V předškolním klubu vytváříme bezpečné prostředí

V předškolním klubu vytváříme bezpečné prostředí

31. 1. 2020

Lenka Zetková pracuje v Tísni od května 2018 jako předškolní pedagog v našem rokycanském předškolním klubu. Zároveň působí jako pracovnice sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Za nejdůležitější cíl předškolního klubu považuje vytvoření bezpečného prostředí pro děti, díky kterému se děti dobře adaptují na nové prostředí a posléze mohou přejít do běžné mateřské školy. Pochází z Beskyd, ale již řadu let žije v barokní chalupě ve Strašicích. Baví ji umělecká fotografie, kterou vystudovala, ale také arteterapie nebo zahradní architektura. 

Co jsi studovala?

Studovala jsem Střední pedagogickou školu v Přerově, obor Učitelství pro mateřské školy. Později jsem se na Slezské univerzitě v Opavě 5 let věnovala studiu umělecké fotografie.

Odkud pocházíš, že jsi studovala už od střední školy na Moravě?

Jsem z Beskyd, konkrétně od Rožnova pod Radhoštěm. Na Plzeňsko jsem se přistěhovala a teď už dlouhodobě žiju ve Strašicích.

Studovala jsi poměrně rozdílné obory, věnovala ses některému z nich po škole?

Předškolní pedagogice jsem se věnovala 16 let. Ale kromě učitelství jsem pracovala taky jako grafička nebo novinářka v jedněch regionálních novinách. Zkušenost mám i jako asistentka autistického chlapce při vstupu do základní školy. Tenkrát byla takováto pozice novinkou, byli jsme jedni z prvních. Začleňovali jsme tehdy chlapce do běžné základní školy. Nebo jsem provozovala svůj vysněný second hand. Bylo to pestré a to je dobře. Ale to všechno bylo ještě, když jsem žila na Moravě.

Na Plzeňsku jsi pak rovnou nastoupila k nám do Tísně?

Já jsem v téhle oblasti už od roku 2012, ale do Tísně jsem nastoupila až v květnu 2018. Předtím jsem pracovala v okolních mateřských školkách jako pedagožka.

Čím Tě nabídka práce u nás oslovila?

Především tím, že je to sociální oblast a od toho se to odvíjí. Pracuje se tu s dětmi víc empaticky. Aspoň jsem si to tak myslela a za tu dobu jsem si to i bohatě potvrdila. Strašně jsem vždycky chtěla učit v mateřské škole, ale vždycky jsem věděla, že chci být trochu jiná učitelka, než s jakými jsem se někdy setkávala. Že chci být kamarádská, milá, empatická. Občas jsem si v životě říkala, že každý, kdo jde pracovat do školství, by měl projít psychologickými testy. Bohužel, setkala jsem se s několika učitelkami, které neměly rády děti, přestože s nimi pracovaly. Dokonce se tím ani nikterak netajily. Chtěla jsem to dělat jinak a to v Tísni šlo.

Pro koho je předškolní klub určen?

Je pro děti od 3 do 5 let, v některých případech může přijít i dítě mladší, pokud zvládne pobyt v kolektivu. Teď jsme třeba věkově kompaktní, což je pro pedagogickou práci pohoda a úleva, všechny děti jsou tak kolem 4 let věku. Často se na nás obracejí maminky, které už dítě zkusily zapsat do běžné mateřské školy, ale dítě nezvládlo adaptaci. Vztekalo se, brečelo, začalo se pomočovat či zvracet. Maminky pak přicházejí k nám, jestli jim nedokážeme pomoci. My jim umožňujeme i adaptaci dítěte podpořit tím, že bude maminka v klubu s ním, dokud to dítě nezvládne samostatně.

Co je cílem klubu?

Snažíme se odbourávat handicapy dětí, které mohou být různého charakteru, a připravit je na vstup do běžné mateřské školy. Adaptace na školní zařízení tím pádem proběhne u nás. Podle mě to nejzásadnější je, že je jim tady vytvořeno bezpečné prostředí. To je důležité pro jejich další pokračování v životě. Jsme pro ně často první instituce, se kterou mají kontakt. A je dobře, když si zafixují, že je možné, někde u „cizích lidí“ cítit bezpečno, v tom vidím asi největší přínos našeho klubu. Zejména romské matky mívají silný ochranitelský pud a kolikrát nástup do školky nezvládnou spíš ony než jejich děti. Dítě přijde do školky, brečí a ony ho vezmou domů a tím pro ně školka končí. Pro dítě se často všechno zásadní nové rovná nebezpečné. V takových momentech je fajn, když přijdou k nám a tu nutnou adaptační krizi si odbydou u nás.

A daří se ta adaptace podle Tvých zkušeností?

Ověřily jsme si s kolegyní, že funguje. Třeba loni jsme z našeho klubu umístily celkem 10 dětí do školských zařízení, z toho 6 dětí nastoupilo do běžných mateřských škol a 4 do základních škol. Doprovázely jsme je na zápisy, připravovaly je na to. Mnohdy jejich adaptace u nás byla opravdu velmi těžká, proto jsme se hodně bály, že ten přestup dítě nezvládne. Ale máme zpětnou vazbu z těch zařízení. Byly jsme se na děti zeptat a „naše“ děti byly tak chváleny, až nás to překvapilo. Bylo nám dokonce řečeno, že jsou to miláčkové třídy, jsou zvídavé, skvěle reagují. Upřímně říkám, že jsme koukaly s otevřenou pusou. Dokonce chválili i spolupráci s maminkami. Zřejmě to špatné si děti odbyly u nás a nástup do nových zařízení pak zvládly krásně.

V čem je to tedy v klubu jiné než v mateřské škole?

Zásadní rozdíl je v počtu dětí a ve formě pedagogického působení. Celý klub je taková komunitní nebo rodinná kolektivní předškolní výchova. Pracujeme s malým počtem dětí, cca kolem 10 dětí, což umožní perfektně rozvinout pedagogickou práci. Na to v běžné mateřské škole často vůbec není čas. Můžeme toho udělat mnohem více, protože se tomu dítěti můžeme věnovat více individuálně. To je obrovský benefit. Zároveň je tohle potřeba těm rodičům, kteří se na nás obracejí, jednoznačně říkat. Oni si často ani neuvědomují, jaká výhoda to je. Srovnání nacházím například se speciální třídou v mateřské škole, kde bývá ve třídě taky kolem 10 dětí. Naše děti mají často různé nediagnostikované poruchy pozornosti, soustředění. Ale taky je pro ně výhodou to, že tu s nimi pracuje pedagožka se zkušenostmi v běžné mateřské škole. Nejsme jen nějaký klub, kde by si jen děti hrály na koberci s hračkami, ale máme měsíční plány, tematické bloky, jedeme podle stejných metod jako ve škole. Rozvíjíme je hudebně, v oblasti matematických představ, jazykových znalostí, v rozvoji poznání.., úplně stejně jako v mateřské škole.

Ty působíš v klubu sama?

Jeden čas jsem tady sama byla, ale už skoro rok je tady se mnou kolegyně Simča a je to velký tahoun a velká pomoc. Být tady ve dvou je fakt potřebné. Už jen když je potřeba doprovodit dítě na wc, tak je to problém, když jsi tady sama. Wc je ostatně častý problém, na který s dětmi narážíme. Mnohdy mají fobii navštěvovat hygienické zařízení a chtějí tam doprovázet. Dříve se nám tady třeba i počůrávaly, dnes už si alespoň řeknou, že potřebují doprovodit.

Z čeho ta fobie vyplývá?

Z jejich zkušeností. Na ubytovnách jsou často záchody daleko od pokoje a jsou tmavé, děti se tam bojí chodit.

Překvapilo Tě v předškolním klubu něco navzdory Tvé pedagogické praxi?

Způsob, jak si tady děti hrají. To byl pro mě wow efekt. Hrají si jinak. Obsahem jejich her jsou často těžká témata, kdy děti kopírují problémové situace ze svého rodinného života. Místo na obchod, mamku a taťku si hrají na to, jak volají na sociálku, žádají o příspěvky, o dávky apod. Demonstrují nám různé konflikty z prostředí, ve kterém žijí. Zažila jsem, jak předváděly hádku s opilým tatínkem, půjčování peněz. Při jejich hře jako kdybychom se ocitli v jejich rodině, umožňují nám do ní dokonalý vhled. Jsou to třeba autentické scény domácího násilí. S pohádkami je tu moc nezaujmeš, inklinují k atributům dospělého světa než toho dětského. Děti, když k nám přicházejí, sice nepoznají barvy, neznají dny v týdnu, ale sociálně jsou často mnohem zdatnější než jejich vrstevníci. Naše děti nemusíš oblékat, obsluhovat je na wc, umí si uříznout i namazat chleba, stejně jako si po sobě umýt talířek po jídle, k čemuž je vedeme.

Chodí do klubu jen romské děti?

V žádném případě, skladba dětí je pestrá. Naši službu třeba využijí maminky samoživitelky, jejichž dítě má problémy s adaptací. Jedna maminka nás oslovila při vycházce, když si všimla, že máme menší počet dětí, než je obvyklé. Nebo byl u nás chlapec v pěstounské péči, který ve 4 letech vůbec nemluvil a až u nás začal tvořit první slova.

Popiš mi režim dne dětí od jejich příchodu až po odchod.

Děti k nám přicházejí do devíti hodin. Do deseti trvají spontánní dětské aktivity. To jsou tzv. ranní hry, které jsou volné. Dítě si spontánně hraje a my jeho hru nijak nekorigujeme. To jsou právě momenty, kdy zažíváme ten jejich jiný způsob hraní, o kterém jsem mluvila před chvílí. Následuje půl hodiny na svačinu a hygienu a pak pokračujeme komunikačním kruhem. Tam řešíme aktuální věci, co dělaly děti doma, reagujeme na různá témata, která děti mohou vnést. Je to takové ritualizované posezení, které reaguje na spontánní potřeby dětí. Tohle všechno je naprosto pravidelné, opakuje se to v klubu pokaždé. Pak následují řízené pedagogické aktivity, kdy plníme měsíční plán, rozvíjíme jednotlivé složky osobnosti dětí jako v běžné mateřské škole. Řízená činnost je mnohdy jediný moment, kdy je udržíme v klidu. No a od 12 do 13 hodin jsme pak venku, třeba na nedalekém hřišti. Děti nejsou zvyklé fungovat v městském provozu, málokdy chodí pěšky. Nejsou zvyklé držet se za ruce, rozhlížet se vlevo a vpravo, nebo dávat prostor chodcům…to vše se snažíme s dětmi trénovat. No a pak už si je rodiče vyzvedávají.

Takže chodí od pondělí do pátku od 9 do 13 hodin?

Klub funguje jen od pondělí do středy. Rodiny, které k nám chodí, jsou ve složité životní situaci. Navíc všichni to k nám do klubu mají opravdu daleko, chodí k nám lidi z ubytoven, tzv. holobytů nebo z azylového domu a mají to k nám tak 40 minut pěšky i více. Aby k nám přivedli dítě, musejí tuhle cestu absolvovat 4x. Takže i proto je provozní doba klubu zkrácena, aby si rodiče v ostatní dny mohli vyřídit své věci. Jsou tací, kteří chodí zcela pravidelně, u jiných je s docházkou problém.

Organizujete kromě aktivit v klubu i jiné?

Ještě pořádáme přibližně 2 volnočasové aktivity měsíčně určené pro děti z klubu nebo naše absolventy a 2 aktivity pro rodiče s dětmi.

Jaké aktivity to jsou?

O Vánocích to byla třeba vánoční besídka nebo často pořádáme výtvarné dílničky s různou náplní, s dětmi i pečeme. Chodíváme také na ozdravné pobyty do solné jeskyně, v létě navštěvujeme hrady a zámky, koupaliště, různé zoologické zahrady, lanová centra a přes zimu teď třeba plánujeme návštěvu zimního areálu tady v Rokycanech. Osvědčil se nám také plzeňský Tyjátr, kde se děti vyřádí.

Mluvila jsi o absolventech, co to znamená?

Absolventská spolupráce je s dětmi, které už do našeho klubu nedochází, ale my je ještě další rok sledujeme, jak fungují v těch školách, kam od nás přešly. V rámci téhle spolupráce s námi mohou jezdit na volnočasovky, potkávají se tak s našimi dětmi z klubu. Je to skvělý způsob, jak získat zpětnou vazbu o jejich dalším vývoji.

Spolupracuješ i s rodiči?

Určitě. Pracuju jednak s rodiči dětí, které chodí do klubu, a jednak s rodiči právě absolventů. Třeba za rodiči přicházím právě v těch momentech, kdy díky spontánním hrám dětí zjistíme o rodině nějaké informace, které je potřeba řešit. Nicméně je to tenká a křehká hranice, jak ta témata s rodiči uchopit, na co reagovat a na co ne. Často se v rodině děje něco, za co se rodič stydí. Třeba jedna maminka přestala do klubu dovádět sourozence bez jakéhokoliv udání důvodu. My jsme pak zjistily, že měli vši a ona se styděla. Když se děti vrátily do klubu, řekly nám to a my jsme to pak s tou maminkou řešily a citlivě jí vysvětlily, že to není problém, jen je potřeba, aby to řekla, že je to věc, která se stává. Mnohdy ty rodiny řeší intimní citlivá témata, stydí se a pak přestávají komunikovat – nezvedají telefon a ty nevíš, co se děje.

Na začátku jsi mluvila o dětech, které se podařilo v loňském roce úspěšně umístit do běžných škol a školek. Mohla bys popsat některý z těch příběhů?

Dlouhodobě do předškolního klubu docházely například dvě sestry, které se nám podařilo díky dobré spolupráci s jejich mamkou umístit do první třídy. Tam se jim daří, ale maminka to chce včas podchytit a snaží se jim pomáhat s učením, nicméně na azylovém domě, kde s děvčaty žije, nemá dostatečné prostory. Bydlí tam v jedné místnosti ještě s jejich mladším bráškou. Využila proto možnosti a dovádí k nám děti ještě na doučování po škole. Holky jsou právě našimi absolventkami a kromě doučování s námi i nadále jezdí na volnočasové aktivity.

Jak se rodina dostala na azylový dům?

Mamka měla tíživou finanční situaci, byla samoživitelka a u jejího přítele se rozvinula drogová závislost. Ona vztah ukončila, neměla kam jít, tak šla do azylového domu. Děti tu zkušenost s drogově závislým otcem těžce snášely, byli jsme pro ně tenkrát jediný záchytný bod. Ty holky si strašně moc vážily toho, že tady v klubu mohou být, toho, jaké jsou tu hračky, že je tady prostor, spousta místa. To neznaly ani z domova ani z azyláku. Jsem ráda, že se s námi po ukončení docházky v klubu nerozloučily, ale spolupracujeme i dál. Teď se dokonce podařilo pro ně získat vstupní byt a brzy se budou stěhovat.

Čemu se kromě práce věnuješ?

Přímo u bran Chráněné krajinné oblasti Brdy mám chaloupku, takže když nepracuji, tak relaxuju v přírodě. Věnuju se zahradě, domu. Zajímám se o zahradní architekturu, buduju přírodní zahradu. Chalupa je barokní stavení, které jsem si sama přestavila v minimalistickém duchu. Energii čerpám v přírodě, kterou mám hned za dveřmi. Taky mě baví třeba arteterapie.

Čím se zabývá arteterapie?

Je to v podstatě jakékoliv výtvarné vyjádření, které může mít léčebný účinek. Předpokladem je vytvoření bezpečného prostředí. Mnohdy je to jediná forma vyjádření, které je člověk v dané situaci schopný. Terapeutická metoda může být užitečná pro děti s různorodými problémy, např. dítě hyperaktivní, neklidné, nebo naopak uzavřené do sebe, málo komunikativní. Takže různé formy a techniky arteterapie využívám někdy i v práci.  

Autor: Tereza Králová