Systém známkování může děti připravit o radost z učení

Systém známkování může děti připravit o radost z učení

16. 6. 2014

Ne všechny odměny jsou špatné, ale jestli chcete, aby lidé přistupovali k úkolům, jejichž řešení vyžaduje představivost, s nasazením, nechte je být. Ať to dělají po svém. Hlavně jim za to neslibujte peníze nebo jiné zajímavé ohodnocení. Říká americký esejista Daniel H. Pink.

Napsal o tom už několik knih, které jsou překládány po celém světě. Svá tvrzení opírá o mnohokrát opakovaný experiment, který prokázal, že má-li někdo vykonat mechanickou práci, a nabídnete mu za to odměnu, vykoná ji rád a odměnu bez problémů přijme. Když ale budete po tom samém člověku chtít, aby pracoval lépe, a přitom bude jeho úkol vyžadovat byť jen minimální zapojení kognitivních schopností, bude se jeho výsledek s narůstající odměnou zhoršovat. Naprosto nepochopitelná věc, vzpírající se zákonům ekonomického myšlení.

Tento experiment byl původně proveden na vybraných studentech americké MIT. To by mohlo vypovídat něco o této sociální skupině, spíš než o skrytých zákonitostech motivace, myslel si Pink. Když se ale později pokus opakoval např. v Indii a skončil se stejným výsledkem, učinil z toho další závěry. Vnější motivace funguje pouze v omezených případech, a pokud chceme podporovat tvůrčí myšlení, je třeba objevovat a podporovat vnitřní motivaci.

Systém vnější motivace založený na principu cukru a biče podle Pinka ztrácí v rychle se měnícím světě na účinnosti. Složitý svět 21. století vyžaduje kreativní přístup, schopnost přijímat změny a nové výzvy ovlivněné propojováním každodenního života s informačními technologiemi. Tuto proměnu se Pink snaží popsat, když definuje tři principy, které ovlivňují naši motivaci něčeho dosáhnout. První z nich je sílící touha řídit svůj vlastní život a nespoléhat se na to, že mi někdo řekne, co mám dělat. Neboli potřeba autonomie. Druhou je nutkání stále se zlepšovat v tom, co dělám, čili potřeba celoživotního vzdělávání (Pink říká mistrovství), a třetí je přání, aby to, co dělám, dávalo smysl nejen mně, ale aby byla moje činnost prospěšná i někomu dalšímu.

Koncept vnitřní a vnější motivace je jen jednou z teorií, kterými se pokoušíme porozumět tomu, proč se vůbec o něco snažíme. Touhu poznávat svět kolem sebe a ­rozumět mu vnímáme jako natolik přirozenou, že člověk upadlý do apatie vyvolává dojem, jakoby tak trochu umřel. Je proto zajímavé slýchat, že zvlášť žáci bývají při vyučování apatičtí. Nic je nebaví a o výuku, která by jim měla přinášet stále nové podněty, nemají zájem. Kdy o tu svou přirozenou touhu rozvíjet se, která je tak intenzivně provázela v prvních letech školní docházky, přišli?

Odměna, nebo úplatek?

„Bohužel jen člověku se podařilo propojit učení se stresem, hlavně tedy to školní učení,“ nabízí odpověď psycholožka Jana Nováčková a dodává, že odměna demotivuje, protože je podvědomě vnímána jako úplatek. „Děti kolem šestého roku se těší na to, že se budou učit. Paní učitelky na ně ale hned první týden vystartují s hvězdičkami, včeličkami, červenými puntíky… ty černé přijdou později, aby děti neodradily.“ Popisuje zavedenou praxi hodnocení v prvních třídách. Co ale tyto hvězdičky, včeličky a jedničky dětem říkají? „Milé děti, učení není nic moc. Nikdo neočekává, že byste se učily jenom tak, samy od sebe. My víme, že vás musíme uplácet,“ odpovídá. Trvá to podle ní asi šest týdnů, kdy se z vnitřní motivace učit se stane sběratelství známek. A z dětí zarputilí filatelisté.

Článek vyšel v třetím čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!

Celé číslo si můžete prohlédnout zde:

 
Autor: Kateřina Lánská, redaktorka