Můj první půlrok v doučku

Publikováno: 1. 9. 2015 Doba čtení: 4 minuty
Můj první půlrok v doučku
©

Každá životní změna přináší nové zážitky, výzvy a zkušenosti. Po třech a půl letech v sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi jsem se rozhodla, že právě pro takovou změnu je čas a od února 2015 přešla na pozici koordinátora podpory vzdělávání. Beztak už mi dlouho všichni říkají, že jsem prostě „úča“. Po prvním půlroce můžu s čistým svědomím říci, že doučování má fakt smysl. Jak to vím? Čtěte.

Na začátek něco z matematiky – do individuálního doučování bylo zapojeno v druhém pololetí školního roku 16 dětí. Kromě toho probíhalo také skupinové doučování pro prvňáčky. Co se týče zeměpisu, šlo o děti z Předlic, Krásného Března, Střekova, Severní Terasy, centra Ústí nad Labem, Mojžíře, Všebořic. Doučované předměty byly hlavně český jazyk, matematika, angličtina, ale také přírodopis, dějepis, prvouka. Doučování může ve většině případů probíhat jen díky dobrovolníkům, jejich touze někomu pomoci a jejich ochotě věnovat dvě hodinky týdně dítěti, které to potřebuje. Od února až do července jsem spolupracovala celkově s 13 dobrovolníky. Ptáte se, co je to za lidi? Dobrovolníci jsou často z řad studentů, a to jak vysokých tak i středních škol. Do rodin chodí doučovat jako dobrovolnice také učitelky, lidé hledající zaměstnání, kteří mají chuť alespoň „něco“ dělat ale i ti, kteří práci mají, a přesto si najdou chvíli, protože pro ně má práce s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin smysl.

Tři roviny radosti

Přišla jsem na to, že má nová pracovní pozice přináší radost a pocit naplnění hned ve třech rovinách.

  • Je to práce s dětmi jako taková. Když se snaží obě strany, jsou v doučování poměrně rychle vidět výsledky. Každé pololetí provádíme hodnotící rozhovory s učiteli, se kterými jsme v kontaktu i v průběhu školního roku. Několikrát jsem slyšela od třídních učitelek doučovaných dětí věty jako: „Je teď ve škole takový spokojenější… Je mnohem aktivnější, protože už něco ví a může se hlásit…Doučování je na ní velmi vidět, oproti minulému roku se výrazně zlepšila…“ Výsledky své práce si může člověk také snadno ověřit v žákovských knížkách. Je krásné sledovat, jak se dítě chlubí tím, že konečně dostalo jedničku, že ten test, na který jsme se spolu učili, se opravdu povedl.

#~gallery-1353~#

  • Je to práce s rodinou. Při doučování musí být vždy přítomen někdo z rodičů. Cílem doučování je samozřejmě to, aby se dítě zlepšilo ve škole. Ale ani dobrovolníci ani já nejsme kouzelníci a bez podpory rodiny a bez soustavné přípravy to nejde. V doučování by mělo jít tedy také o to, aby byla rodina v budoucnu schopna dohlédnout na to, že se dítě připravuje, učí se a aby věděla jak na to. Já osobně vždy na konec doučování zařazuji nějakou hru, při které se dítě učí, rozvíjí své intelektové schopnosti, aniž by o tom vědělo. Kromě toho, že rodiče jsou přítomni při doučování, se vždy snažím je do něj i zapojovat a takové hry jsou k tomu ideální. Kromě nich se často připojí i starší a mladší sourozenci a já z rodiny odcházím ve chvíli, kdy si dávají „ještě jedno kolo“, hrají si spolu a smějí se, což není úplně obvyklá situace.
  • Je to práce s dobrovolníky. Jak již bylo zmíněno, na dobrovolnících celé doučování stojí, a tak je třeba vážit si každého člověka, který má chuť do této práce jít. Brzy jsem přišla na to, že rozhovory s lidmi, kteří mě oslovili ať už na základě nabídky v pracovní inzerci, se zájmem o stáž nebo na základě doporučení kamarádky apod., mohou být velmi obohacující pro obě strany. Často jsem se setkala s tím, že zájemce o dobrovolnictví měl chuť „něco“ dělat ve prospěch někoho jiného, ale nebyl si zcela jistý právě doučováním v sociálně znevýhodněných rodinách, měl z toho obavy apod. Přišla jsem tak na to, že nejde jen o doučování jako takové. Mám možnost mluvit s lidmi, kteří tápají a ukázat jim jiný pohled, než jaký se jim často nabízí od známých, na internetu, v televizi.

Také už věříte tomu, že doučování v rodinách má smysl?

Od února do července bylo doučování placeno mj. z prostředků nadace ČEZ Oranžové kolo. Děkujeme. 

 

 

 

 

 

Autor: Jana Chroustovská, koordinátorka Podpory vzdělávání