"Hodně lidí se tváří, že lidé bez domova neexistují"

Odkud pocházíš?

Narodil jsem se v Klatovech, ale v mých 4 letech jsme se přestěhovali do Plánice. Ale teď bych se rád vrátil zase zpátky do Klatov.

Co jsi studoval?

Studoval jsem Sportovní gymnázium v Plzni. Takže jsme tam běhali a u toho počítali :-) Šel jsem tam kvůli tenisu, ale postupně jsem s tím seknul a spíš se mu snažil vyhnout. Přestal mě především kvůli mému učiteli bavit. Ale jinak je Sportovní gymnázium skvělou volbou pro všechny sportovce, kteří ten svůj sport dělají fakt dobře, ať už hokejisti, fotbalisti, judisti. Chodila tam spousta známých a dobrých sportovců. Vyzkoušel jsem si tam leccos – kickbox, judo, hokej. Měli jsme školu od 7 do 4, hodně tréninků, ale taky rehabilitace nebo všestranná pohybová příprava. Věnoval jsem se tam taky hodně florbalu, ale vždycky to byl doplňkový sport k jiným sportům. Hodně lidí tam mělo kvůli svým sportovním aktivitám individuální plány.

A pak jsi šel studovat dál nebo začal pracovat?

Dvakrát jsem se zkoušel dostat na psychologii, ale nezadařilo se. První rok jsem tedy nastoupil na politologii, ale říkám, že jsem tam byl omylem a od začátku v podstatě na odchodu. Já tím tématem nežil tak jako ostatní spolužáci. Pak jsem nastoupil na strojárnu, ale ani tam jsem nezůstal. Nakonec jsem se rozhodoval mezi pedagogickou fakultou – chtěl jsem se věnovat tělocviku, ale to bylo ještě před dvaceti kily – a sociální prací. Díky tomu, že se mezi tím objevila nabídka nastoupit do Tísně, zvolil jsem nakonec sociální práci. Takže momentálně si dodělávám Vyšší odbornou školu zdravotnickou, obor sociální práce a sociální pedagogika v Plzni, tak snad ze mě konečně bude DiS. Měl jsem teď rok přerušené studium, tak snad to letos v létě konečně dodělám.

S Tvým studiem to není úplně lehké.

To ne no. Nikdy jsem nebyl úplně vzorný student, občas jsem byl na pěst. Taky jsem byl dost svérázný vůči učitelům. Já si prostě tu výuku představoval trochu jinak. Ale dneska už vím, že někdy je potřeba nad věcmi víc přemýšlet a neříkat všechno na plnou hubu.

Musel jsem si dát dvouměsíční pauzu od práce

Do Tísně jsi tedy nastoupil kdy?

Byl jsem před nástupem na sociální práci na přechodnou dobu na Úřadu práce, než se vrátím ke studiu. Shodou různých náhod jsem se dostal k paní, která měla na starosti projekt Záruky pro mladé, který se zaměřuje na podporu zaměstnanosti mladých lidí. Ta mi řekla o Tísni a začal proces přijímání. Než se ale vyřešily všechny formality, nastoupil jsem nejdříve jako dobrovolník a doufal, že nástup do zaměstnání vyjde.

Čemu ses věnoval jako dobrovolník?

Především jsem doučoval děti a pak jsem pomáhal v odpoledním klubu v Janovicích nad Úhlavou. To byla asi jedna z nejlepších aktivit, kterou jsem dělal. Bavilo mě vymýšlet jim témata, vidět jejich postupný progres. Nastavili jsme si systém odměn a trestů, pravidla. Jednal jsem s nimi jako rovný s rovným, pravidla platila pro ně stejně jako pro mě. Byla to taková škola hrou.

Jak se změnila Tvá práce po nástupu na pracovní úvazek?

V červenci jsem nastoupil už oficiálně jako asistent podpory vzdělávání, byla to taková demoverze podpory vzdělávání, byl jsem jako multifunkční dobrovolník :-) Stejně jako v době dobrovolničení jsem hodně doučoval, ale k tomu jsem začal jezdit s kolegyní z podpory vzdělávání a sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi do rodin. Taky jsem začal jezdit na stáže a praxe na jiné pobočky Tísně, třeba do Ústí nad Labem do Matiční ulice. A začalo mě to měnit jako člověka. Podpora vzdělání mě hodně ovlivnila. Dost mě naučily moje kolegyně Zita Prošková a bývalá kolegyně Nina Moravcová. Nebýt jich, asi bych odešel, nezvládl bych to. Nina mě ovlivnila v práci s dětmi a teenagery a Zita obecně svým obrovským přehledem. Obě měly velké zkušenosti.

Takže začátky asi nebyly zrovna snadné.

Bylo to náročné. Hned po nástupu jsem jel s kolegy na šestidenní kurz s dětmi. Kurz byl na téma cesty kolem světa a já tam hrál ústřední roli dobrodruha a vůbec se v tom necítil dobře. V tu chvíli jsem si říkal, že se musím naučit říkat NE. Vůbec nemám vztah k divadlu a naposledy jsem hrál v první třídě Ježíška a to jsem jen ležel v jesličkách. Byl jsem introvert a tam jsem pochopil, že to tak ale v Tísni úplně nepůjde, a už vůbec ne v podpoře vzdělávání. Bylo toho na mě hodně. Ale zase jsem byl rád, že jsem poznal děti, které jsem doučoval, zase trochu jinak, z jiného úhlu pohledu.

Ale Ty dnes s dětmi u nás už nepracuješ.

Postupně se ukázalo, že to takhle nejde. Kromě práce v Tísni jsem ještě vedl tréninky dětí na florbale, které byly v podobné věkové kategorii jako děti v práci. Šel jsem z práce od dětí k další práci s dětma a to bylo špatně. Přidaly se ještě nějaké zdravotní potíže a já věděl, že musím z práce odejít. Nakonec to ale nebyl definitivní odchod, ale taková dvouměsíční pauza, která mě dovedla k tomu, abych si vážil toho, co mám.

A zlepšilo se to?

Teď už je to dobrý. Během těch dvou měsíců jsem si uvědomil, že to není o nějakém vyhoření z práce, ale o mém nastavení. V Tísni je velká samostatnost a volnost a té jsem si začal vážit. Ona je totiž dvousečná. Je potřeba si umět uspořádat pracovní čas, což jsem dřív neuměl. Florbal se mi hrozně motal do práce a můj timemanagement byl jedna velká jízda.

Co Ti tedy pomohlo?

Určitě mi pomohla především změna služby. Přestal jsem dělat s dětmi a začal pracovat na plný úvazek jako terénní pracovník. Především se pohybuji v Klatovech, ale částečně také jezdím na Domažlicko. Samotná práce je super. Taky jsem si musel přeházet priority a změnil jsem plánování. Daří se mi teď nemotat Tíseň do florbalu a obráceně. A taky jsem hodně omezil trénování. Naučil jsem se říkat NE. A určitě mi taky pomohly zkušenosti a rady mých kolegů, ať už kolegyň Sáry a Zity z Klatov nebo třeba Míši nebo Martiny z ostatních lokalit.

A nechybí Ti podpora vzdělávání a práce s dětmi?

S dětmi částečně pořád pracuji na florbale. V Tísni mi občas chybí ty volnočasovky nebo Janovický klub, ale třeba doučování určitě ne. Každopádně to beru jako svůj osobnostní rozvoj. Kdybych to musel dělat, dělat to budu a nebudu s tím mít problém, ale nijak po tom neprahnu.

Člověk se nestačí divit, když mu mladý kluk říká, že ztratil už 4 kamarády

Popiš mi práci terénního pracovníka v Klatovech.

Hodně se s kolegyní Sárou momentálně zaměřujeme na mapování a monitoringy. Jezdíme třeba po ubytovnách a mapujeme, jak to mají s odpadovou politikou, poplatky a podobně. Taky se teď více zaměřujeme například na lidi bez domova. Hledáme místa, kde se zdržují, ať už jsou to opuštěné vlakové vagóny, squaty, různá opuštěná obydlí. Snažíme se jim nabídnout pomoc s tím, o co mají zájem, ať už je to bydlení, zajištění dokladů, vyřízení potravinové pomoci nebo dávky.

Proč zrovna tahle skupina lidí?

Hodně lidí se tváří, že tihle lidé neexistují, že v Klatovech nejsou. Ale realita je taková, že i letos máme v Klatovech člověka, který umrzl. Myslím si, že když člověk chce, zaslouží si pomoc, aby mohl znovu fungovat.

S jakými lidmi se v rámci monitoringů setkáváte?

Různými. Narazili jsme na celou řadu psychiatricky nemocných lidí. Taky bohužel na drogově závislé, ale těm my nedokážeme pomoct. Člověk se nestačí divit, když mu mladý kluk říká o tom, jak kvůli drogám ztratil už 4 kamarády. Lusknutím prstu mi to hodilo úplně jiný pohled na Klatovy. Někteří lidé ani nevypadají na to, že bydlí na ulici nebo všude možně. Dostal jsem se třeba k jedné paní na autobusovém nádraží. Oslovil jsem ji náhodou, když jsem si všiml, jak jedna dlouholetá paní bez domova nabízí této ženě tatranku se slovy, aby si aspoň trochu vzala. Přišlo mi to zvláštní, a tak jsem se s ní začal bavit. Zjistil jsem, že je už 3 měsíce bez peněz, které si nemůže vyzvednout kvůli tomu, že nemá doklady. Odešla totiž od přítele, který ji mlátil, a doklady má on. 

Za velmi krátkou dobu se s pomocí sociální pracovnice ze Kdyně, odkud paní pochází, podařilo doklady zajistit a ona si tak konečně mohla vyzvednout starobní důchod. Nicméně na ulici se rozhodla zůstat, dokud nenajde bydlení společně s novým přítelem, kterého si našla. Mohla jít na noclehárnu nebo sociální ubytovnu, ale na jedno místo nemohla kvůli vyššímu věku a na druhé by musela jít právě bez partnera. Rozhodla se proto těchto nabídek nevyužít, ale to už je její rozhodnutí. Monitoringy ukázaly, že jsou v Klatovech místa, kde se zdržují lidé bez domova, lidé s drogovou závislostí a tahle místa jsou rozdělena do takových pomyslných zón. Ti lidé do svých zón vzájemně nechodí, drží se v těch svých.

Jak se na vás lidé tváří, když je oslovíte na ulici nebo v jejich prozatímním bydlení?

Jsou rádi. My se hodně snažíme, aby to pro ty lidi bylo co nejméně nepříjemné. Přeci jen občas vstupujeme do jejich obydlí, nechceme, aby se lekli a z obavy tato místa opouštěli. Je ale pravda, že všechno má své hranice, takže hodně přemýšlíme nad místy, kam jdeme – jestli je to smysluplné, jestli je to bezpečné. Získáváme informace, kdo se na vytipovaných místech objevuje, a zvažujeme, jestli jim máme co nabídnout. Když víme o místě, kde se setkávají drogově závislí, nemá smysl tam chodit, tam nemáme co nabídnout.

Jaká témata s těmi lidmi v terénu tedy řešíš?

Třeba bydlení, což je hodně složité. V Klatovech je azylový dům pro matky s dětmi v tísni, ale ten není úplně pro lidi, se kterými se setkávám. Pak je tam noclehárna. Ukázalo se, že tam ale většina lidí bez domova nechce chodit, protože tam přespává nějaká širší rodina, která lidem údajně vyhrožuje, okrádá je tam. Takže tam chodit vůbec nechtějí a raději jsou na ulici. Taky tam chodí řada drogově závislých. Kromě toho jsou v Klatovech i ubytovny, které teď víc mapujeme. Hodně z nich je ale určeno agenturním zaměstnancům, většinou se jedná o cizince. Na ty bychom se rádi také více zaměřili, ale je to dost složité vzhledem k jazykové bariéře, díky které se nám to příliš nedaří. A pak samozřejmě městské byty a tržní bydlení, ale to je bez šance najít, když chybí peníze na kauci. Většinou je snazší najít si bydlení v okolních obcích, mimo Klatovy. 

Pak taky řešíme zaměstnání. Tam je situace lepší. Když člověk opravdu chce, zaměstnání si najde. Máme třeba dobrou zpětnou vazbu z mlékáren, pekáren nebo drůbežáren. Na recepcích jsou našim nabídkám nakloněni, druhá otázka samozřejmě je, jak s tím pak dále pracují. Takže pokud člověk chce, na Klatovsku práce je. Druhá otázka pak je, co se děje, když jde o Romy, a to se týká bydlení i zaměstnání. Třeba při hledání bydlení se vždycky makléři i majitelé ptají, jestli zájemce je nebo není Rom. Stále častější věcí je také vyřizování dokladů. Díky kolegyním, které se vyznají v dávkách, se poměrně úspěšně daří také žádosti o dávky.

Ligu tlustých si zahraju vždy rád

Co dluhy, setkáváš se s nimi také?

Potkávám se s lidmi, kteří sice dluhy mají, ale nejsou v situaci, kdy by to pro ně bylo to zásadní téma, které chtějí řešit. Mají jiné problémy a dluhy je tak nepálí. A je pravda, že já ty dluhové věci nemám moc rád a nebaví mě. A to „nebaví“ by mělo být velkými písmeny a s vykřičníkem. Prošel jsem řadou školení, ale zkrátka tomu nerozumím tak jako třeba moje kolegyně Zita Prošková, která má neuvěřitelný přehled. Takže pokud to jde, tak téma dluhů přenechávám buď jí anebo naší nové dluhové poradkyni Zuzce Beranové. Dělám spíše základní mapování a pak to předávám.

Klatovská kancelář Tísně je ale kromě jiného také organizátorem festivalu dokumentárních filmů Jeden svět v Sušici. Podílíš se na něm také?

To je pravda. Kolegyně Sarah Huikari je jeho hlavní koordinátorkou a letos nás čeká už třetí ročník. A já už třetí ročník hledám název pro svou funkci, kterou na festivalu zastávám. Vždycky začínám jako produkční, ale ve výsledku se Sáře snažím pomáhat se vším, co je potřeba. V rámci prvního ročníku jsem se snažil filtrovat dotazy, které musí řešit Sára a kterými se nemusí zatěžovat. V rámci druhého ročníku jsem měl občas pocit, že ty dotazy na Sáru spíš sám produkuju, než že bych je filtroval :-) Každopádně letos už začaly přípravy na další ročník. Objíždíme prostory, kde budeme promítat veřejné i školní projekce, domlouváme novou spolupráci. Taky chystáme pravidelné festivalové schůzky týmu, vymýšlíme doprovodný program.

Co děláš mimo Tíseň?

Mimo Tíseň jsem zároveň ještě sekretář a manažer florbalového oddílu. Řídím ten klub organizačně a snažím se, aby fungoval nejen interně, ale také veřejně. Je to jednak má práce a jednak velký koníček. Takže mimo Tíseň buď trénuju florbal anebo jdu do kanceláře oddílu a věnuju se administrativě. Je u mě celkem normální vracet se domů kolem deváté večer. Pak to taky všechno kloubím tak, abych měl čas na přítelkyni. No a kromě toho od šesti let rybařím, ale na to už není moc čas, doufám, že letos ho bude víc.

Věnuješ se ještě tenisu?

Díky škole jsem k tenisu dostal fakt nechuť, ale v Úborsku se vždycky v květnu – červnu koná soutěž – říkáme tomu Davis Cup, taková liga tlustých, a tam si zahraju vždycky rád. Díky té partě a lidem jsem se tomu zas trochu začal věnovat.