Pracuji s lidmi, kteří mají startovní čáru jinde, než si většina populace umí představit

Jak bys Ty sama přiblížila, kdo je vlastně Jarka?

To je hodně těžká otázka. Ale myslím, že jsem mnohem temperamentnější, než jak působím na lidi na první dojem. Pak jsem třeba během Covidu zjistila, že jsem dost společenská, že potřebuju mít kolem sebe lidi. V tom mi ta moje práce právě vyhovuje. Taky mám ráda příběhy. To je to, co mě životem provází. Rozhodně potřebuju dělat něco, co má smysl. Když mi to nedává smysl, tak se do toho těžko nutím. A teď mě jednoznačně charakterizuje mateřství. Mám šestiletého syna, který nastoupil v září do první třídy.

Jaké to je mít doma prvňáčka v téhle složité době?

Obecně je pro mě zvláštní mít doma prvňáčka. Ten náběh na to byl úplně nový. Ráno vypravit do školy, odpoledne příprava do školy. No a najednou přišlo zavření škol a 100% příprava do školy doma. Často mě napadá, jak těžké to mají lidi, kteří mají doma dětí víc. Díky tomu chápu rodiny, se kterými pracuji, že tahle situace je opravdu těžká. A to je tam teď mnohem větší podpora ze strany škol, na jaře tam nebylo skoro nic.

Jak tu podporu ze školy vnímáš? Myslím konkrétně v případě Tebe a Tvého syna.

Podpora probíhá především ve formě online výuky. Je to jednou denně na hodinu. Pro děti je skvělé být v kontaktu s ostatními spolužáky. Já to ale vnímám při učení se synem v první třídě i jako zátěž, protože malé děti samy výuku často nezvládají. Je to takový tlak na rodiče, jestli na nic nezapomněl, jestli všechno splnil. Navíc jsem přišla na to, že se mi těžko vrací do dětského věku. Člověk je někde dál a někdy je obtížné vrátit se na dětskou úroveň a uvědomit si, že tři mínus dvě není samozřejmost, že to to dítě zkrátka vidí poprvé v životě. Stálo mě to pár nádechů a výdechů. A zase je to něco, co se mi vyplácí v pracovním životě. I když je člověk empatický a komunikativní, tak tahle vlastní zkušenost je důležitá. Můžu pak rodinám říkat svou vlastní zkušenost, že jsou věci, se kterými se děti setkávají poprvé v životě a je potřeba si to jako rodič uvědomit. I rodič se to musí naučit.

Takže je potřeba, aby pracovník s rodinami měl svou vlastní rodinu?

Nezbytné to není, ale mohou mít na tyhle věci jiný náhled. Takový pracovník bez dětí zas může mít jiný úhel pohledu a může pomoci jinak. Můžou mít větší nadhled, kdežto já zase možná víc chápu, co ty rodiny prožívají, co cítí. Aspoň s ohledem na ty děti.

Pro archeologii mě nadchla moje dějepisářka 

Ty jsi studovala sociální práci?

Ne, já mám vystudovanou archeologii tady v Plzni. A v současné době studuju ještě dálkově arteterapii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Jsem ve druháku a je to tříleté bakalářské studium.

Archeologie není moc obvyklý obor. Co Tě k tomu přitáhlo, věnovala ses tomu i pracovně?

Já měla po střední škole vizi, že se budu věnovat arteterapii. To bylo složité, protože ta se dá studovat jen dálkově v Českých Budějovicích. A já zároveň věděla, že chci být takový ten klasický student, takže to pro mě nebyla ta správná varianta. Nabízela se právničina. Rozhodla jsem se podat přihlášky na obory, které mi přišly pro mě vhodné, a jednu jsem si podala na obor, který mě fakt zajímal, a to byla archeologie. Měla jsem skvělou dějepisářku, nadchla mě. Byl to takový dětský sen a nakonec jsem tam skutečně nastoupila. Táta mi říkával, že když se nebudu učit, budu kopat hroby. A vlastně měl nakonec pravdu :-) Jako archeolog jsem pracovala asi rok plus celý studium po brigádách jako dokumentátor ve výzkumu a tak. Ještě i na konci mateřský dovolený jsem strávila léto po výzkumech.

Proč ses tomu přestala věnovat?

Je to pro ženskou těžká práce. Zaměstnavatelé mají pocit, že tuhle práci děláte se zájmem a nadšením, což je samozřejmě pravda, a že vás za to nemusí ohodnotit. Ale něco jíst musíte. Peněz nebylo zrovna moc. A druhá věc je, že někdy pod sebou sice máš lidi, ale někdy zkrátka musíš kopat sama. A pak je to fyzicky těžká práce s lopatou a krumpáčem. Navíc se jezdí po různých koutech republiky, spí se na ubytovnách a předpokládá se, že se téhle práci obětuješ. A to já jsem nechtěla. Je to práce krásná, svobodná profese, která přináší poznání, ale náročná v mnoha ohledech.

Vzpomínáš si na nějaký nález, který byl pro Tebe něčím významný?

Ještě na praxi v rámci studia jsme tehdy v jedné zaniklé středověké vesnici našli celou mísu. Člověk odkryl ty polámané střepy, které ale dávaly dohromady celek, a řekl si jo, teď jsme se dotkli něčeho, co měl člověk naposledy v ruce ve středověku. Bylo to zasypané pod zemí a člověk přemýšlel, proč si to ti lidé neodnesli sebou, proč to tam zůstalo. Pamatuju si, jak jsme to se spolužáky ometali těma štětečkama – což se mimochodem v archeologii vlastně vůbec nedělá – a fotili jsme se u toho ještě starým digitálním foťákem. Od té doby jsem našla víc takových věcí, ale tohle bylo poprvé.

A proč ses od archeologie vydala cestou sociální práce?

Několik let jsem pracovala na úřadu v rámci památkové péče. Už během studia jsem se hodně zabývala stavbami, měla jsem k tomuhle zaměření nakročeno. Jenže jsem v práci začala mít pocit, že ač je hezká, tak že lidem díky byrokracii klademe omezení a překážky místo toho, abychom jim pomáhali. Přestala jsem to chtít dělat. Vnímala jsem, že úředník má být služba lidem, ale přitom to lidem ani památkám až tolik nepomáhá. Ale já chtěla dělat něco pro lidi, a tak jsem začala hledat něco nového. Do toho jsem si řekla, že tím správným směrem by mohla být arteterapii, a tak jsem začala studovat dálkově a rozhodla se změnit i práci.

Měla jsem strach, jestli ustojím těžké příběhy lidí

Proč sis vybrala zrovna Tíseň?

Já byla dlouhá léta členem Klubu přátel, takže tam byly sympatie k téhle organizaci. Hledala jsem cíleně podobnou práci jako je ta, kterou teď dělám, i když jsem měla strach, jestli to zvládnu, protože mi bylo jasný, že to je práce náročná.

Dokážeš konkrétněji popsat, z čeho přesně jsi měla strach?

Jestli ustojím ty těžký příběhy lidí a tu občasnou bezvýchodnost, že občas se ten osud nedá moc změnit nebo aspoň ne rychle. Ale zase si myslím, že je dobrý, že jsem starší a že už vím, že takhle je to i v reálném životě, že člověk zkrátka něco nevymlátí hlavou o zeď, ale že se musí radovat z malých úspěchů.

Cítila jsi v začátcích dostatečnou podporu?

Podpora byla ohromná, až mě to překvapilo. Nastoupila jsem do Rokycan a v rámci týmu jsme si všichni neskutečně sedli. A kromě týmu jsem měla i velkou podporu své koordinátorky Jitky Kylišové. Nechala mě do toho pomalu vplout. Tehdy jsem měla pocit, že je to všechno hrozně pomalý, že pracuju pomalu, ale dneska na to vzpomínám s tím, že za tohle období děkuju. Bylo to skvělý a přišlo to všechno ve správnou chvíli. Postupně jsem sbírala pracovní sebevědomí – díky přístupu, reálnému zaučování na stážích, viděla jsem, jak to dělají moje kolegyně – každá k tomu měla jiný přístup.

Chceš do budoucna zůstat v téhle práci nebo by ses ráda věnovala víc té arteterapii?

Mám nastavenou takovou hranici – až se mě přestane dotýkat to, co se těm lidem děje, začne mi to být jedno, tak je to blbý a bude na čase s tím skončit. Záleží mi na tom, abych svou práci dělala kvalitně, aby to pro lidi mělo opravdový přínos. Nechci to dělat jen proto, abych si odškrtla nějakou čárku, jako to vidím u některých úřednic, které vyhořely. Nechci si práci nosit domů, ale zároveň když už v té rodině jsem, snažím se na ně zaměřit naplno.

Co v poslední době v rodinách řešíš?

Z 80% jsem s rodinami momentálně v kontaktu telefonicky. Řešíme především věci, které hoří. Narážím na velké problémy se zprostředkováním potravinové pomoci. Spousta rodin bude mít v nejbližší době potíže v návaznosti na prodloužení nouzového stavu. V řadě rodin přichází velký pokles příjmů. Nejsou to příjemné situace. Potřebuju, aby mi ti lidé prokázali, že jim příjmy skutečně poklesly, abych jim mohla pomoci, ale zároveň nechci, aby si mysleli, že jim nevěřím, že zpochybňuju jejich problémy. Ale snažím se nebýt úřednická. Jsem ráda, že díky sbírce SOS Česko můžeme lidem takto vypomoci, když jiné zdroje začaly selhávat. Někdy vím, že se do rodiny musím vydat osobně aspoň na krátkou návštěvu. Potřebujeme třeba vyplnit nějaké dokumenty nebo už ze zkušenosti vím, že po telefonu mi často řeknou, že se nic neděje a vše je v pořádku, ale na místě pak zjistím, že se zhoršily problémy s dětmi, že si vzali nutně půjčku apod. Kdybych se s nimi nesetkala, nezmíní to.

Můžeš uvést na nějakém konkrétním příkladu, jak na rodiny současná krize dopadá?

Například mám rodinu, kde partner paní, se kterou spolupracuji, pracuje v gastronomii, takže tam je jasné, že ty příjmy poklesly. Nějakou dobu pracoval ve výdejním okénku, které už se firmě ani nyní nevyplatí mít otevřené. I když se to majitel snaží řešit, tak výsledkem je pokles příjmů. Navíc lidé mají různé typy smluv, část mzdy mají pevnou a zbytek třeba formou odměn a o odměny okamžitě přicházejí. V jiné rodině do toho zasáhlo zase vyhlášení karantény. Firma omezila provoz, takže dotyčný člověk nemá odpracováno tolik, kolik by potřeboval a kolik míval. S propouštěním jsem se setkala spíš po první vlně, kdy byl pán ve zkušební době okamžitě propuštěn. V další rodině zase paní chtěla nastoupit do práce, ale má doma 5 školou povinných dětí, které najednou nechodí do školy. Byla domluvená na střídání u dětí s partnerem, ale teď prostě nastoupit nemůže. Neřeší to ani nástup do školy prvních a druhých ročníků, ta situace je hrozně nejistá. Taky vztahy v rodinách se vyostřují, jak jsou spolu všichni doma. Po telefonu mi lidé říkají, že se nic nemění, ale mění. Děti vnímají současnou situaci, víc třeba zlobí, protože se vnitřně momentální situace bojí. Prohlubují se výchovné problémy. Sama to vidím a řeším podobné věci i doma.

Spolupráce s kolegy z jiných služeb může být v rodině velkým přínosem

Zmínila jsi problémy s dětmi v rodinách, ať už výchovné nebo školní. Spolupracuješ na nich nějak s kolegyněmi ze služby podpora vzdělávání?

Určitě a je to skvělá věc. Třeba s kolegyní Anetou Sklenářovou máme jednu rodinu v case managementu. Anet v rodině řeší hodně učení a je v tom báječná, protože aktuálně je to v rodině ta hlavní věc, a já pak s rodinou řeším ostatní věci. Díky tomu se ta rodina hodně zvedla, jsem ráda, že jsem Anet ke spolupráci přizvala.

Mohla bys situaci v rodině víc popsat?

Je to rodina, kde maminka původně neměla v péči své dvě starší děti ve věku 13 a 10 let. Děti žily s otcem. Ten zemřel a děti se ocitly v péči matky. Ona už v té době měla s novým přítelem malého syna. Byla to první rodina, se kterou jsem já osobně začala spolupracovat. Kromě jiného jsme často při konzultacích narážely na problémy s učením a výchovné problémy starších dětí. Rodina měla malý byt, nejmladší syn byl dost bezhraniční, starší děti neměly moc prostor na učení a zároveň tam postupem času vyvstalo podezření na poruchy učení. Měly jsme posudek z pedagogicko-psychologické poradny, individuální vzdělávací plán ze školy, ale mně přišlo, že není moc dobře vedena podpora syna ze strany školy. Nejstarší syn je nadprůměrně inteligentní, ale výsledky tomu neodpovídaly. Dcera na učení zas byla hodně sama. Maminka nevěděla, jak jim látku vysvětlovat, chyběly tam kompetence matky ty děti učit. Sama říkala, že tomu nerozumí. Po domluvě s mojí koordinátorkou jsem proto do spolupráce zapojila kolegyni Anetu. Ta kromě doučování zařídila taky zapůjčení počítače do rodiny, aby děti měly všechno potřebné pro online výuku. Byl to velký přínos.

Ty situace, do kterých se rodiny dostávají, zní hodně obtížně.

Jsou obtížné. Hodně jsem se zabývala myšlenkou, že Ti lidé, kteří za námi přicházejí, to mají hodně těžké. I já jsem kolikrát překvapená, s čím se musí potýkat, s jakými překážkami. A všechno jenom proto, že tu startovní čáru mají někde jinde, než si většina populace umí vůbec představit. Kolikrát je obdivuju, kam to dotáhnou. A to mě právě na té práci těší. Já si nepřijdu, že bych ty lidi někam našťouchávala. Já jim jen pomáhám, ale jinak je to jejich cesta a taky jejich výsledky. A ty výsledky jsou často obdivuhodný.

Co děláš, když nepracuješ a nevěnuješ se synovi?

Maluju, to je pro mě ohromný relax. Výhoda je, že je to čas jenom pro mě a můžu to vytáhnout kdykoliv. Jsem takový noční tvor a samouk. Zkouším různé styly a techniky. Baví mě přicházet na to, jak se zlepšovat. Taky bych si ráda četla, ale málokdy si najdu tu chvilku na to, abych měla úplný klid. Strašně fajn jsou taky procházky do přírody. A studuju – to beru vlastně taky jako zájem. Je to pro mě cesta zpátky do studentského života. Jednou za 14 dní se sbalím a odjedu do Budějovic. Spím tam na faře ve spacáku. Už je ten studentský život někdy náročný, ale člověk tam potká nové lidi, mám tam nové kamarádky, a to je paráda. Jsou na podobné vlně, věkově jsou mi často blízké, takže řešíme podobnou životní etapu. Zajímavé je, že často dělají v neziskovém sektoru stejně jako já.