"Tím, že dítě zlobí, si vlastně o něco říká."

Publikováno: 7. 3. 2017 Doba čtení: 5 minut
© ČvT archiv

A máme tu další se série rozhovorů z naší kladenské pobočky! Tento týden s Anetou Kozákovou, pedagožkou předškolního klubu V Domečku. Pracujeme spolu teprve pár měsíců, ale už teď ji vnímám jako významnou a nepostradatelnou součást pobočky. Jsem ráda, že díky tomuto článku lze trochu nahlédnout pod pokličku dění v PK, ale také do úvah mojí šikovné kolegyně.

Pojďme začít úplně od začátku. Čím jsi vlastně chtěla být jako malá holka? A co tě v dětství nejvíc bavilo?

Když mi bylo tak 5, tak jsem chtěla být zpěvačka a herečka! Chtěla jsem být prostě slavná a známá a vystupovat v televizi (dodnes nechápu, kde se to ve mně tenkrát bralo). Pak jsem chtěla být výtvarnice a malovat obrazy. Pamatuju si, jak jsme si s jedním kamarádem ve školce plánovali společnou budoucnost a nevětší dilema jsme měli v tom, kam budeme ty moje obrazy dávat??! Tou dobou jsem chodila na výtvarný kroužek a hodně mě to bavilo. Pak jsem začala chodit na judo. To už byla doba, kdy mi přišlo lepší se prát a vyhrávat medaile, než někde malovat obrázky. Pak mě taky bavilo jezdit s kamarády po vesnici na kole, chodit si hrát do lesa, stavět si bunkry a vytvářet si tak vlastní fantazijní světy.

 

Práce v PK je pestrá, obměňující se, každý den je to jiné. Čím nejraději startuješ den? Co ti pomůže, aby ses cítila dobře?

Ráno vstávám celkem brzy, takže se musím úplně nezbytně nastartovat dávkou kofeinu! Do práce dojedu většinou taková bez nálady, ale jak začnou chodit děti do klubu, tak mě hned proberou a v táhnou do akce ?. Čím víc jich ten den přijde, tím víc člověk musí být teď a tady, nemůže moc řešit různý věci okolo. Někdy je to pro mě taková zvláštní psychohygiena – vnořit se do dětského světa, hrát si společně s dětmi na cestovatele, na hasičský zásah nebo pacienta v sanitce. Takže odpověď na tvoji otázku – kofein a děti!

 

Někdy cítím tíhu zodpovědnosti za to, že máme ty děti „na starost“, že některé musíme čas od času ze školky vyřadit a nabrat nové, které ještě neznáme. Já osobně se občas potřebuji nějak ventilovat. Máš to taky tak? A hlavně, čím se ventiluješ ty?

Tak rodiny, které k nám do PK dochází, se často stěhují, mají finanční nouzi, nebo řeší spoustu dalších existencionálních starostí, takže docházka do předškolního klubu pro dítě může v důsledku toho skončit. Děti mám ráda a vnímám, že jim pobyt v klubu prospívá, proto mě mrzí, když z různých důvodů někdo přestane chodit. V předškolním klubu jsem už dva roky a za tu dobu jsem musela rezignovat na to, že můžeme každému dítěti zajistit docházku k nám, nebo do klasické MŠ. A to víc mi přijde důležitější využít každý den, kdy děti v klubu jsou a dát jim co nejvíc.  Já odreagování od práce nacházím ve večerech strávených s přáteli (u vína) a ve sportu.

 

Víno raději bíle, či červené?

Bílé jednoznačně.

 

A v létě radši na hory nebo k moři?
Můžu oboje, ale u moře se většinou začnu nudit, takže spíš na hory. Zajímalo by mě, co to o mně z psychologického hlediska vypovídá? (smích)

 

Kdybys mohla uspořádat víkendový pobyt pro děti z naší školky, kam bys je nejraději vzala?

Já bych je vzala nejradši na hodně míst, za víkend se toho dá stihnout dost – ZOO, farma, letiště, hasičská zbrojnice, nějaký zábavný park…. pak bych ale možná musela z takový akce tři dny dobírat síly (smích)

 

Už párkrát jsme na poradách PK a v našich hovorech narazily na to, že tě vlastně baví „zlobivé“ děti, že ti nevadí, když je to sem tam náročné, naopak. Čím myslíš, že to je?

Tím, že dítě zlobí, si vlastně o něco říká – nejčastěji zkouší autoritu a hranice, kam až může zajít. Vyjadřuje tím svoji potřebu bezpečí. Mám pocit, že už za ty dva roky vím, jak na takové děti a když ne, tak se to ráda od nich naučím. U dětí, co už „všechno umí“, nevím, co bych měla ještě dát. Práce s dětmi je hodně vděčná v tom, že člověk vidí u dětí pokroky a změny. Děti v našem klubu, ale i takhle malé děti obecně, touží po podnětech, po nových znalostech a dovednostech, po tom být chválen a být lepší. Je škoda, když se tohle období zanedbá a dítě nedostane, co potřebuje. Já mám ráda výzvy a cítím, jak zvládáním náročných situací rostu. A myslím, že by náš předškolní klub měl fungovat jako instituce, která „problematické“ děti přijímá, když jinde si na ně stěžují nebo je odmítají.

 

Taky mě napadá otázka, jestli jsou nějaké děti, které ti za ty roky práce v PK nějak víc utkvěly v paměti. Které to jsou a proč pro tebe byly důležité?

Já si pamatuju přirozeně každé dítě, které k nám chodilo a doufám, že se všechny mají dobře. Nejvíc mi utkvěly ty děti, které u nás udělaly největší pokrok, pak taky ty, které pocházely z komplikovaného rodinného zázemí a z kterých jsem měla pocit, že jejich batůžek problémů, je už v takhle nízkém věku hodně plný. Z té první skupiny dětí mám radost a jsem ráda, že jim náš klub mohl být ku prospěchu, o druhou skupinu děti mám starost, nebudou to mít v životě jednoduché.

 

Máme nový rok, co bys v tomto novém roce přála předškolnímu klubu V Domečku?

Klubu vysokou docházku, dětem hodně pokroků a příležitostí k učení se, paním učitelkám trpělivost a hodně energie.

 

Autor: Linda Vejvančická, Pracovnice s rodinou

Související články