Děti se přizpůsobily době, to my jsme zůstali stát

Z naší praxe v předškolních klubech víme, že platí jednoduchá rovnice: když začnete s dítětem pracovat v raném věku tří až čtyř let, dosáhnete daleko lepších výsledků, než když se o to pokusíte později. Souhlasíte s tím?

Samozřejmě. Pokud chceme změnit vysoké školství, začněme od základních a mateřských škol. Pokud chceme změnit střední školství, nedělejme to maturitou, ale změňme předškolní vzdělávání. Proto chystáme několik zásadních kroků. Jedním z nich je poslední rok předškolního vzdělávání povinně pro všechny děti. A to ve třech alternativách. Jedna přímo v mateřských školách, druhá jako přípravná třída na základních školách a třetí formou domácího vzdělávání s tím ale, že musí i domácí vzdělávání plnit rámcový vzdělávací program. Je zapotřebí, aby na tom u zápisu byly všechny děti stejně.

Rozumím např. tomu, že někdo je více nadaný a někdo méně, ale není možné, aby do škol vstoupily děti z vyloučených lokalit a neměly ani základní hygienické návyky. Proto se v České republice stává, že je někdo předčasně vyloučen z hlavního vzdělávacího proudu, ačkoli na to mentálně má. Proto tu také máme rozsudek D. H. (V roce 2007 vyhověl Evropský soud pro lidská práva stížnosti 18 romských rodin z Ostravska, které byly nespokojeny se zařazením jejich dětí do zvláštních škol. Soud konstatoval, že Česká republika porušila zákaz diskriminace stěžovatelů ve spojení s jejich právem na vzdělání.- pozn. red).

Chci dosáhnout toho, aby jakékoli dítě v České republice mělo stejnou šanci na vzdělání, ať je z Prahy, Brna nebo od nás z dědiny. Nejde o nějakou uniformitu, ale je potřeba podpořit dostupnost předškolní výchovy pro všechny děti.

Jakou podporu nabídnete pedagogům, aby byli schopni pracovat s dětmi, které jim do školek po této změně přijdou?

Myslíme na podporu učitelů obecně. První, s čím musíme začít, je vzdělávání pedagogů a to již na fakultách. Domnívám se, že současný systém již nestačí připravit pedagogy na terén, který je čeká. Nedávno jsem tu měl ředitele základní školy, kde jsem učil, a ten mi řekl: „Děti se nezměnily, děti jsou pořád stejné, jsou přizpůsobené době.“ To znamená, že děti nám někam utekly a my jsme jen zůstali stát a neumíme na to reagovat. Kdybychom se posouvali stejně jako ony, bude i lepší klima na školách.

Mluvíte o vzdělávání pedagogů, co konkrétně by se mělo změnit?

Na vysoké škole musí být více praxe a je třeba podpořit další vzdělávání učitelů spojené s kariérním řádem. Učitel musí vědět, že když se bude věnovat dětem, které jsou z vyloučené lokality, bude adekvátně ohodnocen. Před časem mi jeden pan starosta popisoval lokalitu na Slovensku, kde jsou jenom Romové, a říkal: „My tam máme školu, ale nikdo nám do ní nechce jít učit.“ Samozřejmě, právě tam musíme dostat dobré učitele a ti musí být za svou práci oceněni.

Jak toho dobrého učitele poznáme?

Všichni učitelé musí být dobří, neměl by učit špatný učitel. Připravujeme kariérní řád a ten obsahuje i systém atestací. Zároveň chodí pan ředitel, paní zástupkyně nebo Česká školní inspekce do hodin na hospitace. Chtěl bych, aby inspekce chodila do škol víc, aby nekontrolovala jenom dokumenty. Musí také fungovat vnitřní kontrola ze strany samotné školy. Třeba po vzoru Finska, kde mimochodem nemají ani tu vnější kontrolu. U nás to ale nebude stačit, u nás musí fungovat i ta vnější kontrola typu České školní inspekce.

A jak bude vypadat vnitřní kontrola podle karierního řádu?

Kontrolovat to může ředitel již dnes. Česká školní inspekce v případě potřeby přijde a poradí, jak dělat tuto kontrolu metodicky lépe. Učitel musí vědět, jestli učí dobře nebo špatně. Nejde nám o to vytvořit dojem, že za ním přišel dráb. Školství potřebuje změnu a nositelem změny musí být učitel.

Jak se může ředitel zbavit učitelů, kteří učí nekvalitně?

Má na to metody už dnes. Když přijdu na hospitaci a zjistím, že kvalita výuky neodpovídá, tak ho na to upozorním, řeknu mu, co má zlepšit a dám mu čas na ­zlepšení. Pokud se to opakuje, dostane nějaké upozornění a potřetí se s ním rozloučím. 

Nemůžeme se nedotknout otázky peněz. Ředitelé nám často namítají, že bez peněz změny ve škole možné nejsou.

On celý systém bez peněz nebude možné změnit. To říkám naprosto otevřeně. Mluvím o konkrétních číslech, tento rok potřebujeme navýšení o tři až pět miliard. Pokud se to nestane, tak s tím systémem nemůžeme vůbec nic dělat už jen proto, že nebudu schopen pokrýt náklady, které jsou spojené s navýšením počtu dětí, které přijdou do prvních tříd. Vybavení škol, platy učitelů, posílení nepedagogických pracovníků ve školách, to také něco stojí. Jsem přesvědčen, že i kdybychom jen navýšili platy učitelů, tak se ten systém sám začne posouvat nahoru. Školství je klíčové, jestli chceme něco změnit v naší zemi, pak to musíme udělat prostřednictvím školství.

Také se často setkáváme s tím, že ředitelé říkají: „Potřebuji asistenta, ale když už někoho seženu, nejsem mu schopen garantovat dlouhodobou práci. Znovu každý rok si musím žádat o peníze.“ Co udělat, aby ředitel mohl těmto pedagogům nabídnout dlouhodobou perspektivu?

Opět je to o penězích. Například nyní končí projekt RAMPS pro podporu školních psychologů a speciálních pedagogů ve školách, který byl placen z evropských peněz. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v návaznosti na to, že se činnost těchto specialistů ve školách osvědčila, vyhlásilo ještě před ukončením tohoto projektu rozvojový program na podporu činnosti těchto specialistů i nadále ve školách, přičemž vytvořilo podmínky v rámci České republiky i pro školy, které dosud v projektu zapojeny nebyly. Není možné dělat projekty jenom proto, že nám je zaplatila Evropská komise, a pak s tím skončit.

Přicházíte s návrhem novely zákona, který bude popisovat potřeby žáka a nebude děti rozřazovat do kategorií podle zdravotních diagnóz. Zároveň bude podpora spojena i se zacílenými finančními dotacemi.

Naší snahou je, aby byla výuka co nejvíce individualizovaná vzhledem ke konkrétním potřebám žáka. Ať už je nadaný, nebo méně nadaný. Logicky ne každý se vejde do nějaké škatulky, chceme vytvořit podmínky, aby učitelé opravdu mohli individuálně pracovat s jednotlivými žáky. Proto se mi také líbí téma zavedení tabletů do škol. Ty mohou výrazně pomoci individualizaci výuky. Nemám rád rozdělování dětí na to, jestli jsou bílé, černé, nebo jaké. Moje dítě chodí do veřejné školy, která je známá tím, že 50 procent žáků je Čechů a 50 procent je jiných národností. Chci, aby moje dítě vidělo multikulturní prostředí, protože Praha je multikulturní město. Inkluze je dobrá, začleňování také, ale nedá se to řešit plošným zrušením praktických a speciálních škol. To by bylo jako na dráze, kde vám odpojí poslední vagon. Znáte tu studii, která dokládá, že nejvíce smrtelných nehod je v posledním vagoně? Řešit to ale tím, že poslední vagon odpojím, nelze. My na to musíme terén připravovat, musíme mít víc asistentů, speciálních pedagogů ve školách, menší počty dětí ve třídách a pak můžeme mluvit o inkluzi, jak ji například známe z Finska.

Připravovaný paragraf 16 neznamená rušení základních škol speciálních a praktických. Náš systém je nastaven tak, že tyto školy zatím potřebujeme. Já se nebráním inkluzi, jen musí být postupná. Není nic horšího než jet rychlíkem 120 km/h a vyskočit z okna. I tak si ale myslím, že nám zůstanou některé školy, které se budou starat o děti, které se nebudou moci zařadit do běžných škol. 

Snažíte se nějak podchytit děti, které jsou mimo hlavní vzdělávací proud, ale s podporou zvládnou výuku v běžné škole?

Musíme vytvářet podmínky tak, aby měli do běžné školy přístup všichni. Obávám se nějakých směrných čísel. Pro mě je alternativou povinný poslední ročník předškolního vzdělávání. Takzvaná povinná diskriminace vyvolává nenávist ve společnosti. Nastala chvíle přestat si hrát na pomoc jedné cílové skupině, je potřeba masivně pomoci všem. Není to otázka Romů nebo nějakých jiných etnik, je to otázka chudých a bohatých. Podle šetření PISA neumíme srazit rozdíl mezi bohatými a chudými rodinami. Máme první místo v tom, že o vzdělávání dítěte rozhoduje peněženka rodičů, což je špatně. 

Ono to není jen o peněžence, ale i o vzdělání rodičů...

Ano, to je známý fakt, že vysokoškolsky vzdělaní rodiče tlačí na to, aby dítě dosáhlo nějakého vzdělání. Když má dítě nekvalifikované rodiče z dělnických profesí, tak se jedná o výjimky. To je fakt, který tu existuje dlouhodobě. Ale otázka vlivu financí na vzdělání je nová věc, která se objevila teprve nedávno.

Týká se zavedení povinného předškolního roku i praktických škol?

Přípravné třídy v ZŠ praktických v současné době existují. Celé nastavení předškolního vzdělávání se v souvislosti se zavedením povinného posledního roku změní. Musíme se o tom ještě pobavit s panem náměstkem. Když se podíváme na základní školy speciální a praktické, musíme je posuzovat příklad od příkladu. Já si nemyslím, že speciální mateřská škola musí být a priori špatná. Nedávno jsem navštívil jednu v Rakovníku, kde je i základní škola a další formy vzdělávání. Osm dětí z deseti z ní šlo do hlavního vzdělávacího proudu. Ale samozřejmě je to škola, která má maximální vybavení, individuální přístup. Podle mě zde musí být stimul a školy musíme hodnotit právě podle toho, kolik dětí se jim dostane do hlavního vzdělávacího proudu. To znamená, kam je posunou.

Vnímáte riziko, že děti, které by navštěvovaly předškolní výuku v těchto školách, v nich budou mít také tendenci pokračovat?

To si nemyslím. Pokud s nimi budou dobře pracovat, tak to nehrozí. Naopak. Mně se velmi líbila ta speciální škola v Rakovníku, ale zároveň bych neměl tendenci tam zůstávat. A znovu připomínám, osm z deseti dětí šlo do běžných škol, jedno šlo do speciální a jedno do praktické. Musíme také rozlišovat mezi školami speciálními a praktickými. Praktické školy nejsou postavené jako speciální. Naše školy nejsou připravené na to, přijímat děti sluchově postižené, ty pak navštěvují speciální školy třeba i s internátním provozem. Samozřejmě ale předpokládám, že časem bude náš systém schopen pojmout i je. Na to ale potřebujeme v první řadě navýšit rozpočet o několik desítek miliard.

Z našich poznatků však vyplývá, že praktické školy nejsou schopny adevátně připravit své žáky na budoucí život. Handicapy nevyrovnávají, ale naopak je prohlubují. Učitelé a ředitelé nám sice říkají – vždyť on jde na učnák. Je ale otázka, jestli ho dokončí... 

Já si nemyslím, že je to otázka základní školy praktické, jde o souhru různých jiných parametrů. První je motivace v rodině, motivace samotného žáka, někdo má motivaci, aniž by měl vzor, jiný vzor potřebuje. Já se proto snažím, třeba s pomocí zavedení mistrovských zkoušek, udělat ten systém prostupný. Aby nebylo nikde nějaké slepé rameno. To znamená, že i člověk, který jde na učiliště, bude mít možnost studovat dál.

Druhá poznámka, kterou k tomu mám: škola je strašně důležitá, ale nesmíme zapomenout, že řadu věcí se naučíte i mimo ni. A je nutné dbát na to, aby člověk do toho dal také vlastní vůli a invenci, sám si řekl, že se musí postarat o své vzdělání. Demotivující prostředí nemusí člověka motivovat, ale není to podle mě problém jen toho, že je v nějakém typu školy.  Vezměme si, že máme 4500 škol a nemůžeme říct, že mají všechny stejnou kvalitu. Dokonce si myslím, že na některé škole praktické může být forma výuky lepší než na některé běžné.

Pojďme náš rozhovor ukončit dalším zjištěním ze šetření PISA. Říká, že u nás děti nerady chodí do školy...

Je to otázka klimatu na školách. Já o tom mluvím dlouhodobě, nezměníme to do čtyřiadvaceti hodin. Musíme posílit vážnost učitele, klást důraz na větší spolupráci s rodinou, ve školách musí být podpořena atmosféra důvěry. Děti se nesmějí bát chodit do školy, musí vědět, že se tam naučí to, co dál v životě využijí.

Rozhovor vyšel v třetím čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!

Celé číslo si můžete prohlédnout zde: