V nouzi poznáš, kým jsi.

Jsem mladý, "papírově" dobře vzdělaný, mám dobré sociální kontakty a střechu nad hlavou. Tak proč bych se toho měl obávat? Chovám se zodpovědně a umím šetřit na horší časy. Cítím se dobře a mám se skvěle. Domnívám se, že jsem pánem svého vlastního štěstí.

Ale osud pana V. mi vzal úsměv a životní pohodu. Utvrdilo mě v tom, abych zůstal v jakékoliv životní etapě při zemi.

Když byl v mém věku, tak se měl mnohem lépe než já. Hodně cestoval, měl ženu, prostorný byt, peníze a spoustu přátel. Uskutečnil svůj sen, o který mnoho z nás usiluje.

Byl zvyklý pracovat rukama, ale přišly zdravotní komplikace a najednou se všechno otočilo. Bolest zad a rukou se najednou staly jeho prokletím a každodenní jistotou. Ke všemu se nyní zhoršil i zrak.

Nemohl dál pracovat a stal se "závislým" na starobním důchodu a pomoci druhých. S přibývajícím věkem přišel o přátele. Jeho žena už zemřela, má ještě dceru, která mu občas finančně pomáhá.

Ale kvůli šíření viru přišla o zaměstnání, protože museli uzavřít provoz. Situace se proto opět zhoršila – nyní nemá na uhrazení nájmu, koupě léků a splácení dluhu za elektřinu, natož peníze na nákup jídla. Někde se šetřit musí. Tak se rozhodl, že bude raději hladovět.

Pod tlakem těchto okolností nás pan V. zkontaktoval a požádal o pomoc. Říká, že dostal upomínku, aby uhradil dluh za elektřinu. To nic není, jen papír s výzvou, řekl jsem si.

Ale u pana V. došlo k bodu zlomu, kdy už se vlastní psychika a vůle bojovat naprosto zhroutí. Těch pádů už se nahromodilo příliš. Cítí se zoufale a uvažuje o sebevraždě. Přiznám se, že v těchto situacích nevím, co říct a raději dál naslouchám. I mlčení může pomáhat.

Krůček po krůčků spolu řešíme nahromaděné problémy. Nabádám pana V., aby nezapomněl na svoje povinnosti – splácet dluh. Odevzdaně souhlasí. Požádali jsme o snížení splátek. Firma se vžila do situace a souhlasila.

Pán nemá na doplacení léků. Požádali jsme proto jeho praktického lékaře o radu a napsal nám pro začátek léky bez doplatku. Panu V. se vrací optimismus, protože s jistotou teď ví, že v příštích týdnech nebude trpět příliš velkými bolestmi zad a rukou.

A takhle trpělivě postupujeme. Pravidelně si voláme a navzájem se tím i lidsky poznáváme. Nyní si uvědomuji, že v druhé polovině života měl prostě smůlu. Nic víc.

A co v těchto časech pan V. dělá?

Říká, že mu ještě sloužej nohy, tak chodí známým nakupovat jídlo a nosí jim roušky. Když říkám, aby nechodil zbytečně ven, protože se může nakazit, tak uvnitř cítím, že mě stejně neposlechne. I toto bych se rád naučil. Pomáhat druhým i když jsem na tom sám špatně.