Péťa jde do školky aneb Příběh jedné rodiny - díl první
Publikováno: 8. 8. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Příběh této rodiny začínáme zpovědí naší kolegyně Terezy, která pracuje v sociálně aktivizačních službách.
V roce 2014 jsme začali intenzivněji spolupracovat s bílinským orgánem sociálně právní ochrany dětí, jinak známým jako OSPOD či jednoduše sociálka. Důvodem bylo rozšíření naší činnosti o sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi.
Na počátku naší spolupráce jsme podepsali tak zvanou trojdohodu mezi námi, OSPODem a rodinou pana Š. Ta byla dlouhé roky pod jeho dohledem. Stanovili jsme si společný cíl, a to stabilizovat, v lepším případě zlepšit, rodinnou situaci. V rodině žije 5 dospělých osob a tříletý chlapec, kterému říkejme třeba Péťa (pozn. red.: jméno je z důvodu zachování anonymity smyšlené).
Za nejdůležitější jsme považovali umístění Péti do školky, přičemž hlavním problémem byla prostorová izolace celé rodiny. Chlapec se pohyboval pouze mezi členy své rodiny, ale s dalšími lidmi se nevídal. Péťa se díky tomu dorozumíval pouze některými zvuky. Nemluvil a ani jinak nebyl příliš dobře schopen sdělit ostatním, co potřebuje. Stále nosil plenky a chyběly mu společenské a hygienické návyky. Od počátku nám tak bylo jasné, že nás čeká běh na dlouhou trať.
Pod dohledem odborníků
Začátky spolupráce s rodinou nebyly úplně snadné, ale postupem času získala vůči nám důvěru. Všichni dospělí členové rodiny pochopili, že je potřeba se Péťovi hodně věnovat a dělat pro něj maximum, aby se mohl začlenit do společnosti dalších dětí. Vídali jsme se zpravidla dvakrát v týdnu. Nástup Péti do klasické mateřské školy nepřipadal zpočátku v úvahu. Hoch v doprovodu někoho z rodiny proto začal pravidelně docházet za logopedem, kterého jsme mu zajistili, a absolvoval některá vyšetření u psychologa a dalších specialistů. Dojednali jsme také spolupráci se sociálně pedagogickým centrem, které doporučilo umístit chlapce do speciální mateřské školy v Teplicích. Aby mohl malý Péťa do školky nastoupit, musel si nejprve osvojit základní návyky. Časem dokázal fungovat bez plen a sám začal používat WC. Doma se učil správně stolovat, hrát si a zvládat běžný denní režim.
Mamince s výchovou a péčí pomáhal i děda s babičkou, kteří jsou hlavními tahouny celé rodiny. Po absolvování všech potřebných vyšetření jsme domluvili nástup do školky. Jelikož jsme potřebovali, aby si Péťa zde nejprve zvykl, docházel sem v prvním měsíci pouze na hodinu denně. Po několika proplakaných pobytech si nakonec na školku, paní učitelku a ostatní děti zvykl. Dokonce se nám podařilo vyjednat svoz do školky a zpět domů a Péťa tak jezdí každý den minibusem.
Rodina je s pokroky malého Péti velmi spokojená. Všichni si uvědomují, že je potřeba v úsilí nepolevovat, a proto spolupráce s rodinou i po více než roce stále pokračuje. Ještě mnohé se musí Péťa i jeho rodina naučit. Všechno chce ale svůj čas. Každopádně nám tato rodina ukázala, že všechno jde, když se chce, a že se vyplácí, když člověk vynaloží alespoň špetku snahy. Nejen pro nás, sociální pracovníky, ale zejména pro nejbližší je neskutečnou odměnou vidět dítě, jak je šťastné a dělá viditelné pokroky. Pozorovat dítě, které se naučí správně vyslovovat slova, samo zvládá s přehledem každodenní činnosti, s úsměvem ve tváři si hraje a těší se do školky……za tyto okamžiky naše práce stojí :)
A na co se můžete těšit příště? Podíváme se spolu na to, jak se Péťovi ve školce daří a co nového se za poslední rok naučil.
