"Aktuálním problémem jsou dluhy dětí a bydlení"

Publikováno: 28. 2. 2020 Doba čtení: 16 minut
© Tereza Králová

Právník Martin Ouda podává již cca rok pomocnou ruku obětem trestných činů v plzeňské kanceláři. Je k dispozici také kolegům a kolegyním, kteří za ním přicházejí pro radu, jak postupovat při práci v komplikovanějších případech. Prošel si prací na úřadě a zároveň poznal práci v advokacii, může tak srovnávat specifika těchto zaměstnání. Do Plzně ho z Ústeckého kraje zavedlo studium, po kterém tady již zůstal. Když nepracuje, rád vyrazí do přírody vyčistit si hlavu. 

Proč sis pro práci právníka vybral zrovna organizaci Člověk v tísni?

Spousta mých přátel v Tísni pracovala již za mého působení na městském úřadě. Často za mnou přicházeli a ptali se, jak řešit určité situace. Takže jsem jim v podstatě poskytoval takové právní poradenství. No a pak se stalo, že z pobočky odešel tehdejší právník a hledal se nový kolega. O této možnosti mě informovala moje dobrá kamarádka Anička, také pracovnice Tísně, a já se rozhodl, že to zkusím. Nevěděl jsem, jak to bude časově náročné. Už na pohovoru jsem říkal, že nevím, kolik to ve výsledku zabere času a jak to budu stíhat, ale chtěl jsem to zkusit. I to byl důvod, proč jsem nastoupil jen na částečný úvazek. Na pohovoru jsme si vzájemně řekli, že to zkusíme.

Takže předpokládám, že vedle toho pracuješ ještě i jinde.

Ano, dělám už dva roky koncipienta v jedné advokátní kanceláři. Vzhledem k tomu, že jsem působil několik let na městském úřadě, chtěl jsem ve své praxi ve veřejné správě pokračovat. Se svolením mého školitele jsem první rok své praxe oslovoval okolní obce a nabízel jim spolupráci s kanceláří. Takto vložená energie se vyplatila a teď po dvou letech se to hezky vrací a skutečně takové první spolupráce navazujeme. Jsme taková malá kancelář, kde pracuji s mým šéfem, respektive školitelem, a jsem rád za jeho vstřícnost v této věci.

Kde jsi studoval?

Bakalářské studium jsem dělal v Karlových Varech a magisterské jsem si dodělával v Plzni.

Proč ses vůbec rozhodl studovat práva?

Já jsem k tomu směřoval už od střední školy. Studoval jsem Trivis, veřejnoprávní akademii v Ústí nad Labem, která se specializovala zejména na trestněprávní problematiku. Škola byla brána jako příprava na budoucí povolání policistů, proto byla součástí studia i výuka sebeobrany. Ale já tu školu nikdy tak nevnímal, studium se hodně zaměřovalo na trestní právo, včetně kriminalistiky a penologie neboli vězeňství, a to mě hodně bavilo. Po dokončení střední školy jsem měl v podstatě jasno, že budu dál pokračovat na práva. Ale je nutné dodat, že velkou zásluhu na tom všem má moje maminka, která mě ke studiu práva vždy vedla a podporovala mě v něm. Původně jsem směřoval na práva do Prahy, a dokonce jsem za tím účelem navštěvoval nultý ročník, ale nakonec to dopadlo takhle, Vary a pak Plzeň.

Studoval jsi v Ústí, Varech, Plzni, ale chtěl do Prahy, odkud tedy pocházíš a kde teď žiješ?

Pocházím z Hošťky u Roudnice nad Labem. Na střední školu jsem každodenně dojížděl, což už bych nikdy nechtěl. No a teď bydlím a pracuju přímo v Plzni. Jsem rád, že to mám do jedné i druhé práce kousek.

Po škole jsi hned nastupoval jako koncipient?

Ano, hned po škole jsem nastoupil do advokátní kanceláře v Plzni. Z této práce jsem byl vyhozen se slovy, že „ani na toho úředníka mě nevidí“. Odcházel jsem s pocitem, že v advokacii nechci nikdy působit. Následně jsem nastoupil jako majetko-právní referent na Městském úřadě v Rokycanech, kde jsem zastával pozici právníka odboru rozvoje města. Oproti původnímu tříletému plánu jsem tam strávil více jak pět a půl roku. Nakonec jsem odešel, protože mi chyběla možnost dalšího pracovního rozvoje nebo profesního postupu. Následně jsem se přihlásil na Úřad práce a během té doby jsme společně s kamarádem dělali rekonstrukci prostor, kde má naše kancelář pobočku v Rokycanech. Jedná se o sdílenou kancelář, ve které teď společně působí advokátní kancelář, geodetická společnost a odborník na nemovitosti. No a asi po půl roce jsem nastoupil na koncipientskou praxi, kde působím dodnes.

Je rozdíl mezí prací na úřadu, v advokacii a v neziskovém sektoru

Dá se srovnat práce na úřadu, v advokacii a v neziskovce?

Asi hlavně v oblasti motivace zaměstnanců. Na úřadu byl hlavním ukazatelem čas, resp. splnění fondu pracovní doby. Personalistika byla na bodu nula. Obecně je těžké lidi na úřadech motivovat, aby byli k veřejnosti ochotní, pokud jsou nespokojení. Pracuje-li zaměstnanec na úřadě pře deset let, ztrácí motivaci k práci a snižuje se jeho konkurenceschopnost v soukromém sektoru. Až na výjimky, abych zbytečně nekřivdil těm, co ty motivace mají sami v sobě. Po letech přichází stav, kdy zaměstnanci nejsou ochotni nic měnit, nic udělat a žádosti lidí vnímají jako otravování. Na úřadě jsou pozice, kde lze motivovat lidi tím, že je lépe finančně ohodnotíš, když budou dělat lépe. Jenže ne u všech pozic to lze. Jiné je to na pozici právníka úřadu a jiné u pracovnice na podatelně. Proto je nutné pracovat i s jinými motivacemi jako je například volnější pracovní doba nebo zlepšování pracovních podmínek, aby se zvyšovala spokojenost zaměstnanců. Jsou různé způsoby, ale je nutné je využívat. To je velký rozdíl mezi prací na úřadě a v Tísni. S pracovníky je potřeba mluvit, ptát se jich, co by chtěli změnit, jaký v práci vidí smysl a podobně. Důležitá je zpětná vazba. Já osobně jsem cítil, že je to práce, která nikam nesměřuje, respektive nemá žádný jasný cíl směřování, ale pouze se řeší to, co je aktuální téma nebo co zrovna hoří.

A v Tísni je to jak?

V Tísni je tím motorem k práci, a to dle mého názoru nejenom u mě, úspěch s jednotlivými klienty. Finanční ohodnocení není tou hlavní motivací, spíš je to o jiných benefitech jako například to, že v práci potkáváš obdobně smýšlející kolegy, můžeš občas pracovat z domova nebo si více organizovat pracovní dobu. Nežene tě, na rozdíl od advokacie, finanční potenciál kauzy klienta. Nutno dodat, že v advokacii přichází motivace v podobě finančního ohodnocení za odvedenou práci, která se nemůže srovnávat s ohodnocením na úřadě nebo v neziskovém sektoru. Naopak lidé přicházející do Tísně za odvedenou práci neplatí, a není potřeba řešit případnou bonitu dotyčného člověka. Často je tak i větší projev vděku ze strany přicházejícího člověka, když se povede mu pomoct, a s tím i související pocit uspokojení. Já se vždycky na úřadě snažil lidem pomoct, cítil jsem velkou spokojenost v momentě, kdy jsem práci dělal dobře. Snažil jsem se, aby to nebylo jen opakované předkládání žádosti k rozhodnutí orgánům města, ale aby se žádost posoudila s ohledem na dané možnosti a s nimi souvisejícími dopady, a aby se hledalo nějaké řešení schůdné pro obě strany. Nechtěl jsem, aby člověk tři roky po sobě žádal o tu stejnou věc a tři roky po sobě se prostě jen zamítla. Spousta procesů na úřadě byla historicky nastavena tak, že se to tak dělá. Já se to s kolegyní snažil posouvat někam jinam, ale šlo to pomalu, postupně.

A jak je to tedy v advokacii?

V advokacii je to jiné. Lidé přicházejí, požadují službu za peníze. Otázkou však zůstává, co nastane, když se ta práce nepovede tak, jak by si dotyčný představoval. Shrnul bych to tak, že na úřadě řešíš žádosti občanů zejména s ohledem na veřejný zájem a za úplatu na dotyčném člověku nezávislou. V advokacii hájíš zájem klienta za úplatu od něj. V Tísni hájíš zájem člověka, ale za úplatu na dotyčném nezávislou. Vše má rozdílná specifika, motivace i rizika.

Máš i zkušenost, že by naopak dal někdo přednost úřadu před neziskovkou?

Určitě. Třeba jedna kolegyně odešla právě do státní správy. Nelze říci, že úřad je vždy špatné místo pro práci, hodně je to závislé na vedení úřadu. Někdy vám může váš vedoucí, případně vedení úřadu, hodně znechutit práci, například neprůhledným způsobem odměňování. V jiném případě je váš vedoucí schopen vás motivovat, případně pro své zaměstnance získat i peníze nad rámec tabulek, což pracovní náladu na úřadě hodně ovlivní.

Proč ses nakonec po práci na úřadě rozhodl tedy pro advokacii?

Na úřadě jsem potkal jednoho externě spolupracujícího advokáta. Díky tomuto, pro mě velmi zásadnímu životnímu setkání, jsem pochopil, že je advokacie řemeslo jako každé jiné. Že není nutné se před klienty přetvařovat a tvářit se jako super advokátní kancelář. Tento advokát, dnes velmi dobrý přítel, měl kancelář u sebe doma. Na úřad chodil jednou týdně a často jsme vedli právní, ale i jiné filozofické debaty. Považoval jsem ho za skvělého právního teoretika. Nezapomenu na jeho větu při společném řešení právního problému: „Musíme si položit otázku zásadního významu.“ Rád jsem si s ním povídal a díky němu jsem pochopil, že to jde dělat jinak. Od té doby je pro mě ideál začít dělat opravdu sám na sebe a k tomu je nutné absolvovat praxi a složit advokátní zkoušky.

Dětští dlužníci, oběti trestných činů, ale i zranitelní starší lidé

S jakými lidmi se potkáváš při práci u nás?

Mojí velkou agendou byli ještě do nedávna dětští dlužníci. Zpočátku to nebylo jednoduché a udělal jsem nějaké chyby z důvodu, že jsem s tím neměl velké zkušenosti. Nicméně v průběhu času dostala tato problematika jasnou formu, a to zejména díky usilovné práci ostatních kolegů a spolupracujících externistů. Kauzy jednoho našeho klienta se staly velkým úspěchem pro řešení problematiky zastupování nezletilých jejich zákonnými zástupce v soudním řízení a dnes jsou vydané ústavní nálezy, které jsou argumentem pro soudy, bičem na věřitele a základem pro vyjednávání. Další velkou agendou je pomoc obětem trestných činů, v rámci které často řešíme náhradu škody způsobenou protiprávním jednáním. Nebo přicházejí lidé s tím, že jsou v nějaké složité situaci a neví, jak mají postupovat dál. Některým kolikrát stačí vysvětlit základní postup a oni už dokáží pracovat samostatně nebo se utvrdí v tom, že mají najít advokáta, který je bude zastupovat. Ale pak jsou taky lidé, kteří jsou v natolik svízelné situaci, že je opravdu těžké jim pomoci.

Máš na mysli nějaký konkrétní příklad?

Myslím teď především na starší lidi, u kterých mívám pocit, že je potřeba tomu dát o to větší píli, protože jsou víc zranitelní. Přišla třeba paní, která se pod určitým tlakem své advokátky a svého bratra dostala do dosti složité právní situace. Pro mě je často problematické, že mám možnost vidět jen jeden úhel pohledu a nedokážu objektivně posoudit, do jaké míry to byl skutečný tlak a do jaké míry jen pocit tlaku. Jednalo se o prodej jejího pozemku, kterému předcházelo využití předkupního práva na podíl jejího bratra. Je to velice zamotané, komplikované a na paní to dopadá zdravotně i finančně. Říkám si, že člověk v tomto věku by měl řešit příjemnější věci než se soudit s bratrem a čekat na nevyplacenou kupní cenu. Měla by prožít klidný důchod. Problém je v tom, že část práce si udělá paní sama, s částí jí pomáháme my a v soudním řízení jí zastupuje advokát. Tím se trochu tříští informace a je to poněkud zoufalá situace. My ji zastupovat nemůžeme, takže ani nemáme možnost, aby se k nám dostaly veškeré informace. Hodně by v takových momentech pomohlo, kdyby si celou kauzu vzal na starosti jeden advokát a informace se shromažďovaly v jedněch rukou. V Plzni je velká základna advokátních kanceláří, bylo by super najít spřátelené kanceláře, které by si jednou za čas byly ochotny vzít takovýto případ. V tomto případě však může selhávat i rodina jako taková. Ve stáří je člověk často snadnou obětí, a je proto potřeba, aby jeho rodina fungovala. Jako my jsme potřebovali pomoc v raném věku, je potřeba se o starší členy postarat, když jsme v produktivním věku. Pro nás je vnímání progresu a nástrah dnešní doby mnohem snazší. Naši rodiče a prarodiče se často už neorientují, proto by rodina měla fungovat, tedy zajímat se, pomáhat a kontrolovat. Platí to třeba pro kupní smlouvy nebo smlouvy o dodávkách energií apod. Musím však dodat, že neznám konkrétní poměry v rodině, třeba není prostor ani nejsou prostředky pro takovou pomoc, a pak bych jim trochu křivdil.

Kdo se na Tebe tedy může obrat a s čím?

Má práce je primárně akreditovaná služba pro oběti trestných činů. Oběť je podle zákona každý, kdo se obětí cítí. Obrátit se na nás tedy může každý, kdo se jako oběť cítí. V rámci služby se pak snažím lidi seznámit s tím, jaká jsou jejich práva a jak je mohou uplatňovat. Může se jednat o účastníka dopravní nehody, který uplatňuje náhradu škody, nebo o oběť domácího násilí. Na oběti domácího násilí, jako na specifický okruh obětí, se specializuje celá řada organizací. Ale obrátit se na nás může kdokoli. Třeba i ta paní, o které jsem před chvílí mluvil, se cítí být obětí. Často je to především o tom, jak to vyhodnotí mé kolegyně, které se s dotyčným člověkem setkávají dříve než já. Za nimi v rámci úterních konzultačních hodin přicházejí lidé s různými problémy. Pokud kolegyně vyhodnotí, že by se mohlo jednat o oběť trestného činu, předávají daného člověka mně nebo kolegyni. Dalším okruhem osob, které se na mne obrací, jsou přímo mé kolegyně a kolegové, kteří se mnou konzultují složitější právní problémy a možnosti dalšího postupu. Pak mohou s člověkem pracovat přímo oni za mojí podpory. Často se jedná o věci týkající se výpovědí z nájmu, slev z nájemného nebo náhrady škody. Bydlení je v současné době velké téma. Kolegyně a kolegové často vědí, co dělat, ale chtějí mít jistotu, že navrhují správné řešení. Možnost takové konzultace považuji za přínosnou pro naši práci a ostatně jsme obdobně s kolegy konzultovali již na úřadě. I já vítám možnost konzultace při mé práci, a to nejen v Tísni.

Jak se k nám oběti trestných činů dostávají?

Co se týče agendy pomoci obětem trestných činů, je určitě potřeba, aby o nás věděli lidé a organizace, kteří se s oběťmi trestných činů setkávají. Když hovořím o nás, nemyslím teď pouze naší organizaci, ale všechny akreditované poskytovatele. S oběťmi se setkávají různé státní instituce, například policie, které pak mohou kontakt na nás předat. Když má člověk dluhy, tak už existuje povědomí o tom, že se na nás může obrátit. Když se cítí být obětí trestného činu, tak často tápe, kam se vydat pro pomoc. Je to složité, ale naštěstí se povědomí o těchto službách stále zvyšuje, a to hlavně z důvodu společné spolupráce všech aktérů, tedy policie, měst, krajů a neziskových organizací, včetně nás.

My dětské dlužníky neznáme, oni musí kontaktovat nás

Mluvil jsi o dětských dlužnících. V čem je podstata toho problému v současné době?

Podstata vzniku dětských dluhů je kombinace více faktorů. V současnosti vidím největší problém v tom, že my dlužníky neznáme a nevíme, jak je oslovit. Oni musí kontaktovat nás, a pak jim můžeme pomoci. Častý problém u tohoto druhu dluhů je, že se o něm dlužník dozvídá až v dospělosti nebo při zahájení výdělečné činnosti, kdy je jeho plat postižen exekucí. Provedenou exekuci pak dlužník často neřeší. Ideální je stav, kdy dluhy začneme řešit ještě před skutečným výkonem exekuce. Částečně se tento problém vyřešil změnou zákona a nyní je projednávána změna zákona, která by řešila problematiku těchto dluhů systémově. Někteří věřitelé dokonce začali pod tlakem medií, veřejnosti a rozhodovací praxe soudů dětské dluhy řešit a sami je zastavovat. Zejména sami věřitelé vědí, zda evidují dluhy, které vznikly v době nezletilosti dlužníka, takže je mohou aktivně řešit. Tento postup s radostí vítáme, namísto vleklého soudního sporu, který vrací věc na začátek soudního řízení. Je tedy zapotřebí našemu okolí říkat, že pokud se ví o dětském dlužníkovi, měli by to řešit a odkázat ho např. k nám. Organizace má s dětskými dluhy zkušenosti a ví, kde jaký věřitel je nebo není ochoten věc řešit. Mimo to je vyvíjen soustavný tlak na věřitele, aby tento problém řešili systémově, nikoli individuálně.

O jaké dluhy se konkrétně jedná?

Jednak to byly dluhy za jízdu na černo, pak šlo o dluhy za odpady. Dluhy za odpady se vyřešily legislativně tím, že se odpovědnost přenesla na zákonné zástupce. Dluhy za jízdu ve veřejné dopravě se dnes, po soustavném tlaku, považují za nemorální a od jejich vymáhání jednotlivé podniky upouští. Obdobně se nově staví i ke starým dluhům, což vítáme. A pak je tady trochu složitější problematika dluhů vzniklých za poskytování služeb v nemocnicích. To se týká zpravidla cizinců. Rodič sice zastupuje dítě při uzavření smlouvy o poskytnutí lékařské služby, ale dlužníkem se nakonec stává dítě.

Jak se k tomu staví soudy?

Jsem přesvědčen o tom, že soudy by měly individuálně vyhodnocovat a zkoumat, zda při vzniku dluhu bylo dítě schopno posoudit danou situaci a mohlo být za toto jednání odpovědné. Otázkou v těchto případech zůstává, zda je smlouva, kterou rodič s nemocnicí uzavírá, platná. K celé problematice dětských dluhů lze jen dodat, že jedná-li se u soudu o žalobě proti nezletilému dítěti, považuji za nanejvýš vhodné, aby byl zastoupen v řízení advokátem, kterého soud z moci úřední ustanoví. Soud měl být v těchto případech nárazník, a měl zkoumat, jestli byl rodič při soudním sporu schopen dítě řádně zastupovat. Většinou se však soud spokojil s pasivitou rodiče, jako jeho zákonného zástupce, a uložil nezletilému zaplatit žalovanou částku. Tohle je věc, která se postupně prošlapávala, a dnes máme nálezy Ústavního soudu o tom, že soudy měly v těchto případech zkoumat osobu zákonného zástupce, a pokud tak soud neučinil, porušil tím ústavní práva nezletilého a napadené rozhodnutí soudu bylo zrušeno. Byla to však jiná doba, jiná rozhodovací praxe a nyní jen zbývá napravit staré chyby a v budoucnu nezatěžovat nezletilé dluhy, které je ve startu jejich života významným způsobem zatěžují. Navíc v situace, kdy největší počet dlužníků je ze sociálně slabších rodin, kdy je dopad ještě tvrdší. Jsem rád, že existují lidé, kteří tyhle situace dovedli až k Ústavnímu soudu, zpochybnili zaběhlé postupy, aby se jejich rozhodnutími mohlo argumentovat i v dalších případech.

Když nepracuješ, čemu se rád věnuješ?

V poslední době jsem hodně zaměstnán prací, ale není to pro mě moc vyhovující stav. Rád trávím čas s přítelkyní, se kterou rádi utíkáme do přírody, zejména do hor. Na druhou stranu je u nás krásné přírody hodně a člověk nemusí nikam daleko. Ale hory tu chybí. Když jsem měl zmíněné meziobdobí mezi zaměstnáními, navštívil jsem Norsko, které mě krásou přírody přímo uchvátilo. Tam bych se rád vrátil. Také jsem byl v Anglii, kde jsem v sadech měsíc sbíral jablka. Přišlo mi to jako skvělé vyvětrání hlavy, úleva po kancelářské práci. Navíc to byla náročná fyzická práce, která zpevnila mé tělo, na rozdíl od kancelářské židle. V loňském roce jsem také navštívil Ghanu, kam jsem vycestoval za svou přítelkyní, která tam studovala na univerzitě sociální práci. V Ghaně jsem zažil malý kulturní šok. Z počátku jsem se necítil úplně komfortně. Ale s každou další zkušeností jsem se cítil lépe a na konci mého výletu jsem ani nevnímal, že se nacházím v jiném kulturním prostředí, pokud mi to někdo nedával najevo. A to se stávalo velmi často, když jste byli všude středem pozornosti. My jsme hlavně cestovali a navštěvovali tamní krásy a nasávali místní atmosféru. Ale zkušenost to byla k nezaplacení a vrátil jsem se zpět s novou energií a s jiným pohledem na život a starosti nám tady všední. Uvědomíš si, jak se oni musí cítit tady. Změní ti to pohled na společnost a kulturu obecně. Každopádně klidně bych se tam na dovolenou vrátil. 

Autor: Tereza Králová

Související články