva.

Představte si tedy starší dámu, která skoro celý život žije v jednom domě, kde má své kořeny. Jediným pro ni přijatelným řešením bylo, že si bude nosit vodu domů odjinud sama. Místní ředitel školy a stejně tak i já jsme jí tedy nabídli, aby si k nám kdykoli pro vodu zašla. Bydlení tedy sice optimální nebylo, ale paní Danu trápilo především to, že nemá práci. Celý život pracovala jako tkadlena, na kterou se vyučila a pak spoustu let uklízela po nocích autobusy. Byla zvyklá na pracovní režim, na určitý příjem a najednou neměla pevnou půdu doma, práci žádnou.

Společně jsme sepsaly životopis, který byl plný roků dřiny. Paní Dana byla při našem prvním setkání bez práce již nějaký ten pátek, její sebevědomí klesalo a psychicky ji to ničilo, její snaha a vůle ale přetrvávala. Životopis jsem nejprve vytiskla dvacetkrát, ale hned druhý den paní Dana přišla znovu a potřebovala jeho další kopie. Systematicky obcházela každou firmu v Ústí nad Labem, a protože neměla na jízdenky MHD, tak chodila pěšky, až z toho měla puchýře a zdravotní problémy. Dodnes si pamatuji její zničený výraz, ale zároveň odhodlání v očích. Toto se opakovalo několik měsíců. Mezitím si paní Dana půjčila na kauci a za pomoci rodiny se přestěhovala do lepšího bydlení.

Když jsme se znovu viděly, řekla jsem této úctyhodné dámě, že si ji představuji někde u dětí ve škole nebo nejlépe jako školnici. Po nějakém čase mi paní Dana zavolala, že má konečně práci! A hádejte jako co? Dělá školnici v místě bydliště, odkud původně musela odejít. Když jsem ji ve škole navštívila, pyšně mi otevřela dveře s klíčem na krku. Byla moc šťastná a připomněla mi, že na tuhle práci jsem ji namotivovala já. Moc děkovala za to, že jsem jí pomohla se z toho všeho dostat a já jí znovu připomněla především její úsilí, jež stálo za jejím úspěchem. Vše není samozřejmě vždy tak růžové, ale prozatím má smlouvu na rok a jsem si jista, že se osvědčí a jednou půjde zaslouženě do důchodu.

Autor: Tereza Hajdúová, terénní pracovnice

Související články