Komora jen zvýší skupinové sobectví v sociální práci

Publikováno: 24. 2. 2015 Doba čtení: 4 minuty
Komora jen zvýší skupinové sobectví v sociální práci
©

Téma zákona o sociálních pracovnících v posledním roce vyvolává značné emoce a bylo výstižně zpracováno z několika zajímavých perspektiv. Osobně se ztotožňuji s pohledy kolegů Jana Černého či Milana Šveřepy, zvláště pak v rovině analýzy motivů vedoucích ke vzniku profesní komory a zákona jako takového. Osobně se domnívám, že obor sociální práce již zásadním způsobem poškodil zákon o sociálních službách platný od roku 2006, který zatížil do té doby svobodnou a flexibilní profesi mnohdy nesmyslnou administrativou.

Z dynamické profese se tak v krátkém čase stala profese lidí lopotících se místo za pomocí potřebným, za naplňováním často absurdních standardů. Když k tomu připočteme chybějící podporu ze strany oborového ministerstva, kde se každý rok mění požadavky na vykazování indikátorů, změnili se sociální pracovníci z lidí pomáhajících na rozkastované administrátory naplňující nesmyslné požadavky českých úředníků. Ten, kdo se po maturitě správně nerozhodl, že chce být profesionálním pomahačem, má smůlu, a bude rád, když dosáhne na metu pracovníka v sociálních službách, který se bez pokynusociálního pracovníka v podstatě ani nevysmrká. Není proto divu, že sociálním pracovníkům v posledních osmi letech nezbývaly síly na činnost, která by svým všeobecným/nesporným přínosem pomáhala budovat prestiž profese jako takové.

Dalším problémem je analytické uchopení problému a snaha po jeho poznání. Pro ty, kteří se nemuseli vykazováním sociální práce doposud zabývat, jen pro představu uvedu několik příkladů hovořících za všechny. Nadmořská výška sídla poskytovatele sociální služby, podle úředníků MPSV, měla poskytnout informaci o tom, v jak složitém terénu sociální pracovníci dané organizace působí, jak moc jezdí s kopce a kolik do kopce, takový geografický vtip. Skutečný klenot však představují veličiny „kontakt“ a „intervence“. Pomocí těchto kategorií na MPSV chtěli v minulosti kvantifikovat samotnou pomoc klientům. Definice se v čase měnila, ale těžko říci zda k lepšímu či horšímu. Kontaktem se například rozumí desetiminutové setkání s klientem. Pokud pracovník s klientem řešil nějaký složitější případ, třeba exekuci, hodinu, tak se tato konzultace vykázala jako šest kontaktů. Intervence zase trvala třicet minut a v čase se měnilo to, zda intervencí může proběhnout při jednom pohovoru s klientem více či nikoli. Shrneme-li to, na MPSV mnoho let sbírají nic neříkající, definici měnící data, takže i kdyby za ministra Drábka nedošlo k demontáži informačních systémů, o výkonu sociální práce bychom stejně nevěděli nic, a to ani v případě, že by sociální pracovníci na analýzu měli čas.

Od Rakušanů máme inklinaci k administrativě a od Rusů náchylnost k Potěmkiádě

Vše do sebe ale zapadá. Jeden moudrý muž po mnoha letech práce na Nejvyšším kontrolním úřadě popsal vztah Čechů k administrativě tak, že Češi vždy inklinovali k tomu, převzít od mocnosti, do jejíž sféry vlivu se dostali, to nejhorší. Od Rakušanů jsme si vzali silnou inklinaci k administrativě a od Rusů náchylnost k Potěmkiádě. Pokud tyto dvě inspirace propojíme, dostaneme skutečně nebezpečnou kombinaci vedoucí k vytváření velkého množství pravidel, o nichž se už v počátku ani nepředpokládá, že by je skutečně někdo naplňoval. V tomto duchu úředníci MPSV již deset let formují profesi, která má kořeny ve starověku a která má úzkou souvislost s podstatou lidství pomáhat bližním. Historie je přitom plná významných formovatelů charitativní činnosti, kteří se na tuto činnost dali po úspěšné kariéře válečníků. To se netýkalo jen známého svatého Františka, ale třeba i Martina z Tours a dalších. Všichni tito lidé by u nás dosáhli v nejlepším případě na pozici pracovníka v sociálních službách.

Důležitý je i politicko-filosofický rozměr vzniku návrhu zákona. O profesní komoře sociálních pracovníků se nezmiňuje žádný programový dokument žádné ze současných politických stran. Ani o něm nenajdeme zmínku v programovém prohlášení vlády. Tento záměr tedy není politickým programem, ale jde o vlastní iniciativu některých úředníků MPSV a zde lze spatřovat těžiště problému. Profesní komora je jedním ze základních institutů korporativistického konceptu řízení společnosti. Korporativismus má přitom poměrně pohnutou historii, kdy hlavní rozmach zažíval ve 20 a 30 letech 20. století. Ačkoli prvky korporativismu můžeme nalézt v celé řadě pravicových diktatur v Evropě či v Jižní Americe, formálně se stal tento koncept základem politického uspořádání pouze v Itálii za vlády Benita Mussoliniho. Korporativismus jakožto forma delegace monopolů ze strany státu na jednotlivé korporace za účelem efektivního řízení společnosti je ze své podstaty opak pluralismu, resp. opak parlamentarismu. V současné době je politika korporativismu nejzřetelnější v sousedním Rakousku, kde byl tento koncept ustaven po konci druhé světové války.

V případě Rakouska byl jednou z hlavních příčin posilování korporativismu stav, ve kterém se na konci války nacházela rakouská společnost. Ačkoli Rakušané pří Anšlusu nástup Hitlera vítali, po válce spojenci pomáhali prezentovat Rakousko jako Hitlerovu oběť. Ve společnosti však byl značný deficit pluralismu a proto byly významně posíleny prvky právě korporativismu. To v krátkodobém horizontu vedlo k efektivní státní správě, kde soupeření idejí nekomplikovalo poválečný rozvoj. Na druhou stranu má ústup od pluralismu negativní důsledky na formování demokratického smýšlení společnosti. O ideje přestaly soupeřit i hlavní politické strany, které si po desetiletí rozdělovaly vládu, což nakonec vyústilo v nárůst vlivu extremistických stran kolem Jörga Haidera.

Komentář vyšel v časopisu Sociální práce a celý si ho můžete přečíst ZDE.

Autor: Daniel Hůle, vedoucí programu Kariérní a pracovní poradenství