Proč já si vlastně stěžuju? Aneb co přináší dětem integrace „ve velkém“

Publikováno: 16. 7. 2014 Doba čtení: 6 minut
Proč já si vlastně stěžuju? Aneb co přináší dětem integrace „ve velkém“
©

Pátá třída, poslední lavice u okna: Terezka se spastickou diparézou, postižením dolních končetin. Pohybuje se na vozíku. Čtvrtá třída, druhá lavice vlevo: Kuba, který trpí stejnou formou dětské mozkové obrny (DMO). Chodí hůř, ale sám. Šestá třída, druhá lavice u dveří: Jana. I ona má spastic­kou diparézu. Po třídě se pohybuje o berlích, na delší přesuny používá vozík. Devátá třída, poslední lavice vlevo: multihandicapovaný Honza, kterého postihla nej­těžší forma DMO – kvadruparéza. Má částečně ochrnuté všechny končetiny. K tomu ještě poruchu řeči. Je na vozíku a potřebuje permanentní asistenci.

Ne, nejsme na návštěvě ve speciální škole pro tělesně postižené. Tohle je běžná „základka“. ZŠ Elišky Přemy­slov­ny v Brně-Starém Lískovci. Ve společnosti klasických škol ale vlastně tak běžná není. V pěti z devíti tříd je mezi zdravými spolužáky vždy jedno dítě s tělesným postižením. Nehledě na řady dětí s poruchami učení. ZŠ Elišky Přemyslovny je bez nadsázky výkladní skříň české integrace.

„Tato škola začala přijímat děti s postižením už před rokem 2005, kdy se teprve rodil nový školský zákon, který říká, že integrace je na prvním místě. První handicapované děti, které školu navštěvovaly, jsou dnes už na gymnáziích. A dodnes je tu v 9. třídě chlapec, který představoval jednu z nejtěžších integrací vůbec. Multihandicapovaný Honza sem nastoupil už rok poté, co nový zákon vstoupil v platnost. Škola to zvládla i v první třídě, která měla plný počet dětí,“ říká Eva Čadová z brněnského Speciálněpedagogického centra pro tělesně postižené.

Příběh první: Jana a maminka Jaroslava

Dvanáctiletá Jana Viždová chodí na Elišku Přemyslovnu už od školky. I když to bylo nejdál od domova, pro maminku Jaroslavu znamenalo přijetí do školky, která je součástí školy, velké vysvobození. „Obešla jsem spoustu jiných školek a všude jsem slyšela to samé: Nemůžeme vám zařídit asistentku a vy sama byste tu s ní být nemohla. Ne, my máme všude schody. Ne, paní učitelka by to nezvládala… Tady nás naopak přijali všemi deseti,“ líčí žena, která s dcerou zažívala odmítání na všech stranách. Dokonce i na dětském hřišti. „Když jsme přišly na pískovi­ště, ostatní rodiče postupně odved­li všechny děti, až jsme tam pokaždé nakonec zůstaly samy. Jako by to všichni od nás mohli chytit.“                            

Jaroslava Viždová nakonec na ZŠ E. Přemyslovny sama našla také práci. Dvě hodiny denně dělá asistentku Kubovi ve čtvrté třídě. „Škola se mi stala koníčkem. Navíc nikam jinam do práce nemůžu, protože volno mám jen čtyři hodiny dopoledne. Jsem rozvedená se dvěma dcerami, které vodím do školy i domů. Přestože Jana je na vozíku, neuznali nám nárok na auto, tak chodíme pěšky,“ vysvětluje paní Viždová, která musí tlačit  invalidní vozík každé odpoledne do prudkého kopce.

Honza a maminka Iveta

Jako asistentka pracuje ve škole také Iveta Kozlíková, která pomáhá vlastnímu synovi Honzovi v deváté třídě. Navzdory všem pochybnostem pro multihandicapovaného Honzu to byla v dané situaci jediná možnost. „Během školky a prvních pěti let ve škole měl Honza tři různé asistentky. Pak měl mít další. Všechno jí šlo výborně – krmení, oblékání, posazování na záchod, ale bohužel nezvládala počítač a Honza z toho byl zoufalý. Ve třídě ho totiž drží právě to, že je šikovný. Kompenzuje si tím svůj handicap. To, že byl kvůli asistentce najednou pozadu, ho totálně odrovnalo,“ vypráví maminka Kozlíková. To, že asistentku bude Honzovi dělat sama, mělo být dočasné řešení, než se najde vhodná adeptka. Nakonec ale oba zjistili, že je to pro ně výhodné. Maminka ví, co se Honza ve škole učí, a dokáže jej proto snáz připravit na další den.

„Syn má spoustu problémů s ovládnutím svého těla. Musí se například rozdýchávat, aby neměl spasmy. Proto se snažím, aby se co nejvíc připra­vil doma a měl to tak ve škole jednodušší,“ popisuje žena, která se kvůli synovi vzdala své profese stavební projektantky. Výsledek ale stojí za to. Honza nosí domů jedničky a patří k nejlepším žákům školy. Nedávno dokonce postoupil do celostátního kola olympiády v českém jazyce.

Ne vždy se podaří, aby maminka uspěla jako asistentka u vlastního dítěte. Paní Kozlíková to ale podle Evy Čadové dokázala. „Chová se totiž ke všem dětem stejně. Dokáže se odpoutat od role ochrani­telky vlastního dítěte a během vyučování je opravdu víc jako asistent pedagoga,“ tvrdí speciální peda­gožka.

Hlavně nedělat ústupky

„Maminka je pro nás plnohodnotný asistent pedagoga. Někdy ani není možné, aby to byl někdo jiný. Pro maminku je taková role sice velmi zatěžující, ale pro rozvoj dítěte s takto závažným zdravotním znevýhodněním velmi důležitá,“ připojuje se ředitelka školy Margita Kotásková a dodává: „Honza je pro nás  normální žák v pubertálním věku, se vším, co s tím souvisí. Je jen uzavřený ve svém těle a to je jeho velký handicap. Jinak je to ale úžasný a chytrý kluk a já jsem velice ráda, že má spolu s dalšími dětmi možnost učit se v běžné školní třídě.“

Čím to, že škola E. Přemyslovny se nebojí vzdělávat tolik postižených dětí najednou? Jednak má dlouholeté zkušenosti, a pak stálý pedagogický sbor, který už tak něco nepřekvapí. Škola integruje zhruba od roku 2000, kdy prošla velkou rekonstrukcí. Díky ní mají vozíčkáři k dispozici nájezdy i výtahy, které je zavezou ke třídám, do šaten i do jídelny.                       

Přítomnost dětí na vozíku už tu nikdo dávno neřeší. Ani děti, ani učitelé. „V nižších ročnících to funguje tak, že většinou holčičky mají potřebu postiženým pomáhat, starat se o ně. U kluků to přichází později a záleží, jaké to postižení je. Třeba Honza dlouho nebyl pro kluky partner. Až zjistili, jak je chytrý a že je výhoda mít ho ve skupince, tak se o něj perou,“ objasňuje učitelka Eva Oznerová, která učí na prvním stupni. Na škole působí už dvacet let a za sebou má zkušenost s pěti dětmi s těles­ným postižením. O tom, že by změnila místo, nikdy neuvažovala. „Odtud se odchází jen na mateřskou nebo do důchodu,“ směje se. Jejím receptem na úspěch postižených dětí v běžném kolektivu je přiměřená přísnost učitele. „Čím více se učitel snaží děti chlácholit a ulevovat jim, tak je to horší. Musíte jim měřit stejným metrem. Vzpomínám si, jak paní Kozlíková přišla celá šťastná, že kluk konečně dostal poznámku. Tyto děti potřebují zapadnout. Úlevy samozřejmě dělat musíte, ale nenápadně,“ radí Eva Oznerová.

Když se ve škole zeptáte kohokoliv, co by změnil na současném systému českého školství, odpověď je pokaždé stejná: financování. Hlavně ve vztahu k asistentům pedagoga, protože jejich platy tu všichni považují za potupné. Například Jaroslava Viždová za dvě hodi­ny asistence denně dostává 2 700 korun měsíčně.

Odbornému svářeči by plat ulízečky nedali

„Svým tabulkovým zařazením asistenti spadají do páté až šesté platové třídy, ale to, co se po nich chce, se rovná tak osmé nebo deváté platové třídě, kde se vyžaduje odborná práce. Ve fabrice by nikdo nechtěl po dělníkovi, aby dělal odborného svářeče, ale bral plat uklízečky. A toto se děje ve školství!“ zlobí se Eva Čadová.

Právě kvůli nedostatku financí na asistenty už škola další děti s tělesným postižením přijmout nemůže. „Naše integrace se odvíjí od možnosti zaměstnat odpovídající počet asistentů pedagoga. Snažíme se v rámci možností asistentům přilepšit i nad rámec toho, co jim dává tabulkový stav, protože si jejich práce vážíme. Ale momentálně jsme na stropu,“ lituje ředitelka Margita Kotásková. Školu vede čtvrtým rokem, předtím tu ale dlouhá léta učila. Všechny integrované děti zná odmalička. Až odejdou na střední školy, dá šanci dalším dětem s postižením. „Na inkluzi nebudu nic měnit, ten trend  je pro mne i kolegy přirozený,“ podotýká. Spolupráce zdravých a postižených spolužáků je podle ní oboustranně obohacující: „Děti si víc váží vlastního dobrého zdraví. Umí se chovat k lidem s jakýmkoliv znevýhodněním. Když mají někdy pocit, že se objevil nějaký rádoby velký problém, stačí se podívat k někomu, kdo nemá zdaleka takové štěstí. Většinou si řeknou: aha, proč já si vlastně stěžuju...“

Článek vyšel v třetím čísle časopisu Škola all inclusive, který vznikl v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR

 

Autor: Petra Klimková