Jak se nám daří pomáhat v nízkoprahových klubech? Zeptali jsme se samotných dětí!

Publikováno: 21. 4. 2022 Doba čtení: 6 minut
NZDM Kraslice
© ČvT

Napříč republikou provozujeme 8 nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). Jsou určené pro děti a mladé lidi od 6 do 26 let, ale praxe se liší na základě toho, v jaké lokalitě se klub nachází. Jedno ale mají společné: je to otevřený prostor, který je pro děti bezpečný. Panuje v nich minimum pravidel a i podmínky pro vstup jsou splnitelné pro většinu dětí. Pracovníci usilují o to, aby s nimi děti měly navázán vztah založený na důvěře, protože jen tehdy se jim svěří s tím, co je opravdu trápí. 

Klub je otevřen všem dětem. Dochází do nich řada těch, které mají dohled kurátora pro mládež, mají za sebou rvačky, krádeže nebo absence ve škole. Zpravidla je spojuje slabší podpora rodiny. Mohou sem docházet anonymně a mají od pracovníků garantovanou důvěru a mlčenlivost. „Je to cesta, jak s nimi navázat vztah založený na důvěře, aby byly ochotné se svěřit s jejich trápeními. Třeba jedna holčička přišla a říkala, že nechce domů, že její maminka pořád pije. Měla prostor, kde se svěřit a věděla, že k její mamince se to nedostane,“ vysvětluje matodička NZDM Eva Heckelová. Některé děti tak docházejí do klubu bez vědomí svých rodičů, nebo je pracovníci znají jen pod jejich přezdívkou. Má to výhody i nevýhody. Děti vědí, že si na ně nebudeme stěžovat jejich rodičům, učí se nést sami odpovědnost za svoje chování. „Co si v klubu navaříme, to si tam taky sníme,“ doplňuje metodička.

Přestože je v klubech minimum pravidel, tak některá se přeci jen dodržovat musí. Nikdo se tu nesmí dopouštět násilí, byť by bylo jen verbální, nepřijatelné jsou drogy. Funguje tu systém sankcí, a když děti poruší pravidla, musí to napravit, omluvit se, případně mohou být dočasně vyloučeni.

Registrovaných klubů máme v tuto chvíli 8. Úplně nově je v Praze, kde funguje při komunitním centru. Další najdeme v Liberci, Kladně, Kraslicích a po dvou také v Ústí nad Labem a v Bílině. „V Ústí se každý z nich nachází na opačném konci města a v Bílině jsou naopak pod jednou střechou, ale jsou odlišené věkem dětí. Do jednoho dochází děti do 12 let a do druhého ty starší. Ostatní kluby jsou většinou pro všechny věkové skupiny, ale program je oddělen pro děti menší a ty starší. Takový hodně specifický je pak klub v Kraslicích, kam chodí vyloženě ti starší od 15 do 26 let,“ upřesňuje Heckelová.

Co je cílem klubů a naplňujeme je?

U mladších dětí je to především podpora se školou. „Chodí k nám například děti z ubytoven dělat si úkoly. Nemají doma vlastní stůl a ani židli, často ani svoji vlastní postel, takže jsou rády, že si úkoly mohou udělat v klubu, kde jim navíc někdo pomůže,“ popisuje metodička. U starších se více věnujeme kariérnímu poradenství nebo vztahům. Pracovníci s nimi řeší, co se děje doma, jejich experimenty s drogami, ale i jejich sexuální život, který bývá občas započatý velmi brzy. Snaží se jim být oporou a průvodcem v životě, protože to je to, co jim doma často schází.

"Naším úkolem je s mladými lidmi otevírat různá témata. Ptát se jich, jestli své chování nechtějí řešit jinak a nabízet jim alternativy. Ale je těžké měnit a ovlivňovat jejich postoje, proto je potřeba se jednou za čas ptát, jestli se nám to vůbec daří," říká Heckelová.

Rozhodli jsme se proto dětem v klubech předložit anonymní dotazníky. Anonymní proto, aby nebyly svázané tím, co do nich napíšou, aby se pracovníkům nechtěly zavděčit, ale odpovídaly opravdu otevřeně. Chtěli jsme tak zjistit, jestli pracovníci v klubech dělají to, co je jejich cílem, zda naplňují zásady a cíle. Jestli se v nich děti cítí bezpečně, jestli se tu mají komu svěřit nebo jestli se tu naučily něco nového. Ale nechyběly ani otázky zaměřené na to, jestli se například nebojí do klubu kvůli někomu jinému chodit, zda jim v tom někdo nebrání, vyhovuje jim otevírací doba nebo jestli se o nich v klubu někdy nemluvilo tak, že jim to bylo nepříjemné. Dotazník byl předložen dětem ve všech klubech vyjma Kladna a Prahy a některé odpovědi nás překvapily a potěšily.

Víš, proč je tady klub?

• "Aby nám pomáhali. Abychom nedělaly blbosti venku.“
• "Abychom měly kam jít a abychom se dobře chovaly, abychom neokrádaly kamarády, abychom se naučily omluvit a abychom nelezly do cizích věcí.“

Co ses v klubu naučil? Zlepšil ses v něčem?“

• "Dostala jsem se znovu k mému koníčku.“
• "Naučil jsem se, že nemám kouřit a pít energeťáky.“
• "Začala jsem mít lidi více ráda a začala jsem je více chápat.“
• "Naučila jsem se překonat strach. Myslím, že jsem se asi zlepšila ve zpěvu.“
• "Zatím ne, ale myslím si, že mi klub celkově zlepšuje život.”
• "Naučil jsem se ovládat svůj vztek, se kterým mám problém.“

Zažil jsi v klubu situaci, kdy jsi měl strach, necítil ses bezpečně?

• "Když jsem poprvé přišla do klubu, tak jsem měla strach, jestli mě přijmou, měla jsem z toho trochu obavy.“

Přemýšlel jsi, že změníš svoje chování poté, co ses dozvěděl v klubu o tom, že je škodlivé? (kouření, bitky, sociální sítě…)

• "Chci se změnit k lepšímu. Nechci být drzá na mamku, ale to samo, asi puberta.“
• "Jo, přemýšlel jsem o praní.“

Proč je pro tebe klub důležitý? Co pro tebe klub znamená?

• "Pomáhaj mi a je mi tady dobře, hodně.“

A co nám tedy z evaluačních dotazníků vyšlo? „Že to někdy vypadá, že do klubů chodí party dětí a mládežníků a všechno jim jde jedním uchem tam a druhým ven. Ale jak to tak vypadá, asi si z toho něco berou,“ říká s úsměvem Heckelová. Situace v každém klubu je trochu specifická, takže po sběru dotazníků jsme je vyhodnocovali individuálně. Napsali jsme si plány, na čem chceme na jednotlivých místech více pracovat a co chceme vyzkoušet. „Někde je cílem více pracovat s preventivními tématy, jinde pravidelné klubové rady či zkoušet různá témata měsíce, někde je třeba upravit otevírací dobu. Inspirovat se tím, co v jednom klubu funguje dobře a přenést to do jiného. Ale jsem ráda, že se neobjevilo nic zásadního, kde by realita byla jinde než naše cíle a zásady,“ doplňuje.

Pracovník musí umět říct své, ale nemoralizovat

Práce v nízkoprahovém klubu je náročná na osobnost pracovníka i celý tým, který musí být jednotný, například v sankcích. Pracovník musí umět najít balanc mezi tím, aby děti a mládež nijak neposuzoval, nemoralizoval, ale zároveň dokázal říct to své. Částečně je to o přirozené autoritě pracovníka, ale mnoho věcí se dá také naučit v praxi. Děti v klubech se často cítí jako outsideři, které nikdo nepochválí. Doma je nikdo nebere, ve škole nevynikají. Často tu pochvalu poprvé zažijí právě v klubu.

Každé dítě v klubu má svého klíčového pracovníka, který se ho doptává na to, jak se má, jak se mu daří, co ho trápí. Některé děti jsou velmi uzavřené a ani po dlouhé době o nich pracovníci moc neví. Jiné se otevírají velmi rychle. Ale podmínkou je, že se cítí bezpečně a mají důvěru. „Hodně je to i o schopnosti pracovníka podchytit příležitost, kdy je dobrá atmosféra a tam často intimní témata otevírat, ať už individuálně nebo skupinově. Posilovat jejich sebevědomí, že nejsou jen nějací outsideři. Což nejsou,“ uzavírá metodička. 

Autor: Tereza Králová

Související články