Trnitá cesta ze slovenské osady

S paní Josefou jsem se poprvé potkala před třemi lety na ulici v Předlicích. V té době se tam přistěhovala se svým manželem a šesti dětmi ze Slovenska, kde byla nucena opustit panelákový byt a odejít do nově vznikající osady.  Ona však odmítala se svými dětmi žít v chatrči, a tak se rozhodla pro jiné řešení. V České republice už žila její matka a sestra a ona je tedy s rodinou následovala.  Vše si ale představovala snazší – věřila, že zde její manžel rychle najde zaměstnání a rodina dobré bydlení. Nic se ale pořádně nedařilo...

Několik měsíců rodina žila v nevyhovujícím malém bytě u matky paní Josefy. Byt ale nebyl zkolaudován a tak se museli všichni odstěhovat. Početná rodina měla velké problémy s nalezením bytu a tak přišli do Předlic, kde se jim podařilo získat malý byt 1+1. Manžel ale stále neměl zaměstnání, rodina neměla potřebné doklady na získání přechodného pobytu a základních sociálních dávek. Z mého pohledu zde rodina živořila. Nejednou jsem se ptala, jestli jim za to ta cesta stála. Odpověď byla vždy stejná: „Stála. Na Slovensku bychom v chatrči opravdu živořili. Tady se máme líp.“ A přišlo vyprávění o jiných rodinách a o tom skutečném živoření v chatrčích a osadách.

A tak následovala dlouhá cesta k alespoň trochu lepšímu životu. S mnoha peripetiemi se nám vše během několika měsíců podařilo –  rodina si zajistila potřebné doklady, získala přechodný pobyt, pojištění a rodičovský příspěvek. Děti se zapsaly do místní základní školy a mladší ze synů nastoupil do naší předlické školky Stromeček.  Erik, manžel paní Josefy, byl velmi snaživý, ale komunikace s místními úřady pro něj byla velmi náročná. I tak se mu podařilo získat si zde práci a finančně tak lépe zabezpečit rodinu.  Vypadalo to, že už je rodina konečně u konce své cesty. Že se teď budou mít líp.

To bylo před dvěma lety. Paní Josefu jsem pak občas potkávala na ulici. Povídaly jsme si o tom, jak se rodině daří, jak to jde dětem ve škole a jak se manželovi líbí v zaměstnání. Rodina se brzy přestěhovala a já doufala, že si to nejhorší „vybrali“ a teď už se jim povede jen dobře.

 Jsou to dva měsíce co za mnou paní Josefa přišla do kanceláře. Bydlí teď v jiné čtvrti v trochu lepším bytě. Manžel má stále své zaměstnání a děti přešly do jiné školy.  Veselé to rodina ale stále nemá.  A tak se teď znovu potkáváme. Řešíme problémy s výchovou nejstaršího syna. A také myslíme na mladší děti. Ty začaly chodit do našeho nízkoprahového klubu.  Tráví tam téměř každý den a já jsem ráda, že je už nevídám běhat jen tak po ulici. Ale stále je co řešit. Tahle cesta  je prostě hodně trnitá.