ČvT těsněji spolupracuje se zdravotními úřady, říká bývalá vedoucí programů v DR Kongo

Publikováno: 27. 2. 2013 Doba čtení: 11 minut
ČvT těsněji spolupracuje se zdravotními úřady, říká bývalá vedoucí programů v DR Kongo
©

Irene Danysh pracovala pro společnost Člověk v tísni (ČvT) v Demokratické republice Kongo. Zodpovídala i za zdravotnické programy financované ECHO v provincii Jižní Kivu. „Největším problémem ve zdravotnictví je přimět vládu, aby přijala svůj díl odpovědnosti,“ uvádí v rozhovoru a dodává, že ČvT zavedl přísná pravidla, která činí zdravotnický personál zodpovědný za svou práci.

Se kterými hlavními problémy se lidé na východě DR Kongo každý den potýkají?

V odlehlých oblastech jako je Kitutu se obyvatelé potýkají s řadou problémů. Největším problémem je, že se vláda nestará o základní služby, takže silnice jsou v hrozném stavu, což zabraňuje obchodům a malým živnostem odrazit se ode dna. Liknavost vlády vede i k tomu, že méně než polovina učitelů dostává plat a zdravotnický personál ve státních nemocnicích není placený vůbec. Dokonce méně než polovina dětí je posílána do školy, protože za současné situace jim vzdělání ulehčuje život jen minimálně. Kvalita výuky je navíc tak špatná, že absolventi středních škol nemají dostatečnou praktickou znalost francouzštiny, aby jim to umožnilo získat zaměstnání nebo pokračovat dále ve studiu. Díky velmi malému počtu pracovních míst lidé pracují v šedé ekonomice nebo hospodaří na svém. Chudoba a nevzdělanost tvoří bludný kruh. Přestože lidé v Kitutu dělají, co mohou, aby uživili své rodiny a prosadili se, nefunkční stát je strhává zpátky.

Co je největší překážkou v poskytování zdravotní péče?

Největším problémem ve zdravotnictví je přimět vládu, aby přijala svůj díl odpovědnosti. Nevládní organizace a další hojně se vyskytující mezinárodní partneři, kteří se výrazně zapojují do zdravotnického sektoru, navykly vládu k tomu, že nepřijímá odpovědnost za financování zdravotní péče. Mezinárodní organizace poskytují sice velmi potřebnou, ale často vše pokrývající podporu. To jen prohlubuje závislost státu. Kvalita zdravotní péče tak zůstává problematická, s výkyvy k horšímu či lepšímu v závislosti na toku prostředků z vnějšku. Řekněme, že žijete v oblasti spadající pod zdravotní péči v Kitutu. Když onemocníte, zajdete do jedné ze státních nemocnic, které jsou všechny podporovány ČvT. S šedesátiprocentní pravděpodobností získáte přesnou diagnózu, což je v porovnání s minulostí výrazné zlepšení. Ale pravděpodobnost, že léčba rozumně pokryje vaše potřeby, je jen poloviční. Navzdory všem školením a značnému dozoru a odbornému vedení se zaměstnanci kliniky zaměřují na vlastní zisky. Snaží se vyrovnat soukromým klinikám, které předepisují léky v přehnané míře. Zaplatíte pro vás relativně vysoký poplatek, jehož výše je ale rozumná v porovnání s opravdovou cenou zdravotní péče. Léky dostanete zdarma, protože ty jsou dotované ČvT. Pracovníci ve zdravotnictví jsou na rozdíl od učitelů demotivovaní a zkorumpovaní nezdravým systémem.

#~gallery-49~#

Jak jste se pokusili situaci zlepšit?

Člověk v tísni se v DR Kongo velmi snaží s těmito problémy vypořádat. Zaprvé bylo potřeba zaměstnat místní obyvatele, kteří jsou sami motivováni k řešení problémů, místo toho aby jen rutinně vykonávali svou práci. To se misi ČvT v DR Kongo metodou pokusů a omylů podařilo. Zadruhé tým ČvT věří, že je třeba být co nejvíce v terénu, trávit co nejvíce času ve vesnicích. Chce z první ruky pocítit úspěch nebo naopak selhání projektových strategií, aby se z nich mohl poučit. Zdravotní tým navázal blízkou spolupráci s místními a provinčními autoritami a vedoucí mise ČvT odvážně vyjednali výměnu neschopného a zkorumpovaného ředitele místní zdravotní oblasti. Ve stále větší míře jsou uplatňována pravidla, podle kterých se zdravotnický personál zodpovídá za odvedenou práci. Nový ředitel zdravotní zóny je velice schopný a spolupracující člověk, takže vůle tu je. Ale bitvu za lepší a udržitelnou zdravotní péči je velmi těžké vyhrát. Ředitel zdravotní zóny často není v dosahu pro vymáhání sankcí, protože ho záležitosti státu a nevládních organizací neustále odvolávají do hlavního města provincie. Zdravotní personál se k finančním postihům staví velmi odmítavě a čas neúprosně ubíhá ke dni, kdy bude pomoc nevyhnutelně stažena a oblast bude nucena stát na vlastních nohou, bez pomoci ČvT.   

A co vzdělávání? Na jaké aktivity jste se zaměřili v této oblasti?

Podpora vzdělávání v Kitutu je podle mého názoru efektivnější, než podpora ve zdravotnictví. Dvousečnost pomoci – tedy že pokrývá potřeby, ale zároveň vytváří závislost – se ve vzdělávacím sektoru neprojevuje. Přesto zaměstnancům v tomto sektoru díky nízkým platům a malé podpoře často chybí motivace a způsobilost. ČvT poskytl alespoň základní podporu ve vzdělání ve 42 základních školách – jednalo se o školení učitelů (z nichž většině se nedostalo školení doslova po několik desítek let), zajištění tolik potřebných studijních materiálů pro učitele a knih pro děti, stavbu dvou základních škol a pomoc s rekonstrukcí škol ve více než 15 komunitách. Velkým problémem je udržitelnost. Pokud lidé opravdu potřebují pomoc, je rozumné hledat rovnováhu mezi poskytnutím daru a požadavkem na vlastní přispění komunity. Tým ČvT postavil v Kitutu dvě školy, které štědře sponzorovali španělští daňoví poplatníci. Tým byl ale velmi potěšený, když se obyvatelé Kitutu rozhodli investovat svůj čas a dokonce i těžce vydělané peníze do stavby mnoha dalších jednoduchých škol. Rodiče a členové komunity sami vykopali písek a kamení pro základy. V jílovité půdě vytvořili obrovské jámy, aby získali jíl pro tvorbu cihel, ty vypálili a postavili z nich stěny svých škol. Člověk v tísni k jejich úsilí přispěl střechou.

Obrovským problémem v Demokratické republice Kongo je sexuální násilí páchané na ženách. Jak jste zneužívaným ženám pomáhali?

Problém sexuálního násilí je v Demokratické republice Kongo způsoben souhrou několika faktorů. Za prvé, ozbrojený konflikt, který používá znásilnění jako zbraň pro ovládnutí populace a jako metodu trestu, drasticky zvýšil výskyt znásilnění. Většina z těchto konfliktů už nyní ustoupila, ale díky dvou propojeným faktorům se počet znásilnění stále udržuje na vysoké úrovni. Je to za prvé nízké postavení žen, které znamená, že jejich práva bývají jen zřídka hájena, a za druhé současná politicko-ekonomická situace, ve které došlo k rozpadu tradiční společnosti. Tím se změnila pravidla pro anti-sociální chování, která dříve chránila důstojnost klanu nebo rodiny a tvořila ochranu před znásilněním. V Kitutu dokonce nástup moderní společnosti znamená, že je postavení jedince dáno spíš jeho majetkem, než postavením v rodině. Kluci tak zanechávají školy, aby šli vydělávat peníze. Vzdělání má mnohem menší hodnotu, než vlastnictví pěkné nové motorky nebo nová manželka koupená za vysokou cenu. Klíčové je, že znásilnění je snadné, protože každý se dá podplatit. Zejména dívčiny rodiče, lokální vůdci, i - pokud k jejich zapojení vůbec dojde - úřady. V roce 2010, kdy ozbrojené skupiny stále operovaly na okraji Kitutu, docházelo ke znásilnění žen a dívek na polích, na kterých pracovaly, nebo na odlehlých cestách. Člověk v tísni pomáhá obětem znásilnění podporou místních zdravotnických zařízení, aby poskytovaly bezplatnou lékařskou péči, včetně bezplatných léků jak k léčbě infekcí a úrazů, tak pro prevenci onemocnění a těhotenství. Poskytli jsme podporu také místním nevládním organizacím, které nabízejí poradenství ženám a také rodinně, pokud manželé zavrhují své manželky kvůli stigmatu znásilnění. Pokud ke znásilnění dojde během události, která postihne celou vesnici a kdy znásilnění není ojedinělé, je riziko pohany a vyloučení oběti menší, ale v případě osamocených případů je stigmatizace skutečný problém.

Zaměřili jste se také na aktivity spojené s předporodní a poporodní péčí? Jaké byly v těchto aktivitách největší problémy?

Do aktivit týkajících se předporodní a poporodní péče patří problém předčasného "manželství", kdy jsou komplikace během těhotenství způsobené nízkým věkem dívek (více než polovina ženské populace prodělá porod do 20 let). Celkově ale obyvatelé Kitutu oslavují narození dítěte, takže téměř 100% těhotných žen a dívek dochází na předporodní kliniky pro poradenství a hygienické kontroly. Poporodní zdravotní péče se věnuje hlavně novorozencům, ale už mnohem méně malým dětem. Jedná se o pro dítě nebezpečný věk, některé děti trpí podvýživou, ale především se vyskytují vodou přenosné a respirační onemocnění, malárie atd. Rodiče své děti příliš často přivedou, když už problém dospěje do závažného stadia a nejsou k dispozici peníze pro jejich dopravu do spádové nemocnice. Člověk v tísni vynakládá hodně energie na řešení těchto problémů, a to jak prostřednictvím pravidelné odborné přípravy, dohledu a hodnocení kvality péče, kterou zdravotničtí pracovníci poskytují, a také prostřednictvím práce s dobrovolníky v oblasti zdravotnictví. Úkolem dobrovolníků je zvýšit povědomí o různých klíčových zdravotních problémech ve svém bezprostředním sousedství.

Zaznamenala jste nějaký pokrok v oblasti zdravotní péče a vzdělávání v průběhu svého pobytu v Demokratické republice Kongo? V čem?

Určitě je vidět zlepšení, protože jsme vyvinuli obrovské úsilí. Na druhé straně, pokrok byl omezený, což je dáno povahou podpory. Pomoc, která přichází zvnějšku nemůže snadno ovlivnit skutečné příčiny problémů. A jak již bylo řečeno, skutečným problémem je, že vláda spoléhá na pomoc z venku a odmítá vlastní odpovědnost. Člověk v tísni poskytl pomoc polovině z 84 základních škol v Kitutu. Mají k teď k dispozici knihy a pomocné učební materiály a alespoň některé aspekty poskytnutých školení pomohly zlepšit kvalitu výuky. Velké zlepšení bylo určitě vidět, pokud se komunita podílela na rekonstrukci své školy. Jako základní pokrok ve vzdělávání je to dobré. Vždy je ale nutné zkoušet nové, lepší metody, aby se prodloužil efekt odborné přípravy, aby se zlepšila motivace komunit pro udržování vzniklých škol, nebo ředitelů pro zavedení kázně mezi zaměstnanci a tvorbu výuky přizpůsobené studentům.

Jaké byly ty největší problémy?

Snaha o zlepšení života obyvatel Kitutu a dalších lidí v DR Kongo vyvíjená dárci a nevládními organizacemi naráží na problém, kterému říkám "dlouhodobé poškození". Můžete si myslet, že pomáháte lidem, a opravdu jim pomoc v daný moment poskytovat. Ale jestli to, co děláte, v nich vzbuzuje pocit, že mohou po celý svůj život sedět a modlit se za dary, nebo vzhlížet k vaší pomoci, místo toho, aby byli ve vlastních komunitách aktivní a tlačili své vlastní instituce a politiky k méně zkorumpovanému, dobrému vládnutí, pak jste spadl do pasti dlouhodobých škod. To je to, čemu se ČvT snaží vyhnout, i když je to velmi náročné.

Můžete zmínit některé konkrétní příběhy lidí, kterým jste pomohli?

Z uvedeného vyplývá, že při práci v terénu dochází k opravdové mezilidské výměně. Musíte zavést program, který od společenství očekává, že dostane úměrně tomu, co do projektu vložilo. Vzpomínám na radost a nadšení ředitelů škol, kteří vyrobili cihly pro stavbu svých školy, na školačku, kterou zjevně těší možnost být aktivní a postavit se ve své komunitě proti problémům, jako je znásilnění, na učitele, kteří jsou nadšení, že na školení o metodách řízení vyučování získali povzbuzení a intelektuální podněty. Ředitel školy v Kabilongu byl zdrcený, protože na tesaře, který stavěl střechu školy, jež si předtím sami postavili, komunita věnovala jen skromnou částku. Na konci tesař ze své ceny hodně ustoupil, protože věděl, že je to společné úsilí komunity. I skromná částka nakonec stačila. Vrchní ošetřovatel ze zdravotního centra Tukenga byl rozzlobený a ponížený, když jsem mu řekla, že jeho zdravotní středisko si v různých aspektech vede špatně, i když by to uměli lépe, a že pokud se jejich výkon následující měsíc nezlepší, nebudeme mít jinou možnost, než podle pravidel zastavit jejich měsíční "bonusy", tj. platy. Místo toho, aby se tak jako mnozí z jeho kolegů usmál, poděkoval a řekl, že se zlepší, aniž by ovšem v tomto směru kdy něco podnikl, se cítil uražen, vážně promyslel potenciální finanční ztráty a začal jednat. Jeho centrum se stalo jedním z nejvýkonnějších center v Kitutu.

Byla vaše práce nebezpečná? Byla jste někdy napadena?

Nevládní organizace se snaží rizika minimalizovat a přijímá odpovídající preventivní opatření. Člověku v tísni se v Demokratické republice Kongo daří udržovat dobrá bezpečnostní opatření, která nebezpečí omezují. A pokud přijde upozornění, že v důsledku nějakého incidentu není den až dva doporučeno cestovat do určitého okolí, prostě počkáme. Téměř bez výjimky jsem se během svých dvou let v Kongu cítila naprosto bezpečně.

Co považujete za svůj největší úspěch v DR Kongo?

Po zralé úvaze si myslím, že mým největším úspěchem byl výborný výkon mého týmu, na který jsem velmi pyšná. Jako manažerka jsem přísná, hodně chválím, pokud je to na místě, a také kritizuji, pokud si to dotyčný zaslouží. Já sama musím být k velkému nasazení motivovaná, jinak mám tendenci polevit. Lidé v Kongu jsou mimořádně zdvořilí, a moji zaměstnanci mi odpustili, když jsem úplně zdvořilá nebyla. Spolu jsme do toho vložili obrovské úsilí, oni dále vyvíjejí v obrovské úsilí beze mě a já jim ze zámezí dále fandím.

Je něco, co byste dělala jinak?

Budu se snažit mít více odvahy, abych opravila své profesní nedostatky. Jinak se pro mne účast na misi neziskové organizace zúročovala úměrně s délkou pobytu. V prvním roce se učíte, jak věci fungují a realizujete zadání podle svých nejlepších schopností. Koncem druhého roku se umíte dívat velmi kriticky a vidíte, co je třeba změnit a zlepšit, a už máte díky zkušenostem a odslouženým rokům odvahu k prosazení těchto změn. Takže mě mrzí, že jsem nebyla schopná zrychlit tento proces, aby měla má práce maximální dopad.

A co budoucnost? Chcete DRC někdy v budoucnu navštívit, nebo tam pracovat?

V příštím roce mám v plánu nastoupit na plný úvazek jako lektorka v anglickém oddělení na univerzitě v Bukavu. O víkendech jsem tam učila a vím, že jejich potřeba je obrovská. V knihovně v oddělení literatury málem nenajdete jedinou knihu vydanou po roce 1980. Studenti téměř neumí dělat výzkum. Jsem opravdu ráda, že mohu přispět přímo jako místní učitel. Plánuji, že příštích několik let budu žít v Kongu a zůstanu v Africe. Upřímně řečeno, když se podívám na inteligentní mladé lidi, které v Kongu znám, je mi velmi smutno z toho, že nemají šanci na reálnou budoucnost, protože jejich vláda nemá v úmyslu se ze závislosti nějak vymanit.


ČvT v Demokratické republice Kongo

Člověk v tísni založil stálou misi v DR Kongo na počátku roku 2009 díky příspěvkům české veřejnosti. S projekty zaměřenými na zlepšení přístupu k pitné vodě, kvalitnější a dostupnější zdravotní péči i vzdělání a pomoci obětem sexuálního násilí působí v provincii Jižní Kivu na východě země. Dlouhotrvající válečný konflikt zanechal zdejší zdravotnictví v katastrofálním stavu. Člověk v tísni v oblasti rekonstruuje poničená zdravotní střediska, poskytuje lékařské vybavení a léky, organizuje osvětové kampaně a školí místní zdravotníky.

Pomoc ECHO

Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu (ECHO) Evropské komise financuje pomoc obětem přírodních katastrof a konfliktů mimo Evropskou unii a zároveň podporuje rozvojové aktivity pro ohrožené lidi v krizových oblastech po celém světě.

Autor: Petr Štefan, ČvT, mediální koordinátor