"Dobrovolník i doučované dítě by se měli rozvíjet navzájem"

Publikováno: 27. 9. 2019 Doba čtení: 13 minut
© archiv Anety Sklenářové

Aneta Sklenářová rozšířila náš tým na Rokycansku na jaře letošního roku. V Tísni pracuje s dětmi a koordinuje dobrovolníky, kterých by ale potřebovala najít mnohem více. Ráda je svědkem situací, kdy se dobrovolník a dítě obohacují a rozvíjejí navzájem. V roce 2016 vyhrála soutěž Hledá se LEADr., což jí přineslo nejen stáž v Evropském parlamentu, ale především ji to významně osobnostně ovlivnilo. 

Co jsi dělala, než jsi nastoupila do Tísně?

Pracovala jsem necelý rok ve výzkumné sociologické agentuře. Kvalitativní sociologie tam bohužel bylo minimum, nebavilo mě to a především mě to nenaplňovalo. Když jsem si představila, že takhle má vypadat můj život, tak jsem se vyděsila.

Ty jsi studovala sociologii?

Ano. Pocházím z Tachova, kde jsem studovala na víceletém Gymnáziu, a pak jsem se přemístila do Plzně, kde jsem vystudovala právě sociologii.

Než se dostaneme k Tvojí práci v Tísni, tak by mě zajímalo ještě něco jiného. Slyšela jsem, že se snažíš rozběhnout nějaký vlastní projekt.

Ano, společně s kamarádkami ve svém volném čase zakládáme vlastní projekt, který jsme začaly plánovat letos na jaře. Hledáme v second handech kvalitní a nadčasové oblečení a to pak přešíváme ve spolupráci s maminkami samoživitelkami.

To je super myšlenka. Jak ses k tomu dostala?

Byla jsem dost nešťastná z předchozí práce, než jsem nastoupila do Tísně. Potýkala jsem se s tím, že chci pracovat někde, kde moje práce bude mít sociální dopad. Povídala jsem si o tom s mou kamarádkou a té to taky dávalo smysl. Rozhodly jsme se, že vytvoříme projekt, kde se budeme realizovat tak, jak chceme my. Ona řeší s další kolegyní především produkt a já cílovou skupinu zaměstnanců. Mamka byla taky samoživitelka, znám potřeby této skupiny, takže mi to přišlo jako ideální volba.

Vzpomínková místnost pro seniory

Tak přeji, ať projekt úspěšně běží! Vím, že tohle není ale Tvůj první projekt v sociální oblasti.

Asi narážíš na soutěž Hledá se LEADr.

Přesně tu mám na mysli. Co to bylo za soutěž?

Byla to soutěž pro jedince ve věku 17 – 25 let, kteří se chtějí aktivně zapojit do dění ve svém okolí. Je to taková kombinace soutěže a vzdělávání jednotlivých účastníků. Organizuje ji Jeden svět na školách.

S čím jsi do soutěže vstupovala?

Měli jsme ve škole předmět zaměřený na etnografický výzkum a naším úkolem bylo pozorovat nějaké prostředí. Vybrala jsem si domov pro seniory a docházela tam na pozorování. A paní doktorka z katedry nám hodně kladla na srdce, abychom se snažili tam v rámci své praxe po sobě něco zanechat. No a já to vzala asi doslovně. Zjistila jsem, že by bylo potřeba tam oplotit ten pozemek, a začala jsem zjišťovat, jak by to šlo zařídit. No a v rámci toho jsem na facebooku narazila na Hledá se LEADr.

A jak jsi dopadla?

Vyhrála jsem.

To je velký úspěch. A jaká byla výhra?

Tak jednak finanční a jednak jsem se mohla zúčastnit stáže v Evropském parlamentu.

To zní skvěle. Jaké to bylo?

Co se týká práce v Bruselu, tak má stáž u pana Niedermayera byla skvělá. Luděk Niedermayer je podle mě člověk na pravém místě, oceňuji jeho práci, ale i osobnost. Dával mi na stážistu velké pravomoce, důvěřoval mi, zajímal se o můj názor. Byla to velmi pozitivní profesní zkušenost.

A finanční odměnu jsi tedy využila na oplocení Domova pro seniory?

No získat finance na oplocení se vlastně povedlo už během soutěže, takže jsem nakonec finanční výhru věnovala na vznik reminiscenční místnosti v domově.

Můžeš mi popsat, co je to reminiscenční místnost?

Je to místnost, která je designovaná tak, aby na člověka dýchla atmosféra starých časů a oni se v ní cítili příjemně a mohli být obklopeni nábytkem, obrazy a dekoracemi, které připomínají seniorům jejich dřívější život.

Přinesla Ti soutěž kromě výhry ještě něco?

V hodně věcech jsem se díky soutěži zdokonalila, naučila jsem se mluvit před lidmi a pochopila, že svých slov musím mnohdy vážit a pořádně je promyslet. Naučila jsem se komunikovat s lidmi, kteří mají jiný názor, a inspirovat se. Urovnala jsem si své názory, mnoho z nich jsem opustila, protože ve skutečnosti nebyly mé, a hlavně jsem se naučila je hájit. Osobnostně jsem se změnila, naučila jsem se, kdo jsem a co od sebe samotné chci, a to je pro mě důležité. Hodně jsem se uzavřela, ale vůbec nejsem sama. Mám kolem sebe skvělé a inspirativní lidi a úžasnou práci.

Jaký byl vlastně průběh celé soutěže?

Tak první kola jsou především vzdělávací. V rámci několikadenních workshopů jsem měla možnost svůj projekt podrobněji připravit, a to s pomocí expertů z různých oborů. A vybraní lidé pak postoupili do samotné soutěže. Tam jsem pak například absolvovala stáž na místním zastupitelstvu nebo debatu moderovanou Václavem Moravcem.

Na jaké téma ta debata byla?

Otázky se týkaly politiky, školství, Evropské unie, ale taky třeba kladů a slabin projektu druhého soutěžícího.

Chlapec se cítil být šikanován, učitelka tvrdila opak

Když se vrátím k práci v Tísni, čemu se tedy věnuješ konkrétně?

Pracuju v rámci služby podpora vzdělávání. Mojí hlavní náplní je doučování a koordinace dobrovolníků na Rokycansku, kteří nám s doučováním pomáhají. Ale není to jen o doučování, součástí jsou i například doprovody do školy, na úřady, pokud je to potřeba. Rodiny se na mne mohou v souvislosti se vzděláváním a rozvojem jejich dětí obracet i s jinými věcmi. Mým cílem je, aby poskytovaná služba fungovala pro celou rodinu a byla pro ně přínosem.

A v jaké situaci jsi třeba rodinu doprovázela?

Přiblížím ti to na příkladu. Byla jsem oslovená školou s tím, že jeden žák potřebuje garanta na individuální výuku. Škola chtěla, abychom se garantem stali my jako organizace, což není možné, není to v našich kompetencích. Odmítli jsme to a následně jsme byli přizváni na takové setkání, kde jsme se sešli společně se zástupci školy, poradny, Diakonie a zaměstnanců z OSPODu. Řešilo se tam, jak je všechno špatně. Chlapec se ve škole cítil, že je šikanován, učitelka zase tvrdila, že je to přesně naopak. Babička, která má chlapce v péči, zase při každé připomínce vybuchla. Rodina chtěla pro chlapce individuální vzdělávání, protože tvrdili, že situace ve škole má na něj psychosomatické následky. 

V té době už měsíc nechodil do školy. Celý problém se řešil pak několik týdnů, nastavovali jsme společně pravidla. A zvládli jsme to. Já jsem chlapce během dvou týdnů připravovala, aby mohl být přezkoušen ze všech předmětů a zvládl dokončit ročník. Sepsali jsme pravidla pro všechny účastníky, které je potřeba dodržovat – pro babičku, pro chlapce, pro třídu, do které chlapec chodí, a samozřejmě pro pedagogy a školu. Chlapec měl za úkol vybrat si ve škole člověka, kterému věří a na kterého se obrátí vždycky, když bude cítit nějaký problém.

Koho si vybral?

Vybral si jednu asistentku pedagoga. Ta je od letošního roku navíc jeho asistentkou, takže je to na velmi dobré cestě. Z toho mám velkou radost.

Dobrovolník i doučované dítě by se měli obohacovat a rozvíjet navzájem

S jak velkými dětmi pracuješ?

Tak máme ve službě děti od 6 let, ale já osobně pracuji momentálně s dětmi od čtvrté do osmé třídy.

A kolik těch dětí momentálně na Rokycansku je?

Tak když vezmu v potaz nejen děti, se kterými pracuji já ale i moje kolegyně, tak se momentálně bavíme cca o 25 dětech, které máme ve spolupráci a několik dalších by ještě naše služby potřebovaly. A velká část z nich by potřebovala dobrovolníky. Momentálně vůbec není v našich silách jim všem doučování zajistit.

Kolik máš v současné době dobrovolníků?

V tenhle okamžik máme jednu dobrovolnici, která, věříme, že bude v doučování pokračovat, a jednoho zájemce o dobrovolnictví. Těším se, že k nim teď na začátku školního roku přibydou i další. Bude fajn dávat dohromady nové dobrovolníky s jednotlivými dětmi tak, aby to bylo přínosné pro dítě, ale také obohacující pro dobrovolníka, aby si vzájemně seděli. Těším se na ty vztahy, které mezi nimi budou vznikat.

Je důležité, aby mezi dobrovolníkem a dítětem byl vztah? Nestačí jen prostě doučovat?

Já myslím, že celá služba právě není jen o doučování, ale o mentorování. To znamená, že dobrovolník děti rozvíjí třeba tím, že si s nimi povídá o nějakém problému. Neříká jen to, co je správné, není v roli učitele, ale někdy zkrátka říká to, co prostě to dítě potřebuje slyšet, aby ho podpořil. Naše děti fungují lépe, když mají dostatek prostoru a času určitý problém pochopit. Není efektivní jim dávat jen tresty, když něco udělají špatně, ale musí to pochopit, musí se s nimi o každém vzniklém problému mluvit. Dobrovolník by pro dítě měl být kamarádem, starším sourozencem. Rodiče jim sice zajistí základní péči a mateřskou lásku, ale mnohdy chybí nadstavba. A to je úplně přirozené, v tu chvíli je ale skvělé, když do rodiny přichází dobrovolník a ukazuje a pomáhá rodině nadstavbu vytvořit.

Jakou nadstavbu myslíš?

Vždycky je skvělé, když si rodič najde čas, aby šel s dítětem na hřiště, probral s ním, jak se mu líbí nebo nelíbí ve škole, objal ho, pomohl mu s probíranou látkou. Ale naše rodiny často řeší mnoho existenčních problémů a pak si na nic dalšího nenajdou čas nebo přiznávají, že to sami nedokáží. Dobrovolník tak tomu dítěti může přinést právě tuhle nadstavbu a ta je mnohdy důležitější, než to samotné doučování. Hlavně u starších dětí. Může jim ukázat cestu k dalšímu vzdělávání, trávení volného času.

Jaký by tedy měl být dobrovolník?

Já mám pocit, že dobrovolnictví nabývá v dnešní době zvláštní význam. Když jsem vedla projekt v domově pro seniory, měla jsem na starosti dobrovolníky z jednoho gymnázia. Část z nich byli takoví „prospěcháři“ – a nemyslím to nijak zle, co za tím dobrovolnictvím něco hledali a měli tam ten jasný cíl - body do školy, praxi potřebnou ke studiu. A další skupinka byla jiná. Ti tam byli s vnitřním pocitem, že to prostě dělat chtějí. Neptali se, kolik hodin tam musí nebo nemusí strávit, chtěli to dělat. Dobrovolnictví pro mě není o tom, že někdo někde viděl super letáček a řekl si, že by z toho mohl něco mít. Ale že to chce dělat pro někoho jiného. A takoví lidé vážně jsou a je to super. To mi přijde u dobrovolníka zásadní. Pak to celé nebude jen o doučování, ale o tom, že to doučované dítě bude chtít být s tím dobrovolníkem, bude ho respektovat. Nebude to jen o tom, že za ním přijde na 45 minut matematiky a konec. Dobrovolník i doučované dítě by se měli obohacovat a rozvíjet navzájem, to je na tom to krásné.

Komunikace se školami zde je, ale není ideální

Může Ti dobrovolník pomoct ještě s něčím jiným než s doučováním dětí?

Určitě. Může s námi jezdit třeba na volnočasové aktivity. Já bych si moc přála vytvořit sérii aktivit, které s dětmi budeme dělat pravidelně. A byli bychom rádi, kdyby se do toho zapojili právě dobrovolníci. Nemusí mít čas každý týden doučovat, ale třeba jednou za měsíc nám pomoci zrealizovat nějakou volnočasovou aktivitu. Může přijít s čímkoliv, co ho baví, a třeba to zprostředkovat dětem.

S čím třeba?

Někdo umí hrát na nějaký hudební nástroj, vyrábět keramiku, malovat. Zkrátka cokoliv. Budeme rádi za každý nápad a každou pomoc.

A máte s dětmi už letos nějaké volnočasovky za sebou? 

Od března jsme se s dětmi věnovali několika vzdělávacím aktivitám a také sportovním aktivitám. Navštívili jsme Techmania Science Center, byli jsme společně na laser game, v aquaparku, pořádali jsme letní tábor pro děti z Rokycanska a pak také šestidenní kurz pro děti z dalších částí Plzeňského kraje. A mnoho nás toho ještě čeká.

Můžeš mi přiblížit, co plánujete?

Čeká nás Halloween a samozřejmě Vánoce, k tomu budeme připravovat mnoho aktivit. Připravujeme pro děti halloweenskou strašidelnou přespávačku, lampionové průvody a halloweenské tvoření. Na Vánoce určitě budeme tvořit krásné dárky pro rodiny a plánujeme také charitativní bazárek oblečení. V blízké době se chystáme jít do JUMP Arény, jejíž návštěvu si děti moc přejí.

Ještě Tě napadá, s čím by dobrovolník mohl pomoci?

No mohl by nám určitě pomoct s chodem našeho klubu v Rokycanech.

Řekni mi o něm něco.

Tak v klubu jsme se minulý rok scházeli s dětmi každou středu na dvě a půl hodinky. Letos se budeme potkávat každé pondělí. Máme přihlášeno 11 dětí. Hned jak děti dorazí, tak zasednou a udělají si úkoly do školy. Jakmile je dodělají, tak si je většinou rozdělíme a třeba hodinku se věnujeme nějakému problematickému předmětu. Buď si děti řeknou samy, že mají s něčím problém, případně to víme dlouhodobě, že je tam potřeba se na něco zaměřit. No a pak máme krátkou přestávku a zbytek klubu je zaměřený na hry, které si pro ně připravujeme předem. Někdy jsou to seznamovačky, jindy věci posilující tým, jindy jsou aktivity spíše vzdělávací. Taky jsme měli domluvenou arteterapii. Měla za námi jednou za čas přijít dobrovolnice věnující se arteterapii a pracovat s dětmi, ale bohužel to neklaplo. Takže kdyby se našel někdo, kdo by se dětem v rámci arteterapie nebo třeba muzikoterapie občas věnoval, bylo by to fantastické.

Kdo se může stát dobrovolníkem?

Kdokoliv, kdo je starší 15 let a má chuť pracovat s dětmi. Děti cca do té šesté třídy klidně můžou doučovat dobrovolníci od 15 let, u starších je pak vhodné mít i staršího dobrovolníka. Ale je to hodně individuální. Pokud je zkrátka ten člověk hodný, morální a má rád práci, kterou právě dělá, tak dítěti prostě nemůže předat nic špatného, vždycky ho může jen obohatit, a to je nejdůležitější.

Spolupracují s tebou školy na Rokycansku?

No to je otázka. Co vlastně znamená spolupráce? Já si myslím, že spolupráce tam je na té bázi, že mi zvednou telefon, když jim volám, že mi o dítěti něco zapíšou do notýsku, když je o to požádám, ale to je tak všechno. Když bude nějaký problém, tak někteří zavolají a ozvou se, ale rozhodně to není pravidlem. 

Problém se často řeší, až když je obrovský, místo, abychom se o něm bavili v okamžiku, kdy vznikal. Někdy se mi nelíbí jejich přístup, když se se mnou baví a říkají takové ty věty jako „vždyť vy jí znáte a víte, jaká je“, „vždyť vy víte, že by jí tam bylo líp“. Jako bychom měli být nějakým represivním nástrojem proti rodině, ale to nejsem. Jednám vždycky v zájmu dítěte. Ale je pozitivní, že dialog a spolupráce zde, přestože ne ideální, je a můžeme ji společně zlepšovat.

Nemusím mít v neděli depresi, že jdu v pondělí do práce

Spolupracuješ s dětmi jenom v Rokycanech nebo i v okolí?

Mám děti i mimorokycanské.

A odkud se k Tobě dostávají?

Rodiče se ozývají sami na základě toho, že jim nás doporučil buď někdo známý anebo škola. Často nám klienty doporučí i další organizace a úřady fungující na Rokycansku. Ten nejdůležitější krok ale vždy musí udělat rodič sám a zkontaktovat nás.

Co je podle Tebe typické pro Tíseň na Rokycansku?

Máme tady velký tým a díky tomu skvěle fungujeme napříč službami – od předškolního klubu, přes podporu vzdělávání a kariérní poradenství, až po terénní programy a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Často s celou rodinou pracujeme komplexně napříč různými službami, a to se vyplácí.

Baví Tě práce v Tísni?

Baví mě moc. Vidím tam reálný dopad té své činnosti. Ač někdy ten dopad může být malý, tak ho tam vidím. Nikdo nemůže říct, že v tom dítěti po naší spolupráci něco nezůstane. Každá aktivita a kontakt s dítětem má dopad. I když to může něco přehlušit, tak v tom dítěti to je. A celkově mě baví atmosféra organizace. Nemusím mít v neděli večer depresi, že se blíží pondělí a já jdu do práce. Ta práce mě baví a těším se do ní. A naše nadšení se pak odráží i na dětech. Celá naše filozofie mě baví. 

Autor: Tereza Králová

Související články