Rodina je nadevše

Publikováno: 7. 4. 2017 Doba čtení: 2 minuty
Rodina je nadevše
© ČvT archiv

Někteří lidé vidí město Ústí nad Labem jako místo, které by jim mohlo změnit život. Spatřují v něm určité jistoty a věří, že se jim bude konečně dařit. Toto je i případ paní Věry, která se s rodinou přestěhovala do Předlic a doufala, že všechno zlé, co je v životě potkalo je konečně pryč a nyní bude mít rodina nový začátek.

 Věřila, že v Předlicích najde pohodu a klid pro celou svou rodinu. Jednalo se o spontánní rozhodnutí, které se zpočátku jevilo jako dobrý nápad, ale již brzy se objevily první problémy. Paní Věra má dvě malé děti. Starší Anička chodí do 3 třídy a mladší Honzík zase do školky. Jelikož se jednalo o spontánní čin, tak neměla zařízenou školu, lékaře ani potřebné doklady. Paní Věra byla odhodlána, že zůstane ve městě Ústí nad Labem a vše potřebné pro její vysněný a poklidný život brzy s naší spoluprací a asistencí zařídíme. Rodina bydlela v hezkém bytě o velikosti 2+1, který si vybavila a útulně zařídila. Oslovily jsme ředitele místní základní školy, vyplnily potřebné dokumenty a Anička mohla začít chodit do školy. Jelikož je dcera paní Věry velice komunikativní, tak si našla brzy přátele, se kterými se začala vídat i ve svém volném čase. Honzík začal navštěvovat MŠ, která je vzdálena od bydliště rodiny jen 2 minuty chůze. Dále jsme s rodinou zařídili praktického lékaře jak pro rodiče, tak hlavně dětského lékaře pro Aničku a Honzíka. S lékařem se domluvilo vyžádání karet a preventivní prohlídka dětí. S rodiči jsem poté zařídila trvalé bydliště a podaly se žádosti o příslušné dávky státní sociální podpory. S manželem paní Věry jsme našli zaměstnání, které se nachází v blízkosti bydliště. Rovněž jsme s kolegyní z doučování zajistily dobrovolníka, který dětem pomohl s učením. Rodina si mohla konečně začít žít svůj sen.

 Později se však začali objevovat problematické určité oblasti, zejména co se týče komunikace. Paní Věra se cítila osamocená, jelikož zde neměla žádné přátele a ani rodinu. Celá její rodina byla v jiném městě. Uvědomila si, že cítí veliký smutek, avšak nevěděla, co má dělat. Cítila se spokojená, ale zároveň jí trápily pocity osamocení. Paní Věra nebyla schopná tyto pocity ustát a začali se u ní objevovat pocity úzkosti a deprese. Přemýšlela o tom, zda se rozhodla správně. Již se zabydlela, ale stále ji to táhlo zpět k její rodině. Po několika měsících se rozhodla, že rodina je pro ni velice důležitá a nechce je vídat jen několikrát do roka, proto se rozhodla po dohodě vrátit zpět do rodného města, kde může být se všemi svými příbuznými. Je opravdu ráda, že učinila kroky, díky kterým se přestěhovala do Ústí n/L, jelikož získala mnoho zkušeností, poznala několik lidí, ze kterých se později stali její přátelé, avšak rodina a teplo domova je pro ni nadevše.

Autor: Kateřina Danišová, pracovnice sociálně aktivizační služby

Související články