Příběh o beznaději

Den první

Zpráva od nevládní organizace Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), která byla doručena naší koordinátorce terénních sociálních pracovníků, obsahovala stručný popis situace rodiny, jež přicestovala z osady v okolí Košic. SIMI ve svém emailu uvedlo základní informace, které byly prozatím zjištěny a žádalo naši organizaci o účast na řešení komplikované a naléhavé situace šestnáctičlenné rodiny, která poslední úspory utratila za vlak do Prahy, aby tu našla bezpečí a pomoc.

Pracovnice SIMI zajistila ubytování v krizovém pokoji Kolpingova domu pro rodiče se čtyřmi dětmi na týden. Zbytek rodiny ale musel přečkat celou noc venku bez přístřeší. Když se vyčerpaní a hladoví dostavili k nám do smíchovské kanceláře, nejstarší žena v rodině nám začala vysvětlovat dramatické okolnosti, za kterých utíkali ze Slovenska. Údajně došlo ke konfliktu mezi muži v osadě a několik rodin bylo napadeno, byl jim pobořen dům a byli nuceni osadu opustit pod výhružkami dalšího násilí. Ženy nahlásily případ městské policii v Košicích, setkaly se ale s nezájmem a s odpovědí, že si za vzniklou situaci beztak mohou samy. Rodinám nezbylo tedy nic jiného než se vydat na cestu, s vidinou lepšího života v Česku a domnělé ochrany, kterou tu dostanou, se vydali do Prahy. Skrze cizineckou polici dostali kontakt na SIMI a právě na naši pobočku.

Před námi stál v prvé řadě úkol zajistit především dětem možnost základní hygieny, jídlo a nocleh. Bohužel jsme se ale setkali s celou řadou „razítkových“ překážek i u těch několika málo organizací, které v Praze poskytují lidem krizovou pomoc – pro ilustraci uvedeme nařízení, kdy do svých zařízení nesmí pustit osoby mladší 18 let, na druhou stranu se od nich nesmělo vynést jídlo ven.

Hodiny ubíhaly rychle a počet kontaktovaných organizací, poskytujících ubytování se rychle navyšoval, ale bez žádného výsledku – sehnat byť naprosto základní krizové ubytování pro deset lidí bez možnosti finanční spoluúčasti ještě téhož dne se jevilo jako nemožné. Situace byla o to dramatičtější, že ve skupině bylo i šest dětí, žena v osmém měsíci těhotenství a druhá žena trpící psychickou poruchou bez možnosti dostat se k lékům. RIAPS – zařízení, které poskytuje krizová lůžka pacientům s psychiatrickou poruchou, dotyčnou nepřijalo z důvodů, že neměla mezinárodní zdravotní průkaz, velvyslanectví Slovenské republiky uvedlo, že v dané situaci nemá kompetence zasahovat, možnost využití uprchlického zařízení nepřipadala v úvahu, protože v rámci Evropské unie se nepočítá s tím, že lidé mohou ze své země utíkat, je tedy určeno výhradně občanům mimoevropských zemí. Více než starost o zdraví a bezpečí lidí, kteří jsou nuceni opustit svůj domov, se řeší možný negativní dopad na společnost státu přijímacího. Alternativa pro tyto lidi neexistuje, protože papírově ani oni neexistují. Nám ale seděli v kanceláři, měli hlad a pomalu ztráceli naději.

Jediné, co se nám povedlo domluvit ve spolupráci s Úřadem práce Prahy 5, bylo možné zajištění mimořádné okamžité pomoci, vzhledem k pokročilé hodině se ale schůzka mohla uskutečnit až následující den. Reálně tedy hrozilo, že rodina stráví další chladnou noc na ulici. Pocit vyčerpání a bezmoci začali mít i naši pracovníci a několikrát jsme konzultovali možnost nechat rodinu přespat ve skromných suterénních prostorech, které máme při naší kanceláři. Naštěstí na poslední chvíli jsme získali od soukromého dárce finanční pomoc a mohli tak dětem a těhotné ženě zaplatit noc v ubytovně a nakoupit pár základních potravin. Pro nemocnou ženu se našlo lůžko v zařízení arcidiecézní charity – v azylovém domě Sv. Terezie. Bohužel poslední člen rodiny – muž musel strávit další noc na ulici, najít pro něj nocleh bylo zhola nemožné, půjčili jsme mu tedy alespoň spací pytel.

Dohodli jsme se, že druhý den ráno všechny vyzvedneme, společně pojedeme na zmiňovaný úřad a rodinu pošleme zpátky na Slovensko, kde jim ale nejprve zajistíme pomoc.

Den druhý

Dle dohody jsme ráno klienty vyzvedli na místě a nejprve se vrátili zpět k nám do kanceláře, poté jsme se vydali společně s dospělými na úřad pro zajištění financí umožňujících cestu zpět na Slovensko.

V prostorech klubu při naší kanceláři právě probíhal Klub matek, klientky když zbídačenou rodinu uviděly, vybraly mezi sebou peníze na nákup potravin, byť se jedná o ženy z rodin, které mají samy častokrát hluboko do kapsy. Děti jsme zatím doprovodily do prostor našeho předškolního klubu na Praze 8.

Odpoledne před námi stál další velký úkol zajistit předání rodiny organizacím poskytujícím sociální služby, tzv. zasíťování. Po několika hodinách jsme se ocitli v podobně bezvýchodné situaci jako předcházející den při snaze zajistit rodině nocleh. Navzdory pomoci našich slovenských kolegů z pobočky Člověka v tísni v Bratislavě jsme nenašli organizaci, která by byla schopná rodině nabídnout řešení. Mezitím jsme kontaktovali základní školu v Košicích, kam mělo nastoupit několik z přítomných dětí, abychom vysvětlili jejich absenci. Překvapivým zjištěním je fakt, že na Slovensku existují školy určené výhradně Romům viz shrnutí ze zprávy slovenské veřejné ochránkyně práv JUDr. Jany Dubovcové z roku 2013, http://www.vop.gov.sk/files/Mimoriadna%20sprava%20VOP.pdf:

Romské děti jsou nejen vyloučeny do „romských škol“, ale jsou navíc vyloučeny i ze standardního systému vzdělávání. Kvůli tomu nemohou pokračovat ve svém vzdělávání, čímž je nepříznivě ovlivněn jejich další osud. Situace na Slovensku je tak oproti Česku závažnější, neboť diskriminace je prováděna systematicky vytvářením „romských škol“, ve kterých ani není naplňováno právo etnické menšiny na vzdělání ve vlastním jazyce. Navíc v rámci těchto vyloučených škol dochází k dalšímu vyloučení, závažnějšímu, a to ze standardního systému vzdělání do speciálního. Takto vzdělávaní Romové nemají prakticky žádnou možnost pokračovat v dalším studiu, nemohou tak dosáhnout ani středoškolského vzdělání.

Přes den jsme zkontaktovali bezmála 25 organizací, městské úřady, farní úřady a orgány zabývající se rodinou a bydlením. Podařilo se nám vyjednat možné ubytování přes grekokatolickou charitu v Prešově, kde nám bylo sděleno, že o poskytnutí ubytování matkám s dětmi bude rozhodnuto, až tam přijedou osobně. Tato informace byla v podstatě jedna z nejpozitivnějších a pro nás předznamenala naději na schůdné řešení. Zároveň se nám podařilo vyhledat komunitní centrum Čvt v osadě Petrovany, které se nachází 8 km od Prešova, do Košic se rodina přirozeně z obav o vlastní bezpečnost vrátit nechtěla.

Rodina od nás obdržela kontakt na městský úřad, který se zabývá problematikou rodiny a bydlení, kontakt na grekokatolickou charitu a kontakt na terénní sociální pracovnici ČvT komunitního centra v Petrovanech. O celém procesu řešení situace jsme průběžně informovali Bratislavskou pobočku Čvt.

Rodinu jsme doprovodili na hlavní nádraží v Praze. Zakoupené jízdenky jsme jim předali a z posledních peněz jsme jim nakoupili jídlo a vody na cestu.

A co dál?

O celé situaci byla písemně vyrozuměna kancelář Úřadu splnomocněnce vlády SR pro romské komunity v Bratislavě. Pracovnici pro romské komunity paní Dominice Gažové jsme předali telefonní kontakt na dceru nejstarší ženy z rodiny. O dva týdny později nám bylo kanceláří oznámeno, že mají možnost kontaktovat rodinu přes regionální kancelář v Košicích. Zde se poté budou rodině a její těžké situaci věnovat a následně nás budou o svém postupu informovat. Spolupráce s výše uvedeným úřadem byla jediným záchranným kruhem, který se v dané situaci podílel na jejím řešení jak pro nás pracovníky, tak pro členy migrující rodiny.

Situace na Slovensku v rámci řešení problematiky Romů, je, dle mého názoru po této zkušenosti, katastrofální. Rodina se na nás obrátila ve strachu o život – utíkala jednak před násilím, které propuklo v jejich osadě, utekla před nečinností a nezájmem státní správy, odešla z absolutní chudoby, která nenabízí naději na zlepšení situace. Důkazem jejich zoufalství bylo rozhodnutí vydat se s dětmi do Prahy, o které měli velmi nekonkrétní představy a kde neměli žádné kontakty.

Navzdory urputné dvoudenní snaze našich sociálních pracovnic jsme jim nebyli schopni zajistit jinou pomoc, než je poslat zpátky na Slovensko s nejasným příslibem pomoci, což je důsledkem neutěšené a mimořádně ohrožující rasově diskriminační politiky nejen na Slovensku, ale bohužel i v jiných zemích Evropské unie.