Člověk s duší dítěte

Ohlédnu-li se na začátek celého příběhu, vidím zuboženého člověka, jehož jediným útočištěm byla lavička na břehu Labe. Vzpomínám si na celý ten dlouhý proces intenzivní spolupráce. Panu Jaroslavovi jsme pomohli v mnoha oblastech. Přispěli jsme k navázání kontaktů s lidmi v jeho okolí, pomohli při zařizování běžných záležitostí a doprovázeli ho na různé úřady a instituce, v rámci sociálního poradenství jsme pomáhali při sepsání potřebných dokumentů. V neposlední řadě jsme také pomáhali obnovit kontakty s rodinou, se kterou se klient nestýkal již několik let. Průběžně jsme pracovali také na zlepšení komunikace. Pan Jaroslav se velmi nápadně vyhýbal očnímu kontaktu, když jsem k němu hovořila, otáčel se čelem ke zdi a bál se každému pohledět do očí. Svůj vděk z poskytované pomoci projevoval zcela alternativními způsoby. Byl velmi pohybově nadaný a každý sebemenší úspěch oslavil nějakým cvikem, ať už to byl přemet či rozštěp. Vše bylo příjemným zpestřením při jednání na úřadech.

Intenzivní spolupráce přinášela ovoce. Panu Jaroslavovi byla přiznána soc. dávka - existenční minimum. Tento životem zlomený člověk se zachoval velice šlechetně, z obdrženého příjmu vyčlenil část, kterou ještě tentýž den poslal své dceři na alimenty. Nikdy o ní nemluvil, odloučení pro něj bylo velice bolestivé. Vždy jsem tušila, že v skrytu duše by si velice přál se s dcerou setkat.

Pan Jaroslav ve svém životě učinil znatelný posun. Naše spolupráce nekončí a věřím, že nakonec dojde i k setkání otce s dcerou, k setkání po kterém začne pan Jaroslav opět hledět lidem do očí.