Dva obrázky z českých zápisů

Bodrý vyjednávač připouští, že se kluk dívá jenom na vietnamské seriály. Vyzývá ho, aby něco řekl. Chlapec mlčí, jenom se dívá. Třeba nemá vyjednávače rád, třeba cítí, že ty ženy za valem ho tu nechtějí, a má dost rozumu na to, aby se sem aktivně snažil dostat. Žena znervózní. Pochopila, že její syn tu není vítán. Říká cosi vietnamsky svému průvodci, ten pak tlumočí učitelkám, že chlapec bude chodit víc mezi české děti, dokonce mu seženou českou chůvu. Jen ať ho vezmou. Paní učitelky se tváří účastně, ale nekompromisně. Říkají, že když se nenaučil pořádně česky doteď, tak to do září stejně nestihne a že by byl lepší odklad. Trojice si vyzvedne jakési formuláře, zdá se, že vyjednavač ví, že o odklad musí rodiče aktivně zažádat. Nějaké papíry ještě chybí, další dějství (nebo další přelíčení?) se odkládá.

Obrázek druhý. Paní učitelka se u zápisu ptá zaražené holčičky: „Kde je houpačka?“ Dívenka hbitě odpoví: „Tady!“ a zabodne ukazováček do houpačky namalované na velkém plakátu, který leží na lavici. „Jak jinak se to řekne?“, dožaduje se paní učitelka. Stejně jako dívenka ani já netuším, jak jinak se to řekne. Rozhostí se ticho. Pak mi docvakne, že se zde zkouší pravolevá orientace a paní učitelka chce slyšet, že houpačka je nalevo. Holčičce to zjevně nedocvakne. Je to pravděpodobně její první zápis.

Paní učitelka chvilku čeká, pak se vstřícně snaží pomoct: „Jak by to řekla navigace?“ Prvních pár vteřin vůbec nechápu. Pod heslem „navigace“ se mi vybaví spíš umění určit správný směr než to mluvící zařízení, které má téměř každá středo­stavovská rodina ve svém autě. Paní učitelka dále pomáhá: „Jak co říká navigace, když někam jedete?“ Holčička zase mlčí. A úplně vidím, jak v ní fakt, že není schopna odpovědět už na třetí otázku, ubíjí i tak malou dušičku. Paní učitelka tedy modeluje: „No říká přece – jeď doleva!“ Dívenka ulehčeně vydechne. Chytila klíčové slovo a už tuší, co se po ní chce. Překotně vyhrkne: „Doprava, houpačka je doprava!“. „Houpačka je nalevo,“ věcně poznamená paní učitelka. Pak zahanbené dívce vysvětlí, kde je vlevo a kde vpravo, párkrát to s ní procvičí a za chvíli už snaživé dítě spolehlivě určuje, kde je skluzavka a kde lavička.

Někomu se může zdát, že paní učitelky se vlastně chovaly skvěle. Jinému, že se chovaly hrozně. Nejhorší (nebo nejlepší) na celé situaci je, že se chovaly nejlépe, jak uměly. Opravdu z nich čišelo, jak jim na srdci leží nejlepší zájem dítěte. Nebyl vtom žádný rasismus k Vietnamcům, jenom představa, že rodiče mají dítě dokonale připravit na vstup do školy. Nebyla v tom žádná nadřazenost zástupce vyšší střední třídy, jenom automatický předpoklad, že navigaci má přece každý. Česká škola programově nepočítá s dětmi, které jsou na okraji. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Ony se mají přizpůsobit systému, nikoliv systém jim. A to navzdory tomu, že všechny školní vzdělávací programy a strategické dokumenty obsahují důležitý pojem individuální přístup, řada z nich dokonce i pojem spravedlivý přístup ke vzdělávání. Zatím se ale málo dělá pro to, aby to byly pojmy opravdu sdílené, nejenom přečtené. Leží před námi ještě dlouhá cesta, než se naučíme o rovnosti příležitostí nejenom psát, ale skutečně je žít. Kéž je nám další číslo bulletinu Škola all inclusive inspirativním průvodcem.

Autorka Jaroslava Simonová působí v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK, zabývá se výzkumem přechodu žáků do povinného vzdělávání.

Tento text vyšel v časopise Škola All Inclusive vydávaným v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR. Pokud vás zajímá stav inkluzivního vzděvání v Česku, přečtěte si nejnovější číslo časopisu na http://www.inkluze.upol.cz/portal/newsletter-skola-all-inclusive/!