Kdo má právo být českým občanem

Publikováno: 26. 2. 2013 Doba čtení: 4 minuty
Kdo má právo být českým občanem
©

Návrh zákona o státním občanství přináší některá pozitiva, ale také mnoho problémů…

Ve středu 27. února 2013 projednával Ústavně právní výbor poslanecké sněmovny České republiky nový návrh zákona o občanství, který do budoucna určí, kdo se bude nebo nebude moci podílet na rozhodování o budoucnosti České republiky. Nová úprava přináší několik pozitivních opatření, především dlouho očekávanou možnost dvojího občanství a možnost získat občanství prohlášením u migrantů druhé generace (i když i zde je možnost omezena věkem). Zároveň však obsahuje několik velmi problematických bodů, které jsou odborníky hodnoceny jako jednoznačný krok zpět. Jedná se především o povinnost genetických testů pro otce nebo znemožnění získání českého občanství prohlášením pro slovenské občany, kteří zde žijí od dob společného státu. Na ty bude pohlíženo definitivně jako na „cizince“.

 

Být občanem dnes znamená především mít právo volit. Na našem území žije mnoho cizinců s trvalým pobytem, kteří zde mají rodiny, mluví perfektně česky a dlouhá léta odvádí státu daně, ale nemají možnost žádným způsobem rozhodovat o tom, jak bude s jejich penězi dále nakládáno. Česká republika se v pomyslném žebříčku udílení občanství vyskytuje až na úplně poslední příčce – v rámci Evropské unie je u nás poměr udělených občanství k počtu cizinců trvale žijících na našem území suverénně nejnižší. Přístup k občanství tedy mnohé vypovídá také o otevřenosti české společnosti. A právě v tomto ohledu nová úprava zákona představuje krok zpět.

 

Právě projednávaný návrh zdůrazňuje především etnickou linii občanství. To se projevuje v několika sporných bodech – především ve výše zmiňované povinnosti genetických testů pro otce Čecha, který má dítě s cizinkou ze země mimo Evropskou unii a není jejím manželem. Toto ustanovení zcela nesmyslně rozděluje matky na občanky EU a občanky ostatních zemí, popírá princip sociálního otcovství běžně prosazovaný v českých zákonech a diskriminuje děti z nemanželských svazků, které ztrácí automatický nárok na občanství a tím i nárok na tak základní věc jako je plná zdravotní péče v prvních týdnech života. Zákon vůbec neřeší, co s dětmi bude v případě, kdy genetické testy nebude možné provést – např. když otec zemře nebo bude rodina ve finanční tísni (testy stojí od 6 do 20 tisíc korun). Na druhou stranu v rozporu s tímto ustanovením je § 31, který umožňuje bývalým občanům českého/československého státu včetně jejich potomků, kteří jsou etnickými Čechy, získat české státní občanství prohlášením aniž by měli jakoukoliv faktickou vazbu k českému státu, jeho společnosti, kultuře či jazyku. Občanem se tak může stát kdokoliv, kdo prokáže, že jeden z jeho prarodičů měl české občanství, aniž by sám musel žít na území Česka či například mluvil česky.  V zákoně je tedy jednoznačně cítit tendence chápat občanství „po krvi“, tedy etnicky a upřednostňovat žadatele s etnickým kořeny před těmi, kteří zde skutečně mají domov a mají zde zájem žít a pracovat.

Příliš sporné paragrafy

Za pozitivní změnu lze naopak považovat možnost dvojího občanství, která usnadní život mnoha cizincům dlouhodobě pobývajícím v Česku (například těm, kteří pochází ze zemí, kde je zavedena vízová povinnost a pokud by ztratili své původní občanství, velmi by jim to komplikovalo návštěvu příbuzných) i mnoha Čechům, kteří žijí v zahraničí. Stejně tak lze jedině uvítat možnost získání občanství prohlášením pro migranty druhé generace. Tu budou moci využít všichni, kdo v Česku žijí více než 10 let nebo se tu narodili a zároveň jim není více než 21 let. Toto věkové omezení je ale opět nesmyslné – i z řad migrantů zaznívají hlasy volající po rozšíření této výjimky i na osoby starší 21 let. Zástupci migrantů sepsali pro zákonodárce dopis, v němž je žádají o zvážení této výjimky, ve kterém se mimo jiné píše: „Žijeme v ČR od dětství a pro mnoho z nás se čeština stala mateřským jazykem – leckdy ji ovládáme lépe než mateřský jazyk našich rodičů. Nedávno proběhly prezidentské volby a nás velice mrzelo, že jsme nemohli volit. Chceme se vyjadřovat k věcem, které se týkají nejen nás, ale i celé této společnosti. Česká republika je naším domovem.“ Dopis bude poslancům  osobně předán právě na zítřejším zasedání Ústavně právního výboru.

Celé znění dopisu

Kromě výše nastíněných problémů ale vyvolávají otázky i některé další paragrafy. Jak si například vysvětlit podmínku, že žadatel musí být „integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného, pracovního, nebo sociálního“? Neexistuje žádné měřítko, jak moc je někdo „integrován“. Rozhodnutí je tedy jenom na vůli posuzujícího úředníka, což nahrává netransparentnosti celého procesu stejně jako paragraf § 26 o soudním přezkumu, který zavádí možnost zamítnout udělení občanství na základě toho, že by žadatel mohl představovat „bezpečností hrozbu pro stát“. Žadateli ale nebudou poskytnuty žádné další informace a rozhodnutí vydané na základě tohoto paragrafu je neodvolatelné.

Míra „integrovanosti“ do společnosti je navíc sama o sobě velmi relativní – žadatelé o občanství jsou nuceni prokazovat znalosti, které mnohdy rodilí Češi sami nemají, protože jsou buď velmi snadno dohledatelné nebo pro život v Česku naprosto nepodstatné. Pro ilustraci si můžete vyplnit fiktivní „vzorový test občanství“.

 

Kontakt:

Marie Heřmanová

marie.hermanova@clovekvtisni.cz

+420 777 782 088

 

Tereza Kušniráková

tereza.kusnirakova@clovekvtisni.cz

+420 775 443 608

 

 
Autor: