V Tísni mám možnost přímo pomáhat i šířit informace o důležitých problémech

V Tísni mám možnost přímo pomáhat i šířit informace o důležitých problémech

Sarah Sofia Huikari vděčí za své jméno tomu, že je „voříšek“, napůl Finka po tatínkovi a napůl Češka po mamince. Narodila se v jednom finském přístavním městečku, ale před dovršením pátého roku života se díky rozhodnutí rodičů s celou rodinou přestěhovala do Čech. Na Klatovsku a nově i Sušicku působí již téměř tři roky jako terénní pracovnice a zároveň má za sebou dva ročníky festivalu Jeden svět v Sušici, který zde koordinuje. Nedávno dostala nabídku stát se členem dramaturgické rady celého festivalu Jeden svět, což vnímá jako neuvěřitelnou věc, o které celý život snila, a ono si to k ní našlo cestu. Již před 7 lety začala pořádat veřejné projekce z programu Promítej i Ty! a dělá toho i mnoho dalšího.

Mluvilo se u vás česky nebo finsky?

Máma na mě od narození mluvila česky, ale já jsem jí tvrdošíjně odpovídala finsky. Táta je jazykově velmi nadaný. Naučil se česky rozumět velice brzy, ale víc se rozmluvil až po přestěhování do Čech. Díky tomu, že se do Finska pravidelně vracím, tak se finsky stále domluvím.

Chodila jsi ve Finsku do školky?

Ano, chodila jsem tam do mateřské školy a v Čechách pak dokonce do dvou mateřských škol. Dodnes je mi líto, že jsem neměla možnost absolvovat věhlasné finské školství.

V čem je pro Tebe tak jiné?

Jiné je už tím, že vychází z odlišného celospolečenského nastavení. Pro Finy je samozřejmé, že základem současného i budoucího úspěchu je lidský kapitál. Učitelé jsou proto ti nejlepší z nejlepších, jsou to experti a profesionálové. Důležité je, že všechny školy jsou ve Finsku stejně dobré. Nejedná se o konkurenční prostředí, kde se jeden druhému posmívá a kde vyčleňujeme ty méně úspěšné. Napadá mě k tomu citát finského učitele, kterého nedávno citoval i profesor Šebek: „Každé dítě v mojí třídě je pro někoho celý svět, a tak se k němu podle toho musím chovat.“ Ve finském školství je cítit důvěra ve výjimečnost každého člověka. Škola se nesnaží kompetence přenášet na rodiče. Máma se tím řídila i během toho, co jsem chodila do školy už tady v Čechách. Tak trochu mě nechala na pospas českému školství, které mě už ve druhé třídě označilo za méně schopnou žačku, která to daleko nedotáhne. Pamatuju si, jak už ve školce byly učitelky zděšené, že jim tam má nastoupit cizinka, i když je máma ubezpečovala, že jim budu normálně rozumět a že jim jednoho dne v češtině odpovím. A ono se to vážně stalo, ale ten místní přístup k jinakosti se mě snažil zlomit. Naštěstí neúspěšně.

Ty jsi studovala sociální práci?

Ne. Studovala jsem jeden rok na Soukromém gymnasiu Josefa Škvoreckého v Praze, kde se mi strašně moc líbilo. Byla tam spousta kreativních lidí, šlo o inspirativní prostředí, které bylo hodně blízké právě finskému školství. Tam jsem si uvědomila, že mě baví dějiny umění, estetika a literatura. Jenže mamka se bála, že díky faktu, že se jednalo o soukromou školu, se na mé vzdělání lidi budou koukat skrz prsty. Měla pocit, že lidé vnímají soukromé školy jako kvalitativně horší než ty státní. A tak mě přehlásila po roce na státní Gymnázium prof. Jana Patočky. Zájem o dějiny umění a literaturu však přetrval i zde. Po střední jsem tedy šla studovat filmovou a divadelní vědu. Měla jsem možnost nastoupit na Karlovu Univerzitu, ale tím pádem bych byla doma, žili jsme v té době v Praze, ale já chtěla zkusit studentský život se vším všudy. A tak jsem nastoupila na Univerzitu Palackého v Olomouci, které nejvíce vděčím za to, kým teď jsem. Bylo to strašně krásné období.

Jak ses vlastně dostala od filmové a divadelní vědy až do Tísně?

To je dobrá otázka. Opravdu špatně snáším jakoukoliv nespravedlnost, takže když se objevila šance nastoupit do Tísně, tak mě to naprosto přirozeně lákalo. Důležitá je i souvislost se změnou bydliště. Po stěhování z Prahy do šumavského Podhůří jsem musela něco obětovat. Mimo větší města, která jsou přirozeným kulturním centrem daného regionu, je to s prací v oboru, který jsem studovala, velmi těžké. Musela jsem si vybrat, zda chci žít ve zlaté kleci a řešit pouze kariéru a to, že musím práci na kulturní scéně, kde jsem po studiích dlouho působila, obětovat všechno. Nebo si vybrat cestu trochu náročnější, ale o to víc autentickou. Bez péče a zájem o regiony se tahle země nikdy z místa nepohne. Každopádně jsem hodně ráda, že mi moje současné zaměstnání umožňuje pracovat s místními lidmi v nesnázích a zároveň využít svých znalostí a zkušeností z kultury. I při pomoci druhým je třeba být kreativní :-)

A jak dlouho tedy pracuješ v Tísni a kde Tě zastihneme?

V září to budou tři roky, co pracuju jako terénní pracovnice na Klatovsku a Sušicku. Jeden čas jsem působila taky na Přešticku, ale to má teď na starosti kolega Jirka Klouda.

Chodí lidé za Tebou nebo Ty za nimi?

Obojí. V Sušici zatím kancelář nemáme, takže tam se s lidmi potkávám buď u nich v domácnosti, nebo pak třeba v kanceláři některé ze spolupracujících organizací. Vždycky záleží na tom, jaké prostředí je danému člověku příjemnější. V Klatovech se pak potkáváme buď v domácnostech anebo v naší kanceláři na Vídeňské. Tam mě lidé zastihnou vždycky v pondělí během konzultačních hodin od 12 do 15. Ale mohou to zkusit i v jiné dny, když seberou odvahu svou situaci řešit, tak ať zkrátka přijdou, ale když se nejprve domluvíme telefonicky, tak mají záruku, že tam opravdu budu.

Kdo se na Tebe tedy může obracet?

Lidé starší 15 let, kteří řeší jakoukoliv nepříznivou životní situaci. Musí se to ale týkat jejich konkrétní osoby. Nemůžu s nimi například řešit někoho dalšího, například partnera nebo problém příbuzného, který na té konzultaci není přítomen. A taky je potřeba si ujasnit, že sice rozumím třeba pracovně právním vztahům, ale nejsem právník. A nejsem ani úřednice, která má široké kompetence a může si dozjišťovat spousty informací. Já při práci vycházím z toho, co mi lidé řeknou sami. Myslím, že jsme v Tísni výjimeční právě v přístupu k lidem. Respektujeme jejich přání a stavíme spolupráci na vzájemné důvěře.

Můžeš to nějak víc přiblížit?

Potkala jsem třeba pána, který vnímá exekuci jako ohromné stigma, se kterým by nedokázal mezi lidmi fungovat. Nedokázal by překonat, že se v sousedství ví, že se s něčím takovým potýká. Proto to nikdy s nikým neřešil. Ale mým cílem nebylo mu jen pomoci se samotnou exekucí, ale ujasnit si, proč to tak vlastně cítí. Sdílení je podle mě nesmírně důležité a úlevné. Klienti si často myslí, že jsou v tom sami, ale lidí s podobným problémem je opravdu mnoho.

A nejčastěji za Tebou přichází lidé, kteří se o Tobě dozví jak?

Nejvíc díky doporučení jiných lidí, se kterými jsem spolupracovala nebo spolupracuji. Ale taky se často stává, že mě kontaktují kolegové z jiných organizací nebo starostové a různí úředníci, za což jsem nesmírně ráda. Je skvělé vidět, že se zajímají o situaci lidí, se kterými přicházejí do styku. Některé situace na první dobrou vypadají jako neřešitelné, ale když je snaha, řešení se může najít. Je potřeba hledat cestu a sílu se s problémem utkat.

Máš v lokalitě i další kolegy nebo tam působíš sama?

Naštěstí mám kolem sebe skvělý tým kolegů – dluhovou poradkyni, koordinátorku podpory vzdělávání, sociálně aktivizační pracovnici pro rodiny s dětmi a kolegu terénního pracovníka. A teď nově hledáme ještě dalšího dluhového poradce.

S čím se na Tebe lidé obrací nejčastěji?

Nejčastěji jsou to problémy s dluhy. Ale nejsou to třeba tak složité situace. Často je to náhlá ztráta schopnosti splácet půjčky. Nebo klienty učíme rozumět smlouvám, dokumentům a celkově se zorientovat ve své situaci. Hodně často řešíme ztrátu nebo zlepšení stávajícího bydlení. Hledání bydlení je s absencí zákona o sociálním bydlení extrémně frustrující. Dalším častým problémem je málo čitelný dávkový systém. Většinu času ale trávím nad mapováním dluhové situace lidí, což mě vlastně baví. Je to taková detektivní práce, díky které se dostávám hlouběji do příběhů klientů. Postupně je rozplétáme. Často klienti přijdou jen s dluhy, ale ukáže se, že celý problém je mnohem širší. Hodně mě baví hledat lidem zaměstnání.

Pamatuješ se třeba na někoho, koho se ti podařilo zaměstnat?

Věřím, že si lidé pomůžou sami. Takže nemám pocit, že by se mi podařilo jim sehnat zaměstnání, ale spíš, že jsem je podpořila v tom, aby si ho našli sami. Hodně to nechávám na nich, podněcuju jejich rozhodnutí, jejich hledání. Často je klíčovým faktorem při spolupráci umět se správně rozhodnout, co chci a mohu dělat. Přeju si, aby výsledek snažení byl uspokojivý pro ně a ne pro mě. Někdy si dokonce říkám, že mě moji klienti vlastně vůbec nepotřebují :-)

Nástrojem naší práce je rozhovor a ten se snažím, aby byl pokud možno motivační. Až správně namotivovaný člověk je schopen dosáhnout vytyčeného cíle. Sebedůvěra stoupá, když si to ve výsledku zařídí sami. A je skvělé, když přijde zpětná vazba a klienti přicházejí s tím, že to dokázali.

Co je na té práci pro Tebe nejtěžší?

Nastavení společnosti. Jako společnost zarytě jedeme v zásluhovém systému, v lidi nevěříme. Nečekáme, že můžou svůj osud sami změnit. Přitom všude ve světě jsou zkušenosti, že lidé pozitivně překvapí, když se v ně vloží důvěra. I tohle je ve Finsku úplně jinak. Tím nejefektivnějším a nejlepším způsobem řeší bezdomovectví, chrání lidi ohrožené domácím násilím, umí se postarat o lidi, kteří řeší sociální problémy, ale tak, aby neztratili lidskou důstojnost a mohli být součástí běžné společnosti bez jakékoliv stigmatizace. U nás máme tendenci člověka ještě dobít, když upadne nebo dokonce spadne na dno. Máme kolektivně pocit, že se dostatečně nesnažil, byl laxní, hloupý a neschopný. Tenhle přístup vytváří živnou půdu pro množící se sociální problémy. Lidé, kteří s námi spolupracují v terénu, jsou hodně stigmatizovaní, panuje o nich mnoho mýtů – jsou chudí, nemotivovaní, nechtějí pracovat, atp. Práce s nimi je vnímána jako ta nejnevděčnější na poli sociální práce.

A je?

Není. Ale přístup při práci s nimi je potřeba mít multidisciplinární. Když se vyřeší jeden problém, objeví se jiný. Třeba psychického rázu. A co bylo dřív? Psychické obtíže, ze kterých vyplynuly jejich finanční problémy, nebo měly těžkou životní situaci a až z toho neúspěchu pramení deprese a úzkosti? Často se setkávám s tím, že lidé odmítají pomoci např. lidem bez domova, protože pijí. Ale otázka zní - proč a kdy začali pít? Někdy to může vypadat jako nekonečný či beznadějný případ. Ale nastavení společnosti návratu ze dna zrovna neprospívá. Za neúspěch se platí ta nejvyšší cena, vyloučení na samý okraj společnosti.

Baví Tě Tvoje práce?

Baví. Jsem za práci v Tísni nesmírně vděčná, zejména za vztahy na pracovišti, s nadřízenými, ale i s kolegy z jiných poboček. Na tom, aby se lidi vzájemně podporovali a respektovali, mi hodně záleží, zažila jsem si na pracovištích různé věci a díky tomu si tohohle pracovního prostředí nesmírně vážím. Nikdy se mi za ty tři roky nestalo, že by se mi nechtělo do práce. Vždycky se do práce těším.

Takže jsi vážně nikdy nepochybovala, že ta práce je pro Tebe ta pravá?

Přiznávám. Za ty tři roky mě párkrát napadlo, jestli mi tahle práce stačí, jestli svůj potenciál využívám dostatečně. Bedlivě si střežím své osobní hranice a díky tomu mám čas a prostor na seberealizaci. V terénu musíš mít obrovské penzum znalostí a dovedností, všechno se neustále mění, vyvíjí, pořád něco nevíš, což často neprospívá tvému sebevědomí. Než jsem nastoupila do Tísně, tak jsem se dlouho věnovala kultuře. Na tomhle poli si věřím, ale tady jsem začínala od nuly, takže pochybnosti prostě občas musely přijít.

Ale Ty u nás neděláš jen terénního pracovníka. Už před chvílí ses zmínila, že v současném zaměstnání propojuješ pomoc lidem a své znalosti a zkušenosti z kultury. Narážím na festival Jeden svět.

To je pravda. Už když jsem se ucházela o zaměstnání, tak po nástupu kolegové naznačovali, že budu jeden z lidí, který se bude věnovat festivalu Jeden svět. Viděli moje zkušenosti z jiných festivalů v životopisu. A já sama jsem s tím hned od začátku začala otravovat, že bych se moc chtěla podílet na realizaci festivalu dokumentárních filmů, který Člověk v tísni pořádá v mnoha městech po celé republice. Musela jsem prokázat trochu trpělivosti, ale nakonec se to podařilo.

Řekni nám o něm něco.

Měla jsem možnost uspořádat Jeden svět buď v Klatovech anebo v Sušici. Klatovy mám pracovně blíž, ale v Sušici znám mnohem lépe kulturní prostředí. Věděla jsem, že pro mě bude jednodušší dělat to tam, kde to znám lépe. V Klatovech by to bylo náročnější a riskantnější. Zvažovala jsem pro a proti a po delším uvažování jsem se rozhodla pro Sušici. Příští rok nás čeká už třetí ročník.

Kdo Ti s festivalem pomáhá?

Hodně mi pomáhají kolegové z Klatov. Jirka Klouda je se mnou už od prvního ročníku a ve druhém ročníku se aktivně zapojila i kolegyně Daniela Dlapová. Ta bude do budoucna koordinátorkou školních projekcí, ke kterým má jako pracovnice podpory vzdělávání nejblíž. No a pak mi pomáhá tým dobrovolníků, který se v tuto chvíli opírá především o kulturní spolek Rašelina.

S čím ti konkrétně Ti dobrovolníci pomáhají?

Se samotnou realizací během festivalového týdne.

I během příprav festivalu?

Přiznávám, že na to jsem většinou sama. Potřebovala bych najít někoho, kdo mi pomůže už před festivalem. Někoho, kdo se zapojí do plánování, pomůže mi s koordinací dalších dobrovolníků. Čeká nás řada drobnějších nebo větších produkčních úkolů, se kterými by mi mohl někdo pomoci. Našla bych nějakou činnost pro každého, kdo by měl chuť se zapojit.

Můžeš to zkusit popsat ještě blíž, co by ten člověk konkrétně dělal?

V přípravné fázi, kdy už máme připravený program a vytipované hosty, je to hlavní, aby se průběžně a svižně domlouvaly spolupráce s různými organizacemi, které nám pomáhají. Je potřeba řešit ubytování pro hosty, vyzvedávání různých věcí, hlídat termíny. Ale taky je potřebná samotná práce s našimi partnery a sponzory – je potřeba udržovat s nimi takovou intenzitu spolupráce, která vyhovuje zejména jim. Potřebuju někoho, kdo se nebojí komunikovat, telefonovat a vymýšlet, jak program posunout zas o kus blíž divákům.

Takže kdyby měl někdo zájem o spolupráci na festivalu, může se Ti ozvat?

Určitě. Zkušenosti nehrají roli, hlavní roli hraje motivace zkusit si, co stojí za organizací festivalu. Třeba když sestavuju festivalový program, tak na výběr filmů koukám z odborného hlediska. Ale já potřebuju, aby vybrané snímky byly i divácky atraktivní a k tomu je nejcennější názor dalších lidí. Nebo mohou zájemci fungovat jako asistenti v různých sekcích, pomáhat s Jedním světem pro všechny a snažit se festival zpřístupnit i lidem, kteří se potýkají s nějakým omezením, nebo se školními projekcemi. Ale mohou pomáhat i s moderováním diskuzí, výzdobou, technikou, s prodejem upomínkových předmětů. Ve festivalovém shonu je pomoc, i když někdo napíše aktuální program dne na tabuli před promítací místo. Existuje široká škála způsobů, jak může kdokoliv s festivalem pomoci.

Mluvila jsi o komunikaci se sponzory. Hledáte třeba sponzory a partnery do dalšího ročníku?

Rozhodně. Bylo by úžasný, kdyby se do festivalu zapojily lokální firmy. A může to být v jakékoliv formě. Kdyby nám třeba ze servisu kol zapůjčili na festival kola nebo nám vyšla vstříc ubytovací zařízení při ubytování hostů. Přáli bychom si, abychom mohli nabídnout například nějaký zajímavý raut festivalovým hostům, aby se rádi do Sušice na festival vraceli, měli hezký zážitek a chtěli si návštěvu Sušicka zopakovat. Ale je samozřejmě potřeba taky financí, to je bez diskuse. Chceme, aby cena za lístek byla dostupná všem, takže spoléháme hlavně na grantové systémy, které ale mají své limity a jasně daná pravidla a některé náklady z nich hradit nemůžeme, I minimální sponzorský dar nám hodně pomůže. Každá koruna je pro nás nesmírně cenná. Festival, který přináší důležité poselství ze všech koutů světa, neumí vytvořit profit.

A co Sušičané jako hosté festivalu?

To je další věc. Potěšilo by mě, kdyby se přihlásili lidé ze Sušicka nebo z Klatovska, kteří by mohli být i hosty festivalu do debat, které následují po promítání většiny dokumentů. Určitě je velké množství fundovaných lidí, kteří mají co nabídnout, jen o nich ještě nevíme.

Takže spojení terénní služby a Jednoho světa ti vyhovuje?

Díky Jednomu světu mám možnost myšlenky Člověka v tísni šířit i mezi širokou veřejnost. V terénu můžu pomoci pár desítkám lidí, ale v rámci projekcí na Jednom světě můžu otevřít oči stovkám lidí a to je na tom to skvělé. Můžu tu informaci o důležitých problémech ze všech koutů světa šířit dál.

Kdybys nedělala sociální práci, co bys dělala?

100% by to byla kultura. 

Autor: Tereza Králová