Nejsme lidé druhé kategorie

Publikováno: 8. 12. 2010 Doba čtení: 4 minuty
Nejsme lidé druhé kategorie
©

"Snažím se žít normální život. Ale ten potřebuje svá pravidla. A ta pravidla nastavujete vy. Potřebujeme vás a vaši práci. Ale je důležité, abyste si byli vědomi toho, že nevyplňujete papír, ale opravdu tím papírem podepisujete osud člověka. Třeba i můj. A mně to není jedno.

To vzkazuje úředníkům František bojující s drogovou závislostí. Jeho i další videopohlednice byly natočeny na dubnovém Národním setkání lidí se zkušeností s chudobou a sociálním vyloučením.

K takové události u nás, na rozdíl od jiných zemí, zatím nedošlo. O klientech jako rovnocenných partnerech sice mluví všechny organizace, roli expertů jim ale žádná nesvěří a patent, jak jejich situaci řešit, si raději nechá pro sebe. Cílem setkání bylo zapojit lidi potýkající se s chudobou nebo sociálním vyloučením do rozhodování o záležitostech, které se jich týkají, konkrétně do přípravy Národního akčního plánu sociálního začleňování 2011-2013. Organizátoři byli dokonce natolik odvážní, že volbu probíraných témat nechali na účastnících samotných.

Největším problémem není chudoba, ale izolace

Lidé bez domova, dlouhodobě nezaměstnaní, duševně nemocní, drogově závislí nebo opouštějící vězení sami pojmenovali, čím do jejich životů chudoba a sociální vyloučení nejvíce zasáhly. "Závislost - chudoba - ztráta zaměstnání - rozvod - dluhy, exekuce - diskriminace -předsudky - sebevědomí - sebevražda," objevovalo se na jimi vytvořených plakátech, kterými měli popsat svůj životní příběh.

"Přestože jsme se rozhodli témata diskuse předem neomezovat, očekávali jsme, že probírané oblasti dokážeme předvídat. Mysleli jsme si, že když poskytujeme sociální služby tolik let, tak přece víme, co lidi v nepříznivé situaci obvykle trápí. Oni ale začali mluvit úplně o něčem jiném," popisuje zážitek z netradičního setkání Petra Klingerová ze společnosti Člověk v tísni. Od témat, která obvykle zajímají tvůrce politických opatření (zaměstnanost, vzdělávání, bydlení atd.), se hovor nakonec vždy stáčel k pocitům izolace, stigmatizace a vyčlenění ze společnosti, které ústí v upevnění pocitu druhořadého občana i člověka.

Zařazení zážitku "jak je obtížné se vypořádat s negativní nálepkou a předsudky" mezi nejpalčivější problémy, srovnatelné s dluhy, ztrátou zaměstnání či nemožností nalézt kvalitní bydlení, jen potvrzuje, že pojímání problému sociálního vyloučení primárně jako záležitosti hmotného strádání je silně zjednodušené. "Ukázalo se ale, že nám doteď unikaly i bariéry, které by mohly být lehce uchopitelné i řešitelné," pokračuje Klingerová ve výčtu překvapení, která tento pokus nakonec přinesl.

Patří mezi ně například nemožnost zřízení živnostenského listu, pokud má člověk trvalé bydliště na úřadě. Zbytečné a diskriminační je také podmiňování přijetí do zaměstnání čistým trestním rejstříkem i v případě, že provinění zájemce o práci s jejím zaměřením vůbec nesouvisí. Zcela absurdní je pak zjištění, že rekvalifikace bývají běžně podmiňovány ukončeným základním vzděláním.

Létají-li jim ve snaze žít běžným způsobem života pod nohy takové klacky, není divu, že tito lidé při vyjednávání s institucemi a úřady, popřípadě se zaměstnavateli nebo majiteli bytů zažívají především pocity bezbrannosti a bezmoci. "Úřad je bůh a člověk je nicka, jednaj s váma jako s vonucí. Taky jsem byl daňový poplatník, dlouhá léta," rozčiluje se Zdeněk.

Je strašně moc důležitý, aby na úřadech uměli naslouchat, aby člověka vyslechli, co potřebuje, aby mu to vysvětlili. Když jsem přišla na úřad, vyprávěla jsem úřednici, že mě chtějí vystěhovat z bytu, a ona ani nezvedla hlavu od počítače," doplňuje svoji zkušenost paní Jana. "Já jsem se setkal s diskriminací u zaměstnavatele, kde jsem sháněl práci, a oni mi říkali, my tady potřebujeme atraktivní mladý lidi a to vy nejste," popisuje pan Martin.

Nejvíce trpí děti

Vyvolané pocity méněcennosti dále snižují šanci na úspěch při řešení dalších problémů. Zdrcující je ale především narušení (někdy i nevratné) rodinných a mezilidských vztahů. S pocity odmítnutí okolím a blízkými, s vyloučením rodinou nebo se ztrátou kontaktu s dětmi se musela vypořádat většina z přítomných. Specifickým problémem pak je dopad situace rodičů na jejich děti. Zažívajíce nepříznivou situaci se svými rodiči, jsou značně omezeny v možnostech zvolit si jinou životní cestu a jejich snahy jsou často předem odsouzeny k neúspěchu. "Když přijdou děti do školy, si řeknou, to sou socky. A ty děti jsou okamžitě vyčleněny z kolektivu. Nechodí na společné akce, nemůžou se zúčastnit kurzů. Protože na to nemaj. A ta nálepka je tam hned," vysvětluje Petr.

Historicky první tuzemské setkání lidí žijících v chudobě a sociálním vyloučením ukázalo, že klienty sociálních služeb má smysl zapojovat i do koncepčních diskusí. "Není pravda, že se k tomu nechtějí vyjadřovat a měnit svoji situaci. Stačí, aby je chvilku někdo poslouchal a bavil se s nimi jako s lidmi. Také se dokážou odpoutat od svojí osobní situace a o problémech uvažovat nějak strukturovaně. Dali jsme jim najevo, že i oni jsou součástí občanské společnosti," uzavírá Petra Klingerová.

Autor: Aleš Kavalír, ředitel plzeňské pobočky, článek vyšel v rámci přílohy Chudoba okolo nás (Lidové noviny, 8. 12. 2010)