Kdy Česko dožene aspoň Albánii?

Publikováno: 22. 2. 2013 Doba čtení: 5 minut
Kdy Česko dožene aspoň Albánii?
© Foto:

Tuzemské vymáhání dluhů je nejhorší v Evropě: pomalé, neefektivní, a ještě k tomu nesmyslně drahé. České advokáty a exekutory to překvapí, ale nejúčinněji se vymáhají dluhy v zemích, kde jsou odměny vymahačů nízké. Podívejte se do Německa.

Z debaty advokátů o nákladech řízení by člověk získal dojem, že sníží-li se jim odměny, Česko se zařadí ve vymahatelnosti mezi rozvojové země. Mezinárodní studie však dochází ke zjištění, které zdejší právníky překvapí. Souvislost mezi odměnami a efektivitou je úplně jiná.

Něco jako Angola a Rumunsko

Studie Světové banky a Harvardovy univerzity Debt Enforcement around the World (Vymáhání dluhů ve světě) z roku 2008 porovnávala délku a efektivitu vymáhání pohledávek v 88 zemích. Závěr? Země, které nepřiznávají věřitelům žádné náhrady nákladů za právní zastoupení při vymáhání, dosahují efektivity nad hladinou 90 procent. Zároveň tyto země dosahují nejnižších hodnot v délce vymáhání - méně než jeden rok. Střední pásmo efektivity (60 až 80 procent) tvoří země, které uplatňují nízké náhrady v řádu stovek korun, například Německo, Polsko či Slovensko. V těchto zemích se délka splácení pohybuje v pásmu od jednoho roku do čtyř let.

A Česko? Déle se pohledávky vymáhají pouze v Ekvádoru (osm let) a v Angole (přes šest let). S průměrnou délkou vymáhání - šest let - nemáme v Evropě ani v Asii konkurenci a lépe je na tom i většina zemí z Afriky či Jižní Ameriky. Podobně je to i s efektivitou, která je v Česku 40 procent. To je méně než v Albánii (42 procent) a byla by to nejhorší hodnota v Evropské unii - nebýt Rumunska s efektivitou vymáhání 11 procent. Nižší, ale stále vysoké V aktuálně platných tuzemských nákladech na vymáhání je čím dál obtížnější orientace. Na rozdíl od ministerstva spravedlnosti, které svými kosmetickými úpravami spíš hraje do karet advokátní lobby, se ale snaží prostředí zkultivovat aspoň Ústavní soud.

Pro laikovu lepší představu je možné situaci demonstrovat na příkladu nejčastěji exekučně vymáhaného dluhu, kterým je tzv. přirážka za jízdu načerno. Včetně úroků z prodlení, ceny lístku a přirážky se tato úhrnná pohledávka u českých dopravních podniků pohybuje těsně nad hranicí 1000 korun.

Podle pravidel do konce letošního února zaplatil v exekuci černý pasažér na nákladech spojených s vymáháním přibližně 20 tisíc korun. Po novele vyhlášky stanovující paušální náhrady nákladů za právní zastoupení se suma snižuje na asi 17 tisíc korun. A po nálezu Ústavního soudu z konce března klesly náklady na necelých 13 tisíc. Zůstávají tedy stále vysoké, protože nález Ústavního soudu se týká pouze nákladů v nalézacím řízení, nikoli v exekučním. Pokud bychom srovnávali změny u vyšších dlužných částek nad 5000 korun, rozdíly budou téměř neznatelné, jelikož v tomto pásmu se náklady podle nálezu Ústavního soudu blíží nákladům stanoveným ve vyhlášce. Nález proto nejvíc ovlivní oblast vymáhání menších pohledávek v řádu tisíců korun.


Dluhová zátěž 20 miliard

Ne všechny dluhy se podaří vymoci, což je jeden z častých argumentů pro zvýšené náklady. Jednou možnou perspektivou je výtěžnost dluhů. Ta se podle informací některých vymahačů pohybuje pod 40 procenty. Například společnost MBA Finance nedávno v tiskové zprávě uvedla pásmo výtěžnosti mezi 15 až 40 procenty.

Druhou perspektivou je dluhová zátěž. V roce 2011 zaznamenala statistika Exekutorské komory téměř milion exekucí. Pokud bychom počítali pro jednoduchost, že se všechny týkaly pohledávek kolem 1000 korun a že vymáhané náklady byly běžných 20 tisíc, vzniká dluhová zátěž kolem 20 miliard! (K ní je ale třeba připočíst i dluhy, které jsou uhrazeny na základě platebního rozkazu, což rovněž představuje významný objem.)

Oněch 20 miliard nebylo plně vymožených; ale to neznamená, že tato zátěž neovlivní společnost. Břemeno dluhů ovlivňuje trh práce, zvyšuje potřebnost sociálních služeb, zvyšuje kriminalitu a v neposlední řadě zatěžuje soudy. Vždyť přibližně pětinu všech občanskoprávních sporů v Praze tvoří exekuční a nalézací řízení k pokutám za jízdu načerno.

Kvůli vysokým nákladům na vymáhání se prodlužuje doba splácení a tím se snižuje pravděpodobnost vymožení dluhu, což poškozuje především věřitele u vyšších pohledávek. Přitom profit z celého systému má jen několik málo subjektů v celém Česku: z vymáhání dluhů se u nás stal byznys, který vede ke skupování bagatelních dluhů za 130 procent nominální hodnoty, což je takřka světový unikát. Nejdražší ve střední Evropě Světovým unikátem však nejsme jen v hodnotě, za niž se dluhy prodávají vymahačům, ale i v odměnách advokátů. V Německu za vymáhání přirážky za jízdu načerno zaplatí dlužník v kurzovém přepočtu celkem 2500 korun (to při přepočtu na paritu kupní síly činí necelých 600 korun - dvacetkrát méně než aktuálních českých 13 tisíc).

Pokud bychom srovnali náklady za vymáhání přirážky za jízdu načerno v nalézacím řízení mezi vybranými státy, tak v Británii dlužník zaplatí pouze soudní poplatek ve výši 1050 korun, na Slovensku 1100 korun, v Polsku 623 korun - a v Česku podle vyhlášky 6320 korun! Jak je to možné? Komu tento stav vyhovuje a co přináší lepšího?

Jak už bylo řečeno, v Česku jsou nejvyšší náklady na vymáhání v celé Evropě, přičemž podle Světové banky to trvá v průměru jen o něco méně než v Angole a efektivita je nižší než v Albánii. Pokud bychom měli přisoudit Česku některou z kategorií jako vyspělý nebo rozvojový stát, obávám se, že přívlastek rozvojový je nemístný eufemismus. Tento stav je nevýhodný pro věřitele stejně jako pro dlužníky a vyhovuje především vymahačům a jim asistujícím advokátům, kteří se drží rčení, že právo patří bystrým.

Autor: Daniel Hůle, článek vyšel v Lidových novinách , analytik ČvT